Číslo

Text: Římanům 8,24–26

13. ledna zemřel farář Josef Veselý (nar. 1914), farář a teolog, který ve svém farářském působení kladl zásadní důraz na kázání. Při čtení jednoho z nich si chceme jeho život a dílo připomenout i v tomto čísle Protestanta. Tehdejší vikář v tenkrát ještě jediném brněnském sboru skládal farářskou zkoušku v druhém měsíci druhé světové války. Těsně na jejím prahu, v srpnu 1939 napsal podle požadavků synodní rady ke zkoušce kázání, jež otiskujeme. Mějme při jeho čtení na paměti, že promlouvá do doby a poměrů protektorátu Čechy a Morava. Pozoruhodné je, že v teologii, která z kázání zaznívá, můžeme slyšet velmi konkrétní názvuky biblické a dobře reformační, zvláště luterské teologie, kterou jsme četli a slyšeli ve Veselého článcích, kázáních a v rozhovorech s ním ještě o 78 let později. Nejde přitom o znak myšlenkové zapouzdřenosti. Kázání z  devětatřicátého roku dokládá již na konci studia teologicky vyzrálou Veselého osobnost. Josef Veselý pak po celý život mohl z těchto solidních základů čerpat, prohlubovat je a svým čtenářům a posluchačům předávat jejich poselství.

Kázání na text Řím 8,24–26. Josef Veselý, vikář v Brně

Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál? Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme, tedy toho skrze trpělivost očekáváme. Ano také i Duch pomocen jest mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými.

Epištola k Římanům jest jádrem Nového zákona a její osmá kapitola jest jejím jádrem. Tato epištola mluví velmi jasně, že jsme ospravedlněni z víry a máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Jezu Krista. Víra – toliko věř – věř a spasen budeš, víra v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána jest podstatou a základem novozákonní radostné zvěsti. Víra se upíná k historickým skutečnostem, k Božím skutkům v Ježíši Kristu, který byl vydán pro hříchy naše. Víra se tedy dívá zpět k začátku našeho letopočtu, do Palestiny, kde za římského prokurátora Pontia Piláta Ježíš Kristus, Syn Boha živého trpěl a okoušel pekelné úzkosti a úplné opuštění, aby nás vysvobodil z utrpení, hříchů, mdlob a smrti – jedním slovem aby nás spasil. Úhrnem se tedy může říci: víra se upíná k spasitelným skutkům Ježíše Krista. Ve smrti Ježíše Krista byl nám dán život, a tedy živi jsme, byli jsme spaseni a zachráněni a tedy jsme spaseni a zachráněni, bylo za nás zaplaceno, a tedy jsme svobodní – tak my uvažujeme, a přece když se podíváme na celý svůj život, vidíme, že jest tomu ve skutečnosti jinak, „nebo nadějí spaseni jsme“. Dva verše našeho textu, které mluví o naději, jsou v těsné souvislosti s předcházejícím. Jsou ve skutečnosti důvodem a zárukou toho, co apoštol právě řekl, a jsou odpovědí na otázku, která zde může vystoupiti. Apoštol hned od začátku kapitoly mluví o privilegiích věřících v Ježíše Krista – není pro ně odsouzení, jsou svobodni od zákona hřícha a smrti, jsou skrze Ducha svatého syny Božími, dědici Božími a spoludědici Kristovi. A tu právě přichází ta palčivá otázka: je tomu skutečně tak? Vždyť trpíme, lkáme jako zajatci – ne jako svobodní, jsme mdlí, podléháme pokušením, hřešíme a na vysvobození z této smutné situace teprve čekáme. Apoštol odpovídá na naši otázku: Správně se tážete! Ale obojí je pravdou. Neboť skutečně máme všechna privilegia a dary věřících v Ježíše Krista, avšak nadějí spaseni jsme. V 5. kapitole v 9. verši vyjadřuje skutečně apoštol tuto naši situaci těmito slovy: … „nyní ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme…“ To znamená: všechno pro nás bylo vybojováno, ale vítězství toto bude teprve plně zjeveno. A náš život jako život celé církve jest zasazen do tohoto mezidobí, do tohoto očekávání plného zjevení slávy Ježíše Krista. A právě naděje jest dar našeho nebeského Otce, abychom vytrvali a byli trpěliví ve všech konfliktech, bouřích, těžkostech a pokušeních života. Naděje jest naším štítem pro dny boje se světem, tělem a ďáblem. A tato naděje jest naděje spasení, založená na Božím zaslíbení, jest to zbraň Boží, kterou máme a jíž užíváme, a proto žádný nástroj proti nám udělaný nepodaří se. A protože tato naděje jest spjata s vírou, jíž jsme ospravedlněni před Bohem a máme s ním pokoj, „každý jazyk povstávající proti tobě na soudu potupíš. Toť jest dědictví služebníků (Kristových) Hospodinových a spravedlnost jejich ode mne, praví Hospodin.“ (Iz 54,17). Tato naděje jest pevný bod, jehož se držíme, když všechno kolem nás se pohybuje a hrozí strhnouti nás sebou. Nejen dnes, kdy přímo živelně jsme ohrožováni, ale vždycky, v nejklidnější třeba době, potřebujeme naděje, která by byla lékem našeho tichého nepokoje, nespokojenosti i tichého zoufalství nad naším životem, jejž hřích všemožným způsobem ničí a přivádí k rozkladu. Jest ovšem pravdou, že naděje nedovede utišit bouři, nedovede zahnat nepokoj, nespokojenost a zoufalství, ale dovede je zvládnout. Tuto moc má křesťanská naděje. Naděje jest vyhlídka na budoucí dokonalost. A křesťan s vírou smí vystupovat na horu naděje, aby aspoň pohledem se posílil pro další cestu. Naděje – to znamená, že vidíme dál než ostatní lidé, díváme se přes chaos, přes zákopy a plameny ohně, přes svou mdlobu ke zjevení slávy Kristovy.

