Kázání našemu?

V poděbradském sboru ČCE proběhlo 15. 9. setkání při příležitosti letošních zářijových výročí profesora praktické theologie J. B. Jeschkeho (9. 9. 1902–23. 9. 1977). Mottem byla apoštolská a prorocká otázka Kdo uvěří kázání našemu? (viz Ř 10 a Iz 53). Mimo přednášky L. Beneše z ETF UK (který zmíněné motto vybral podle prvního kázání J. B. Jeschkeho v Poděbradech) zazněly příspěvky na téma „břímě věrohodnosti“, k nimž byli vyzváni zástupci čtyř kazatelských generací: David Balcar, Tomáš Trusina, Bob Baštecký, Pavel Filipi.

Když si Pavel, poděbradský pastor, vzal do úst Pavla apoštola a roztroubil jeho otázku „Kdo uvěří kázání našemu?“, ocitoval apoštola, který si bere do úst začátek prorocké písničky. A když chvíli zkoumám svoje (a asi nejen svoje) pocity z toho písňového úvodu (a apoštolského citátu) – nejsou zas tak špatné: Jako bychom byli zváni (alespoň my, co kážeme) stoupnout si do zákrytu s tím, který tu otázku klade. Onen bezejmenný izaiášovský písničkář nepřeslechnutelně (a vlastně už dopředu) konstatuje, že jeho kázání je svým způsobem nepřijatelné (ba nevěrohodné).

Stoupneme-li si rychle za něj, přidáme-li se teď hned k němu nebo aspoň pokývneme-li zasvěceně hlavou (my kazatelé víme, o čem mluvíš, co nám budeš povídat…), může se zdát, že jsme problém neuvěřitelnosti, a tudíž nevěrohodnosti vyřešili:

Naše kázání je prostě z podstaty věci neuvěřitelné a nevěrohodné. Prorok to říká dost nahlas a stejně nahlas ten homiletický plurál zní i od Pavla, nejen když proroka cituje, ale také když třebas tvrdí „my kážeme Krista ukřižovaného“ – tj. my kážeme onen neuvěřitelný náboženský skandál a bláznovství.

Že to není k víře, že se to nezdá hodné uvěření, to se tedy říká u proroků i apoštolů a nabízí jako poměrně rychlé řešení problému i pro nás (kazatele).

Otázka je, jestli se s tím prostě můžeme takhle bezprostředně ztotožnit. Jestli si paradoxnost, neuvěřitelnost, zdůrazněnou oním prorockým a apoštolským prohlášením, můžeme neproblematicky rozevřít jako deštník nad naší hlavou či naší vlastní kazatelnou. Když se totiž vrátíme zpátky k oné prorocké písničce – objevíme tam záhy ještě jedno my:

MY jsme ho viděli – a konstatovali jsme, že to není ke koukání

MY jsme ho nebrali vůbec vážně

MY jsme ho považovali za raněného a ubitého a pokořeného od Boha

MY všichni jsme zbloudili jako ovce

Ona to tedy není jen písnička pro jeden plurál – plurál povýtce kazatelský – ona je to písnička, do níž se vejde přinejmenším ještě další sbor: chór překvapených, šokovaných (nedokážu teď rozhodnout, jestli „jen“ diváků a posluchačů), prostě chór zasažených, kteří připouštějí: my toho kazatele a jeho kázání viděli nejdřív úplně vadně, my byli vedeni svými předsudky (nábožnými?, teologickými?, kazatelskými?, církevními?, politickými?), podle naší teologie byl na odpis a měl skončit v předsálí kostela či rovnou na smetišti dějin.

Napětí – mezi oním kazatelem, pronášejícím „Kdo uvěří kázání našemu“ – a chórem zasažených, konstatujících „my jsme ho vlastně nebrali vážně“ m. j. – zdá se mi – vypovídá o rozdílu mezi „ideologií kříže“ a „theologií kříže“. Ideologie kříže ve svých kazatelských variacích má nad sebou rozevřený onen deštník… má prostě v sobě dopředu zabudované rozpoznání a rozhodnutí: my kážeme zvěst k neuvěření, cosi, co se příčí zdravému rozumu a přirozenému náboženskému rozpoložení. My tedy vlastně tu otázku po břemeni věrohodnosti můžeme lehce odhodit. Kážeme-li správně (podle proroků a apoštolů), kážeme zkrátka a prostě neuvěřitelně. Kdo uvěří kázání našemu, ten je spasen, kdo neuvěří, ať si běží, stejně je usvědčen a jižť jest odsouzen…

Ideologie kříže si tedy – domyšleno do konce – břímě otázky, je-li víry hodná, sama pro sebe vyřeší vlastně tak, že ho vposledu přesune na posluchače.

