Evangelium podle Jana 1,1–5
Člověk si připomíná občas den svého narození, v některých kulturách prý den svého početí. A různá hnutí v dějinách se vracejí ke svému počátku. Tak slavíme narozeniny a výročí svatby, založení státu či vznik revoluce. Bývá to zvykem, možná však k naší škodě jsou nám rodinné oslavy jen příležitostí k hezkému setkání s našimi blízkými a státní svátek či památný den pouhým vítaným dnem volna. Možná k naší škodě se ztrácí vlastní význam těchto výročí: jako připomínky, odkud a kam jdeme a zdali jsme nepřestali být tím, čím bychom být měli. A jako se zamýšlíme sami nad sebou při oslavách životního jubilea, tak by nám podobná otázka měla zaznít i v širších souvislostech společenských a dějinných, nebol jsme vždy také členy menší či větší lidské rodiny v určitém dějinném období. Hledáme své místo a poslání, vracíme se zpět k počátku, abychom nalezli směr k cíli. Neboť otázka, „odkud jsme vyšli” nepochybně souvisí s tím, „kam chceme dojít“ a na odpovědi pak vážíme hodnotu své současnosti.
Proč nám ve školách dříve tak vytrvale předhazovali světodějný význam Říjnové revoluce? Abychom byli získáni pro věc a pro cíle tzv. socialismu. Proč se to nepovedlo? Protože na počátku byla historická lež, zkreslený obraz té krvavé revoluce. Proč se tak usilovně snažíme obnovit tradice husovských oslav? Nejde o sentimentálně vlastenecké vzpomínání na tragickou smrt národního hrdiny, domnívám se, nýbrž O připomínku počátku reformace, počátku obnovy, která vychází z pravdy. Na tom stojí a s tím padá české evangelictví a my se nedostaneme dál, dokud se k tomuto počátku poctivě nenavrátíme.
Počátek – v takto naznačené souvislosti není jen prvním momentem, časovým bodem, který se dávno propadl do minulosti. Je to spíše základní kámen, na němž doposud všechno stojí, který všechno drží pohromadě a na němž se dá ještě dál stavět, na němž má být konečně vystaven dům, který bude poskytovat bezpečné přístřeší, chránit před nepohodou a lahodit oku. Na takovém počátku všechno záleží. Teprve on dává smysl celku.
Přemýšleli jsme o různých lidských společenstvích v dějinách, odkud berou počátek a kam směřují, ale Janovo evangelium naše pomyšlení překračuje. Zkouší pomyslet na počátek, který se netýká jen jediného lidského života, jednoho omezeného společenství, národa či jedné historické epochy, ale týká se všeho. Tím celkem, který má jediný společný počátek a svůj smysl, není ani rodina, církev či stát, ale celé lidské společenství, ano, celý kosmos v dějinách vůbec. Evangelista Jan věří v počátek jako jediný bod, v němž se sbíhají všechny nitky světového dění od počátku světa, střed, s nímž souvisí každé hnutí, událost, pohyb vesmíru, dění přírodní i společenské i každé jednotlivé bytí: všechno skrze ně učiněno a mimo ně nic neučiněno, co jest – a tento počátek, toto centrum, střed a základní kámen všeho je Bůh. Jako srdce člověka začíná pracovat od narození a rozvádí živiny do posledních buněk těla po celou dobu života, tak z Boha bere všechno svůj život, své bytí.
Kdo čte bibli, není tím příliš překvapen. My věřící už to dávno známe. Ale myslím, že si dost dobře neuvědomujme důsledky této víry v jediný počátek, jestliže pro nás tato víra přestala být nesamozřejmá a odvážná. Jestliže má totiž všechno svůj životodárný počátek v Bohu, pak je nutno všechno jím měřit. Pak je tu jediný zákon, pravidlo, které vždy a všude platí.
A zrovna my jsme nedávno zažili, jak v celé zemi během několika týdnů či měsíců začíná platit něco docela jiného než předtím.
