Kázání Petra Pazdery Payna

Číslo

Znovuzrození (Nikodém)

Čtení: Izaiáš 29,13–21; Galatským 5, 16–17; Římanům 8,2nn

Text: Jan 3,1–17

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodi-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodi-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“

Nikdo se nenarodil, protože chtěl. Narodili jsme se z vůle rodičů, a ti zase z vůle svých rodičů. Jakási pasivita je spojena s existencí každého jednoho člověka v rámci rozmnožujícího se lidského rodu.

Co se narodilo z těla, je zase jen tělo. V prologu evangelia mluví Jan výslovně o těch, kteří se narodili z krve, z vůle těla nebo z vůle muže. Dnes ta vůle muže poněkud ustupuje ve prospěch vůle ženy – díky emancipaci a díky medicíně, ale to je jiná otázka. Každopádně člověk se ocitá ve vleku generativního rození a následného bytování v těle včetně smrti. A jako by nebylo úniku.

Člověk touží a vždycky toužil překročit svůj stín, to co jej determinuje a podmiňuje, vzepřít se osudu, pokořit onu zmíněnou pasivitu. Být sám hybatelem, aktérem dění, nebo, v jiném hábitu, nadčlověkem, supermanem. Tato touha hraničí s touhou být jako bůh, být sám ze sebe tvořitelem, a když nic, tak alespoň ve svém omezeném světě neomezeným vládcem. V rodině, ve státě, v církvi… na pomyslných prknech režisérem nějakého vlastního divadelního kusu. To vše jsou marné pokusy, jimiž se venkoncem jen potvrzuje základní danost a vymezenost člověka, co se týče jeho údělu.

Jde tedy o to, jeli nějaká pravá svoboda, svobodné jednání, svobodné chtění, svobodné rozhodování. Jinými, náboženskými slovy: zda je nějaké zrození z Ducha. Myšlenka znovuzrození se objevuje už ve starých mystériích a v mnohých dalších náboženstvích. Přitom bez tohoto nového ukotvení není spásy. Jde o to najít v sobě jakýsi pevný bod, počátek, něco nepodmíněného, základní kámen, na němž by se dalo stavět. A je otázkou, zda a jak je něco takového vůbec možné. Je otázkou, jak sám ze sebe přestat být odvozený, ačkoli odvozený principielně jsem.

Toto má podle mě na mysli Nikodém. O to mu jde. Někteří znalci říkají, že Nikodém Ježíše hrubě nepochopil, že nepochopil, co míní tím narozením znovu, že tento náboženský pojem chápal příliš materielně, biologicky. Mají jej tak za hloupé děcko, jež klade dětinské otázky. Vskutku, jedno dítě mi asi ve svých třech letech říkalo: když je člověk starej, zašijou ho do bříška maminky a on se pak podruhé narodí. Z úst dospělého ta představa působí až nechutně. Starý, velký, případně seschlý člověk a matka, která možná už několik let leží na hřbitově. Dosti toho. Je neuvěřitelné, že by rozumný člověk, ještě k tomu učitel v duchovních věcech, mohl Ježíšovi, jehož má také za učitele, ba za Mistra nad mistry a učitele od Boha, podkládat takové představy a myšlenky. Že by vůbec mohlo jít o biologii nebo o nějakou pseudobiologii.

Zdá se pravděpodobnější, že Nikodém je v obraze. Že zůstává v obraze Ježíšem navozeným, v obraze rození. Velmi dobře tuší, o čem se mluví; přistoupil na metaforickou řeč, zůstal jí věren a dodržuje – ať už formální či neformální – zásady diskurzu.

Otázkou jest, jak je možné být zrozen, a přitom ze své vůle. Být zrozen, to je navýsost pasivní děj – jak přitom být aktérem? Jak se aktivně nechat zplodit? Měl by se člověk zřeknout svého dosavadního života, i když už toho má dost za sebou? Mohl by ho tak nějak odepsat, dát do závorek? Přestat za něj nést odpovědnost? „Jak se může člověk narodit, když je už starý?“ táže se Nikodém. A tu by se pak mohlo jít ještě dál, kamsi před, do prenatálního stavu, zreflektovat do důsledku vlastní narození a touto cestou se něčeho dobrat. Nikodém se nepřestává ptát: Nemohl by vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit? Vstoupit – samozřejmě v obrazném smyslu – do lůna matky, vzdát se sebe, své vůle, nechat se mateřsky nějakým učitelem, filozofem, nějakou praktikou či církví tzv. maieuticky opečovat a potom navodit porodní stahy – opět v obrazném smyslu – nechat se vrátit se do světa.

To všechno jsou zajímavé nápady a praktiky, užívané jak v psychologii, tak ve starých mystériích, ale není to „vono“, není to znovuzrození, o které by mělo jít. To jediné a potřebné je jiného rázu. Ne náhodou se ono „znovu“ překládá také shůry, z výsosti. Objevuje se na vysvětlenou nový obraz: narození z vody a z Ducha.

Je zrození duchovní. Těžko říct, zda jde přitom ze strany člověka o aktivitu, nebo o pasivitu. Něčemu se ze své vůle otvíráme a zároveň se tím samým necháváme strhnout a podmanit. Z naší strany se očekává proměna vnímání, probuzení, zbystření, nastavení uší.: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ A ještě jednou, potřetí, Nikodém se důsledně vyptává: Jak se to může stát?

Blížíme se spolu s Nikodémem k meritu věci. A Ježíš promluví o sobě a o našem osobním vztahu k němu samému. Pevný bod je blízko nás a přeci mimo nás. Naším úkolem je, a není to úkol ve smyslu povinnosti, je to prostě před námi, je to možnost, tato věc se děje, smíme prozříti k slávě Boží, ke vtělenému Bohu v Ježíši Kristu, který sestoupil z nebe. Toto je grunt křesťanského učení. On jediný z lidí se narodil, protože chtěl, protože přišel opravdu od Boha. On je ta pravá svoboda, jež přišla na tento svět. Toto je na Kristu nejdůležitější; jeho učení a jeho činy jsou této skutečnosti jen svobodným projevem a dokladem. On, jako kořen nepodmíněného, kámen uhelný, Omega i Alfa, zakládá možnost chtít, chtít být, znovu se narodit.

„Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal,“ píše se na začátku Janova evangelia. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali,“ kteří v tom základním přitakali a věří v něj, „dal moc stát se Božími dětmi: Ti se nenarodili jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců.“ Narodili se protože chtěli. Spolu s Kristem se zrodili z Boha.

Věřme tedy, že je možno vyslovit jisté zásadní „ano“ v tomto rozporuplném světě, v němž je toho tolik, k čemu je třeba říci ne, v němž je tolik osudovosti a determinovanosti. Je to ano k životu v jeho podstatě, přijetí života jako projevu Boží lásky, otevření se životadárnému ději probíhajícímu mezi Otcem a Synem – skrze Ducha Svatého.

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Amen