Když zpětně zkoumám naši – nevím jestli generační nebo skupinovou nebo částečně ročníkovou – nedůvěru vůči poloze zvěstování, jak ho předkládala českobratrská theologie ve své oficiální verzi let sedmdesátých a osmdesátých, byla to možná právě ona dopředu přivlastněná paradoxnost, ten předem roztažený deštník neuvěřitelnosti, co znevěrohodňovalo kazatelské postupy odvíjející se od tzv. barthiánství, neoortodoxie, či jak tomu dnes budeme říkat.

Nemluvě už o tom, kolikrát se zvěstování skandálu ukřižovaného zastavilo neomylně právě u vrat kostela či dveří modlitebny, aby pomlčelo o skandálu těch, kdo se v dané chvíli na pověstném smetišti dějin nacházeli, skandalizováni nejednou ramenem světským i církevním.

Netvrdím samozřejmě, že se českobratrské evangelické zvěstování kvůli tomu stalo jednou provždy ideologickým a nevěrohodným, jen si čas od času kladu otázku, co znamená nesnesitelná lehkost, s jakou leckdo z kazatelů přešel od tzv. pravověrné apolitičnosti k pravidelnému komentování horkých politických novinek či vyměnil někdejší českobratrskobarthiánský slovník za výrazivo tu lehce psychoanalytické, tu žoviálně-civilní, tu naopak evangelikální… Jestli i to není znamením, že proklamovaná theologie kříže se stávala ideologickým útočištěm, v němž bylo lze ne tak nepohodlně přežít.

Uprostřed popřevratového víření klerikalismů a triumfalismů všeho druhu, tváří v tvář církevní nabubřelosti a pomazanosti, a především tváří v tvář všem, kdo představují a nabízejí křesťanskou (či jakoukoli jinou) víru jako náboženství prosperity, jako autoritativní či rovnou mocenské řešení rozmanitých otázek osobních i společenských, mi přitom připadá neodpustitelné opouštět právě důrazy na základní skandálnost příběhu Boha a člověka.

Opouštět provokativnost theologie kříže – zamlčovat skandální jednání Boha, který „prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně, (duchovně i materiálně) hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ – kvůli lepšímu renomé církve ve společnosti, ve jménu smíru tu s charismatiky, jindy s římskými katolíky, či kvůli větší ekumenické pestrosti či liturgické interesantnosti – znamená vlastně provádět nové variace na staré téma.

Tradovat tenhle příběh, jehož provokativní neuvěřitelnost vyzpíval prorok a s prorockou odvahou dosvědčoval apoštol, ovšem nejde a nepůjde bez zřetelného přiznání, artikulovaného právě oním druhým my z prorocké písničky: my (i my) kážeme jako ti, kdo jsme ho viděli a nežádostili. Vykoktáváme svoje kázání na text toho neuvěřitelného příběhu jako ti, kdo ho neuměli a neumějí brát napořád vážně. Mluvíme – a nemáme po ruce slova, kterými bychom plně ten příběh uchopili. Zpíváme – a nemáme po ruce nástroj, na nějž bychom tu písničku zahráli se vším všudy. Kážeme – a přitom spolu s vámi neseme skandalóznost příběhu, s kterým se tak těžko dokáží srovnat majitelé duchovních a životních pravd.

Nejde mi přitom o hrbatou pokoru, nechci restaurovat jakousi protestantskou ponurost či bolestínské sebeobviňování. Vždyť naslouchat neuvěřitelnému zvěstování a předávat ho, znamená také zaslechnout a předávat smích a radost těch, kdo byli obdařeni spásou, směřovat ke svobodě, nacházet zdroj naděje i uprostřed frustrací a rezignací, nalézt slova k písničkám, kterými se projasní bohoslužby – a které s potěšením zaslechnou možná i ti, kdo se zrovna lopotí s bahnem po záplavách nebo si lámou hlavu v politice.