Kázání Matěje Opočenského a Jiřího Šamšuly Nejlepší přítel člověka

Číslo

Text: Lukáš 11,5–13

1. čtení: Ex 32,7–14

Lk 11,5–13

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“

I.

Jdu za přítelem, protože i za mnou přišel jeden přítel. Přítel, který přišel, má hlad a já mu nemám co dát… Kdo to za mnou přišel? Kámoš na cestách? Viděli jsme se včera? Nebo před 50 lety? Je to můj nejlepší kámoš, nebo ho vidím podruhé v životě? Nic o něm nevíme. O vztah k němu tu totiž nejde. Ježíš vypráví příběh o modlitbě jako příběh o třech přátelích a nikdo se v něm nemodlí. V podobenství o významu modlitby se jedná, aby skončila něčí nouze.

Máme před sebou nečekanou, výjimečnou, snad až mezní situaci: dvojí noční návštěvu. Jednoho nečekaného a jednoho neodbytného přítele.

Tři z těch dvou přátel spokojeně spali… Ale když na scénu přichází třetí, spouští řetězovou reakci, akci kulový blesk. Ten, který byl na cestách, probudí svého přítele a žádá jídlo. Do toho probuzeného bychom se měli vžít. Sami jsme tedy ti probuzení, někdo nám zaklepal (do života) na dveře a jsme to my, kteří nemáme, co nabídnout. Spíž nebo lednička našeho života jsou zrovna prázdné. Jsme ale ti, kteří mohou jít do domu jiného našeho přítele – „mocného přítele“, o kterém tušíme, že něco má. Že by on situaci hladu našeho přítele a naší momentální prázdnoty mohl vyřešit.

Je půlnoc. A my jsme našeho „mocného přítele“ probudili. A on vstává ztěžka… A skrze dveře volá: „Neobtěžuj mne! Chci spát! Jsem s manželkou na lůžku, oba zítra vstáváme do práce, děti zítra odjíždějí na tábor. Nebudu přeci vstávat, abych ti cokoliv dával! Copak hoří? Copak jde o život? Copak někdo umírá hlady?“ Nikdo přeci neumírá, ani žena tomu jednomu nerodí, ani dítě nemá čtyřicítky a nepotřebuje urychleně hodit na pohotovost. Jde jen o „kus žvance“.

Takhle to chodí mezi lidmi. Lidé jsou druhým schopni vyhovět, když už ne z přátelství, tak třeba jen z touhy, aby mi ten druhý dal pokoj.

Ale co nám to má povědět o významu modlitby a prohloubení naděje v její vyslyšení?

Modlitbou nesený člověk je houževnatý! A nasazuje se pro druhé. Pro židy té doby byla povinnost pohostinnosti téměř posvátná. Odmítnout pohostit pocestného bylo nemyslitelné. Podobenství předpokládá takovou společnost, kde obchody na vesnici neexistovaly, natož v noci. Jediná cesta, jak dostát nároku hostitelské role, je jít za jiným.

Pohostinnost je posvátná a odmítnout ji prokázat je nakonec nemožné. Ten člověk v noci vychází pro chleba, aby nasytil přítele! A jeho podobnost s těmi, kteří se zbrkle vrhají do nejrůznějších situací a dostávají se do problémů – a se svými problémy zasahují i další lidi – je čistě náhodná.

Vezmeme-li vážně tuto roli a přijmeme ji, zjistíme, že tento náš noční sháněč nejde za svým ani bezohledně, ani asertivně. Nejedná jako podomní prodejce elektrického proudu, ale jedná odvážně. Odvažuje se houževnatě jednat pro dobrou věc – jednat tak, aby proměnil tu bezprostřední část světa, ve které žije.

Jde houževnatě jako Mojžíš, který zachraňuje Izrael a prosí za něj… Nebo snad jako Mikuláš Minář, žádající skutečnou debatu s premiérem? Inu, každý z nás musí posoudit, které houževnaté jednání je to správné…

Ježíš nám tu podobenstvím představuje modlitbu, která proměňuje svět. Lidé neseni touto vírou v Boha činí odvážně věci a odvážně jednají. Často se to může jevit jako nepřístojné, příliš troufalé, asertivní či nehorázné – překračující hranice obvyklých lidských konvencí a zvyklostí. Ale ve víře v moc Božího království je to možné. Taková víra se nenechá odradit neúspěchy, výtkami, pohoršením. Naopak taková víra budí ospalé, zatuhlé jedince, ale třeba i instituce a společenské řády, které se změně vehementně brání.