Ovšem křesťan smí vystupovati na horu naděje jen s vírou v Ježíše Krista. S vírou v ospravedlnění – jinak by ho pohled do takové budoucnosti nemohl posílit. Naopak, kdyby měl možnost se tam podívat, musel by se třást před velikostí Božího hněvu. Ve svém ospravedlnění křesťan má záruku spasení, ale poušť ještě neminula a životní bouře nejsou ještě pryč a my obtíženi lkáme v tomto svém stánku. V intervalu, v době mezi spasením za cenu krve Ježíše Krista na kříži a spasením v moci nese nás naděje. Křesťanská naděje má tedy své místo a účel, jest však založena na víře a obě mají svůj kořen v Kristu. Víra jest podstata naděje – to je nám jasné. Víra jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných, zatímco naděje záleží v očekávání a touze po tom, v co pevně věříme.

Taková jest naše posice. Věříme ve spasení, očekáváme spasení, kterého oko nevidělo ani ucho neslyšelo, jež na srdce lidské nevstoupilo. Víra se dívá zpět ke Golgatě a vidí se zajištěnu. Naděje se dívá dopředu k slávě a vidí ji přicházející; v tomto smyslu naše spasení je blíže, než když jsme uvěřili. Tato naděje znamená, že křesťanu neustále něco chybí. Nesmí ztratit z mysli budoucí dokonalost. Nesmí se spokojit s tím, co vidí. Nesmí Království Boží ztotožnit s tímto světem. To by potom už neměl křesťanské naděje, „neboť naděje, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál?“ A naše slabost spočívá v tom, že my se chceme spokojit s tím, co vidíme. Málo vycházíme na horu naděje, abychom pohledem načerpali sílu. – Odtud plyne, že křesťan jest vždycky nespokojen, vždy musí chtít něco více, něco dalšího a nového, ale zato nikdy není zlomen, znechucen, poražen. Díky Bohu, že ve skutečném a důležitém smyslu spasení není jen nadějí, ale jest přítomným vlastnictvím a naší radostí. Odpuštění hříchů není předmětem naděje, neboť Bůh nám skrze Krista odpustil. Už jsme byli přijati za syny Boží v Kristu. A spasení v budoucnosti, ve které doufáme, jest vrcholným kamenem a korunou spasení, z něhož se radujeme. Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme, tedy toho skrze trpělivost očekáváme – tak pokračuje náš text. K očekávání toho, co nevidíme, zajisté jest třeba trpělivosti. Člověk by brzo ztratil trpělivost, kdyby mu Bůh sám nepomáhal a opět znovu a znovu v něm nevzbuzoval trpělivost. Víra spočívá na ukřižovaném Kristu a nalézá pokoj v krvi, kterou vylil za naše hříchy. Naděje očekává vše, co má přijíti jako důsledek Kristova díla, očekává a touží po neviditelné a věčné budoucí dokonalosti, zatímco láska, Duchem svatým v našich srdcích rozlitá, všecko snáší, všechno věří, trpí všechno a nikdy nevypadá. Právě láska dovede čekat a není netrpělivá.

