Text: Zjevení 7,9–17
Čtení: Genesis 2,1–3; Židům 4, 1–11
Zj 7,9-17
Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“ Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“
Kdy se člověku poštěstí, aby viděl do nebe? Možná někdy ve snu jako Jákob, když viděl do nebe žebřík? Nebo možná těsně před smrtí jako mučedníci, třeba Štěpán, který říká, že viděl nebesa otevřená a Syna člověka na pravici Boží…?
A nebo jako prorok Jan, jehož svědectví dnes čteme.
Sluší se to vůbec? Jak velká je to troufalost? Proč bychom vůbec měli vidět do nebe? Neměli bychom si spíše hledět země? Vždyť je zde na zemi tolik složitých věcí, tolik problémů, starostí, strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o nichž nevíme, jak skončí! Jsme církev pozemská, ČCE, seniorát např. pražský, liberecký, východomoravský… Výhledy země jsou potemnělé, budoucnost nejasná – a my bychom měli hledět do nebe? (Navíc! Neptali se andělé Ježíšových učedníků po jeho nanebevstoupení: Co tu stojíte, hledíce do nebe?)
Nu, popravdě řečeno, my křesťané, evangelíci obzvlášť, – i díky citované andělské výzvě – až zas tak často do nebe nehledíme. Proč bychom měli? Inu právě proto, že… je zde na zemi tolik složitých věcí, tolik problémů, starostí, strádání, tolik pokušení, tolik bojů, o nichž nevíme, jak skončí! Výhledy země jsou potemnělé, budoucnost na ní je nejistá… Právě proto bychom hledět – do nebe – měli. Onen stvořitelským řádem učiněný Den odpočinutí a oslavy je stvořen proto, abychom otevřené nebe poznali. Nebe není nad, ale před námi. Směřujeme tam. O počátek, zdroj, vznik, první moment, ale také o původce, viníky a příčiny se mnozí dohadují. Církev má umožněn naopak pohled tam, kam vše cílí (nechci říci „končí“), kam vše směřuje. Zatímco tedy mnozí slaví a odpočívají – aby zapomněli, církev – MY – slavíme a odpočíváme, abychom nezapomněli a vzpomněli… Hle:
Prorok Jan vidí nebe zalidněné.
Nevidí jen Boží trůn, jen Beránka po pravici, jen prostor pro anděly, ale „veliký zástup, že by jej nikdo nedovedl sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků.“ Člověk umí vytvořit zástup. Tvoří ho při různých příležitostech, z různých důvodů. (Před obchodem, když bude nový iphone 6, na náměstí, když se dává nějaký předvolební guláš ze slibů, na stadionu při derby, kde se hromadně očekává porážka soupeře.) Umíme se shromáždit, tvořit někdy zástup, jindy dav, s vlajkami pruhovanými, někdy sešívanými, v dresech třeba do žluta, na jedněch je yes, na druhých no.
Jenže to nebeské vidění má zástup „ze všech ras, kmenů, národů a jazyků“… Přiznávám, že bych moc chtěl tuto křesťanskou hodnotu postavit před oči všem, kdo se „svými“ křesťanskými hodnotami ohánějí. Je téměř nepředstavitelné, jak široký záběr má tento obraz. Proto máš číst Bibli a hledět do nebe s proroky, abys to měl před očima.
Jistě, že pro mnohé je to možná zklamání (protože by čekali slovo o skupině vyvolenějších, než ostatní: Ty a ty patříš do nebe). Pro jiné je to slovo veliké úlevy a naděje (protože podle podobných pravidel a úzů čekali nebeský odstup, neřku-li zatracení: Ty a ty nepatříš do nebe). V nebi je vidět nespočitatelný zástup! Už Abrahamovi bylo slíbeno podobné o nesčetném zástupu jak hvězd na obloze a písku na dně mořském. Nikdo to nespočítá, tak tedy nepočítejme ani my, ani nahlas, ale ani v mysli. Nebo vás bezděky napadlo, kdo raději ne? Nebo vám to někdo tvrdí? Nebo jsme se v mládí dokonce snad učili, kdo ne? Nesčetný zástup. Je to dobrá nebeská vůle. Nepočítejte! Nejde to, nemá se to.
Co ten zástup v nebi dělá?
