Kázání reverenda Johna Millera

ke 100. výročí Balfourovy deklarace

Čtení: Micheáš 6,6–8, Jan 4,19–26

Ve jménu Otce I Syna I Ducha svatého. Amen

Milí přátelé, je mi velkým potěšením zde dnes večer s vámi být a vážím si toho, že jsem byl pozván, abych zde kázal. Křesťanská víra nás při tomto výročí vede do nejbezvýchodnější situace dnešního světa, a to je otázka Palestiny.

Přednesu presbyteriánské kázání, ne snad délkou (v to doufám), ale tím, že bude mít tři díly. V prvním uvedu osobnost a myšlení člověka, jehož deklarace o Palestině byla vydána přesně před sto lety. Druhý bude sledovat politickou geografii Palestiny za posledních sto let. A v závěrečné části se pokusím uvážit, co k současnosti i budoucnosti může říct křesťanské učení.

1. Arthur James Balfour, Lord Traprain

Jsme dnes večer v kostele ve Wittingehame. Právě zde je lavice, kde sedávala rodina Balfourů. Tak se dostáváme do úzkého kontaktu s člověkem, jehož slova se v posledních sto letech ozývala v“ Balfourově deklaraci”. Arthur James Balfour byl celoživotním účastníkem nedělních bohoslužeb v tomto kostele. Často s sebou přiváděl hosty, významné politické a diplomatické osobnosti. O nedělních večerech vedl modlitební chvíle pro rodinu a služebnictvo v rodinné knihovně. V domě ve Wittingehame se Balfour narodil a když mu bylo pouhých osm let, jeho otec zemřel a on zdědil dům i pozemky. Kraj East Lothian miloval a zrovna tak miloval golf, kterému ho učil Ben Sayers v North Berwicku.

Balfour byl zámožný občan, synovec konzervativního premiéra Lorda Salisbury a kmotřenec vévody z Wellingtonu, po němž byl pojmenován Arthur. Vzdělání získal v Etonu a v Trinity College v Cambridge. Byl členem rodiny, která si velmi dobře vedla v době vrcholu britského impéria a která byla součástí imperiální vládnoucí třídy. Balfourův život byl plný úspěchů a uznání.

V roce 1917, když byl ministrem zahraničí, napsal dopis Lordu Waltrovi Rothschildovi, který byl čelným představitelem britské židovské komunity. V dopise psal o závazku britské vlády založit v Palestině národní domov pro Židy a současně prohlásil, že se nesmí stát nic, co by mohlo ohrozit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině.

Problémy té doby

Rok 1917, kdy Balfour Deklaraci napsal, byl plný problémů. Evropské koloniální mocnosti, které si třicet let před tím, v roce 1884 při slavné berlínské konferenci, mezi sebou rozdělily Afriku, zachvátila první světová válka. V říjnu 1917 došlo ke třetí bitvě v Ypres u Passendale, za příšerných podmínek, kdy mnoho britských vojáků přišlo o život. V říjnu 1917 propukla revoluce v Rusku s nedozírnými následky. Na Blízkém Východě se Britové a Francouzi zasloužili o zánik Osmanské říše.

Podobně rozhodující události provázely Židy

Na začátku století byly v ruských pogromech zabity tisíce Židů. Proto mnoho Židů uprchlo z Ruska do Británie. Po počátečním soucitu s jejich osudem se dělnické odbory začaly obávat, že se uprchlíci stanou zdrojem levné pracovní síly. Spojené státy se až do dubna 1917 do války s Německem nezapojily. Teprve pak se přidaly ke svým spojencům Británii, Francii a Rusku. Britská vláda pociťovala vděčnost vůči sionistům ve Spojených státech, přesvědčena, že to oni pomohli prezidentu Wilsonovi překonat svou neochotu zapojit Ameriku do války. Díky své křesťanské víře cítili Britové, že Židé patří do Palestiny. Skotská církev měla už po sto let misii mezi Židy ve střední Evropě (pozn. překl.: v Praze ve třicátých letech působil Rev. Robert Smith) s vizí, že navrácením Židů do Palestiny do určité míry uspíší druhý příchod Ježíše Krista. Dnes už tento názor ve Skotské církvi nepřetrvává, ale křesťansko-sionistické myšlení hraje v otázce Židů a domoviny svou roli. Balfour na smrtelné posteli v roce 1930 své neteři Blanche Dugdale řekl, že cítí, že to, co byl schopen pro Židy udělat, opravdu stálo za to.

2. Dějiny sta let od vyhlášení Deklarace

Deklarace v podstatě dala souhlas k tomu, aby nová národní domovina Židů v Palestině narušila domovinu Arabů i křesťanů, malého počtu Židů a ostatních.

Balfourova deklarace však problém nezpůsobila. Rostoucí sionistické hnutí v Evropě a ve Spojených státech stálo od poloviny 19. století o zřízení židovské vlasti v Palestině. Mnozí sionisté už v Palestině žili.

Deklarace však znamenala zvrat, protože po konci první světové války v roce 1923 zahrnula Společnost národů Deklaraci do podmínek Britského mandátu Palestina, který trval 25 let. V souladu s podmínkami mandátu přicházelo do Palestiny stále více Židů. Mnozí z nich kupovali pozemky od původních obyvatel a zakládali svůj život v Palestině. Deklarace byla nejednoznačná a nepřesná, ale na konci Britského mandátu v roce 1948 nevyhnutelně vedla Spojené národy k rozhovorům o dvou státech, o Izraeli a Palestině.