Teď mi nejde o právní normy, které se musí měnit, ale o to nepostižitelné žádným psaným zákonem. Svým jednáním neustále dokazujeme, že něco jiného by mělo platit pro nás a něco jiného pro ty druhé – podle toho, jak nám to připadá výhodné. A za docela přirozené považujeme, že každá doba má svá pravidla, kterým je nutno se přizpůsobit.
Tímto svým jednáním naznačujeme, že opravdu nevěříme v jediný společný počátek, střed a základ všeho. A pak stěží můžeme věřit, že má smysl se snažit o nějaké národní porozumění, mezinárodní dohody, pak je asi vskutku zbytečné chtít dělat prostředníka mezi nějakými Židy a Araby, a pak se nás asi nemůže týkat, co se děje za zdmi věznic a blázinců.
A přece to všechno patří do víry v Boha. Víra je osvobodivě nadějná. Všechno spadá pod jeden zákon, jedno Slovo. Proto i všechno směřuje k jednomu cíli. Proto má smysl usilovat o dohodu v rodině, ve sboru, mezi národy, proto má smysl navazovat na dobré tradice minulosti, proto má smysl jednat tak, aby budoucí generace měly nač navazovat. To není nic samozřejmého, to nevyplývá jen z obecného povědomí, že by se to tak mělo dělat. Vidět smysl jednotlivých událostí závisí na víře v souvislost a soudržnost celku. Není bídou našeho světa v této době právě ztráta vidění celku? Že se nám dějiny rozpadly do tisíců jednotlivých dějů, které velice podrobné zkoumáme, ale jejich vzájemnou souvislost nenahlížíme? Ztratili jsme víru v souvislosti a to je možná příčina, proč jsme dnes takoví bezradní, ochromení a beznadějní.
Víra v boha je nadějná, zároveň však náročná. Objevit onen počátek totiž znamená ptát se a hledat, palčivé toužit, pokorné se sklánět. Objevit onen smysl znamená dát si práci a poměřovat každý jednotlivý čin, každé jednotlivé bytí i společenský a dějinný pohyb, všechno poměřovat tímto Bohem, tímto počátkem a k němu se vracet.
Proto nemůže.obstát věc toho socialismu, který staví na překrucování dějin, proto nemůže obstát žádný režim, který staví na lži. Proto může mít smysl české protestantství jediné tehdy, bude-li neseno husovskou poddaností pravdě. Proto má smysl každý život, každý čin, který se orientuje na Bohu. Takový život a takový čin totiž zapadají do celku, odpovídají skrytému směřování celého kosmu.
Proto je životně důležitá otázka po Bohu. Kde se s ním setkám? Jaký je? Vždyť s ním všechno padá a na něm všechno stojí. Otázka po Bohu se nutné vrací každému jednotlivci i každému společenství v každé době.
Evangelium Janovo zvěstuje tohoto Boha, tento počátek a základ všeho, Boha neomezeného na určité dějinné období, neomezeného a nevázaného na žádnou církev, byť si to sebevíc přála, neomezeného na žádného, byť mimořádného jednotlivce. Tento Bůh, říká Jan, to je Slovo, které předchází naše vědomí i naši historii, Slovo, kterým byli osloveni a dál je předávali izraelští proroci a které se objevilo ve zvláštní podobě v příběhu Ježíše Nazaretského, toho ukřižovaného a vzkříšeného Krista. To je víc než mrtvý přírodní zákon. V tom Slovu samém je život, nevypočitatelný a nesamozřejmý, otevřený budoucnosti, kterou dosud neznáme. Jedno je však jisté: byť by ta budoucnost byla temná, boží život jí nebude pohlcen. Ježíš praví: „Choďte, dokud světlo máte, ať vás tma nezachvátí; nebo kdo chodí ve tmách, neví kam jde. Dokud světlo máte, věřte ve světlo, abyste synové světla byli.“