Volá, zpívá: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu a Beránkovi… Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“
Ano, oni slaví bohoslužbu. Velké slavnostní bohoslužby, které my dokážeme napodobit jen z malinké části, protože je neslavíme se všemi, kdo do nebe patří. Jen ochutnáváme, zakoušíme dílek z toho, co jednou bude celé, úplné. Naší budoucností je tedy náplň Dne odpočinutí, to co bylo už na počátku stvořeno pro naše dobro. To, co koná lid Páně dne sedmého, takové je určení všech. Odpočinutí a oslava. Ne, že nemáš čas či náladu, že musíš stihnout něco jiného. „Střezme se, aby to o někom z nás platilo ,“ říká epištola. Protože nemáš-li čas a náladu na nebe, stihneš možná něco jiného, ale nebe nestihneš. Tečka.
Povšimněme si, kolikrát se v té nebeské liturgii vyskytuje slovo „děkovat, díky, dobrořečit“. V naší bohoslužbě se – pochopitelně! – objevují i jiné tóny: nářky, stížnosti, sliby, prosby, naléhání, dokonce někdy i kladení podmínek. Vzorem nám jsou často mnozí bibličtí svědkové. To vše proto, že ještě nejsme v nebi. Ale máme vědět, že z toho všeho jednou zbude pouze děkování. (Když navštívíte babičku…) A že i dnes, když se nám na rtech objeví děkovná modlitba či píseň chval, když slavíme eucharistii neboli díkůvzdání, se už dotýkáme té bohoslužby nebeské, konečné.
Tedy děkovat, vědět za co děkovat a vědět komu děkovat: k tomu nás zve pohled do otevřeného nebe, který nám prostředkuje svědek Páně Jan.
Biblický pohled je velmi reálný. Ti, kdo tam jsou, přicházejí skrze veliké soužení. Jistěže se nám možná vybaví zasloužilí mučedníci církve, ale ještě důležitější je, že zmíněný atribut je součástí všech zúčastněných zástupů. Všichni něčím prošli… Sestro, bratře, žádné tvé trápení či soužení, na těle či na duši, nebude v nebi ignorováno nebo snad nějak degradováno.
1) Každý, se vším, co ho tíží, svírá, bolí, mučí, tam vstupuje. Jsou v tom jistě velké zasloužilé skutky martyrů, o kterých se učí v učebnicích, ale součástí toho jsou i ta osobní soužení každého možná docela malého jednotlivce, o kterých do té chvíle nikdo ani nevěděl. Jsou to snad soužení srovnatelná? Všimněte si, prosím, že mluví-li se o krvi, nejde o krev mučednickou, ale o krev Beránkovu. Ta je srovnatelná pro všechny. Šat soužených zbělí a ten, kdo přistoupí, na sobě nese svědectví, že vítězství, naděje a budoucnost je oběť, krev Beránka Krista.
2) I jinak můžeme povědět: Také to, co člověk nese na sobě špinavého, čím je zamazaný, co je odpudivé, co něčím smrdí, čeho se nechceš ani sám dotknout, sám připomínat, za co se stydíš, i to je možné vyčistit krví Páně.
3) Kdo je ve víře ocelově pevný, ve skutcích dokonalý, v pravdě neomylný, ve slovech bezchybný, bez pochyb a slabostí, takový zřejmě nepotřebuje nikým zaštítit, nic čistit, opravovat, napravovat, prát a bělit. Takový však v Janově obraze zástupu možná chybí.
Tak nás biblické svědectví zná a tak prorok dává naději všem, kdo vědí o svých nedostatcích a vyznají je: Pane, nejsem hoden…
Ze soužení zástup přichází, ale nesměřuje do něj. Naše trable jsou počátkem anebo i průběhem našich cest. Ale nikoli jejich cílem. Svědek, který viděl otevřené nebe, nám zvěstuje, jak to bude: „A ten, který sedí na trůnu, jim bude záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“
Povede je ze soužení Ten, který sám s nimi celou ne vždy radostnou cestu života šel – Beránek. Povede je k pramenům vod života, k nebeské slavnosti odpočinutí a díků. Vděčně a beze studu se smíme vysmrkat do velkého Božího kapesníku. A začít nový týden rozkošně, mile, spolu, svobodně, vesele – s Kristem. Amen.