Nevyslovitelné hrůzy holokaustu a vyvraždění šesti miliónů Židů podle nacistického plánu totálně Židy vyhladit vzbudilo globální pobouření a všeobecný soucit s přeživšími Židy. Ale v Palestině nic nemohlo změnit zásadní střet zájmů původních arabských obyvatel a těch, kteří se pokoušeli založit nový izraelský stát.

Postupně se izraelský stát stále silněji prosazoval a záměrně omezoval a zmenšoval palestinské území, zdroje a instituce. Konflikt a nepřátelství jsou stálým jevem. Palestinské území je nezákonně okupováno a nesporně palestinské území je zmenšováno a rozdrobeno.

Navzdory mnohým rezolucím Spojených národů, které odsuzují nezákonné izraelské osady na okupovaném území, jsou palestinské hlasy postupně umlčovány a možnost dvou států se zdá méně a méně pravděpodobná.

3. Dvě biblická čtení

Dvojí čtení z Bible si zaslouží stát vedle Balfourovy deklarace. Je třeba slyšet, jak odsuzují užití Deklarace k ospravedlnění expanze židovských osad v okupovaném palestinském území. Jsou proti šířící se okupaci palestinského území izraelským státem a proti tomu, jak takzvaná „bezpečnostní bariéra“ drobí území, které je stále v palestinském držení.

Text z Janova evangelia vráží klín mezi víru v Boha – Boha Abrahama, Izáka a Jákoba – a vlastnictví půdy. Ježíš říká ženě u studně v Samaří: Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

Tento text stojí proti tvrzení, že Bůh dal Židům zemi natrvalo. Text je naprostým opakem skrytého ospravedlňování rozšiřování židovských osad v okupovaném palestinském území. Jako křesťané jsme zavázáni Židům coby našim předkům ve víře. Jako křesťané musíme stát zděšeni a v hanbě nad hrůzami holokaustu. Jako soucitné lidské bytosti se radujeme z toho, že pro Židy, tak dlouho pronásledované, existuje bezpečné místo. Radujeme se z ohromné tvořivosti, která po založení národní domoviny Židů v Palestině osvobodila židovské obyvatelstvo na Blízkém Východě i po světě. Ale jako křesťané nemůžeme věřit tomu, že Písmo nabízí kterémukoliv národu přednostní právo na vlastnictví určitého území.

Druhý text se nalézá v knize proroka Micheáše. Hebrejští proroci se nám připomínají, protože soustavně nabádali tehdejší vládce, aby se nezpronevěřovali svému pověření Bohem. Opakovaně, po generace, se vládcové starali o sebe, utvrzovali svou moc, rozmnožovali svá bohatství. Dělali to vytrvale tím, že záměrně vydírali a utlačovali chudé a bezmocné. Micheáš říká: Běda těm, kdo strojí ničemnosti, páchají zlo na svých ložích! Žádostivě dychtí po polích – a uchvacují, po domech – a zabírají. Utiskují muže i jeho dům, člověka i jeho dědictví. (Micheáš 2,1–2) A ještě, Slyšte to, představitelé domu Jákobova, vůdcové izraelského domu, vy, kteří si hnusíte právo a překrucujete všechno, co je přímé! … Jeho představitelé soudí za úplatek, jeho kněží učí za odměnu, jeho proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: „Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.“ (Micheáš 3,9–11)

Micheáš vypočítává selhání tehdejších náboženských a politických vůdců. Napomíná je na základě židovského zákona. Připomíná jim jednoduchá pravidla dobrého života: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Tak jak je dnes právo uplatňováno ve státě Izrael, zní takové prorocké poselství pravdivě.

Závěr

Dnes večer jsme se znovu podívali na to, jak Arthur Balfour vyjádřil strategii své vlády vůči Židům a vůči Palestině. Podal jsem nástin pohnutých dějin Palestiny v posledních sto letech. Bědovali jsme nad individuálními i kolektivními tragediemi, které byly cenou za plnění cílů Balfourovy deklarace. Jakým směrem se máme vydat my, kteří tu dnes večer jsme, abychom přispěli k budoucnosti? Tisíci drobnými způsoby se můžeme zasazovat o spravedlnost a pokoj při veškerých setkáních a jednáních s druhými. A nakonec, tak jak to je v modlitbě na internetových stránkách skotského sboru v Jeruzalémě, St. Andrew’s Scots Memorial Church, můžeme říct:

Modlete se jak za Araby, tak za Židy, za Palestince i za Izraelce, modleme se za sebe, abychom je ve svých modlitbách nerozdělovali, ale drželi je pospolu ve svých srdcích.

Sláva Otci, Synu i Duchu svatému na věky věků. Amen

Kostel ve Wittingehame v East Lothian (ve Skotsku), 2. listopadu 2017. Z angličtiny převedla Daniela Bísková

(Poznámka kazatele pro čtenáře Protestanta: Bylo těžké se v krátkém čase kázání adekvátně se vším vypořádat. Vynechal jsem mnoho důležitých detailů doby kolem roku 1948, které se týkaly britské vlády a Arabů, Irgunu a občanské války. V kázání jsem se zaměřil na křesťanskou odpovědnost dnes.)