I to je naše možnost, a k ní jsme nejen v modlitbě zváni. Tuto cestu ukazuje ten, který se nechá vzbudit, zjistí, že nemá zásoby a jde probudit jiného svého přítele. On o tomhle příteli ví, že má. Doufá, že by ho mohl přemluvit k záchranné akci.

Když ti do života vstoupí Bůh, tak tě to leckdy vyšle běhat třeba i ve ztemnělém prostředí. Leccos tam objevíš. Třeba, že někteří přátelé zase nejsou takoví přátelé. Vede tě to jednat. A prosit, potýkat se málem jak don Quijote s lidmi a mocnostmi zdánlivě nedostupnými.

Poznáváš svou nouzi, že nemáš nic v rukou. Že leccos v tvém životě není, jak se zdálo. Ale poznáváš pravého přítele. A zažiješ houževnatost, vytrvalost. Dveře se ti otvírají! Dveře přítele i dveře Boží.

II.

Bůh, k němuž se obracíme v modlitbě, totiž není jako ten přítel, který dává z donucení… Ježíš říká: O co víc je Bůh než lidé, kteří sice dávají, ale často jen z donucení! Bůh splní prosby těch, kteří se k němu obracejí. Neboť Bůh je skutečným přítelem člověka. Ten vyslyší nikoliv proto, že by ho člověk svou naléhavostí mohl umluvit a unavit. Ale jen a pouze proto, že je nejlepší přítel člověka, protože pro člověka chce to nejlepší.

Lidské a Boží dávání je v mnohém podobné. Ale ta Boží ochota dát daleko převyšuje ochotu lidskou! Bůh právě že není ten, kdo nás vyslyší pro naši neodbytnost. Bůh „vstává“ právě proto, že je náš „přítel“. „Vstává“ ochotně, rád, otevírá dveře. Bůh nepotřebuje dospat.

Bůh jako dobrý přítel a pravidelná modlitba je možnost vidět Boha jako dobrého přítele našeho života. V takové modlitbě a důvěře se Bůh nerozmazává v karikaturu nedostupného nevrlého starce…

V modlitební půlnoční tmě hledáme kousek pevného světlého bodu, ke kterému můžeme všechno směřovat. Naše vlastní věci, ale i záležitosti těch druhých. Záležitosti a těžkosti našeho světa. Světa, který Boha nezná, ale třeba by i chtěl poznat. Přítel jdoucí do tmy má naději, že on už cestu jednou našel a že ji najde opět, pro sebe i pro druhé. Pro své i pro cizí. Pro celý svět. A možná, že tím jdoucím přítelem ani nejsme my, ale Ježíš sám, který přišel, aby nakonec zachránil, co zahynulo. Co ještě nenašlo tu cestu jakési zvláštní neodbytnosti a houževnatosti… A touto ježíšovskou cestou se máme stát přáteli Božími.

Noční vycházení a tlučení, tak je zde míněna modlitba. V modlitbě si mám činit jasno: na které dveře tlouct a zda ten, kdo mi otvírá, je skutečně Bůh. Zda to, kam jdu, je skutečně Boží vůle.

Záleží, na jaké dveře tlučeme, o co prosíme, co hledáme. To, o co v modlitbě máme prosit především, je Duch svatý. A také o to, aby naše modlitby se děly v Duchu. Aby to nebylo modlení naprázdno, které jen Boha využívá jako prostředek svých cílů. Máme se modlit za to, aby ty naše dary, naše sebevydávání se druhým bylo dobré. Abychom nebyli v našem životě ani neteční k nouzi našich přátel či nepřátel, abychom v našem životě nebyli ani bezohlední k potřebám druhých. Máme se modlit v Duchu, o Ducha, o přítomnost Božího království a Božího jména v našich životech. Na tom vše záleží. Amen.

Společně připravené kázání pro Litoměřice a Vršovice v neděli 17. 5. 2020