A ještě jednou opakujeme: jsme ospravedlněni věrou, není pro nás odsouzení (potupení), všechno bylo za nás zaplaceno, byli jsme posvěceni Duchem svatým, byli jsme přijati za syny Boží, máme pokoj s Bohem. V tomto smyslu spasení naše jest přítomné a neodcizitelné vlastnictví, v něž nedoufáme, ale z něhož se skrze víru radujeme. Na tomto spasení naše víra spočívá a může na něm spočívat, ačkoliv jsme zmateni na všech stranách, ačkoliv trpíme, ačkoli hřešíme, ačkoliv jsme bolestně utlačováni v běhu za cílem. – Ale je to všechno? Ne, neboť jsme spaseni nadějí. To znamená, že všechny naše nářky musí přestati. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti? Naše ubohá a žalostná situace musí skončiti plným vítězstvím. Stejně jako víra ujišťuje naši duši o odpuštění, tak naděje ji ujišťuje o budoucí slávě. – Všechno od počátku do konce jest dílo Boží. Bůh nám dal víru, jíž jsme si dobyli spravedlnosti, v níž stojíme spravedliví před Bohem. A Bůh nám dává i trpělivost k očekávání spravedlnosti, jíž dosud nemáme. Ale budeme ji míti. Čekáme na ni. Jsme spaseni, ale protože zatím jsou tu konflikty, nesnáze, boje a lkaní, skrze Ducha svatého očekáváme splnění naděje spasení. Jest to pouze z moci a energie Ducha svatého v nás, že jsme schopni trpělivě čekat. Jen v jeho moci dovedeme čekat na den určený Otcem. Musíme čekat na ten den, kdy budeme jako Kristus. Zde na zemi nejsme jako On, ale budeme jako on. To jest to spasení, jehož očekáváme. A Boží slovo jest jeho zárukou. Ba více, Duchem sv. jsme ujištěni, že jsme byli přijati za syny a dcery Boží a všechno naše chápání a myšlení jest obnoveno. Je to nějaký div, když potom ve všech bouřích času naděje, Duchem sv. v nás udržovaná, jest naší sílou a záchranou?

Naděje – to znamená, že přicházejí jasné dny pro všechny děti Boží. Byl to slavný den, kdy Hospodin dokonal své stvoření. Byl to významný den, kdy potopil zemi a zachránil Noe a jeho rodinu. Byl to vzácný den, kdy dal svého Syna, aby zachránil mnohé. A mezi tyto dny počítáme onen den, který očekáváme s nadějí, kdy Kristus se zjeví v slávě a my se zjevíme s ním v jeho slávě. Už jsme se zmínili o tom, že jest to z moci Ducha sv., že dovedeme trpělivě čekat. A náš text praví dále: „Ano také i Duch pomocen jest mdlobám našim.“ Pán Bůh dobře ví o našich zkouškách, slabostech, mdlobách, zármutcích a utrpeních. A dal nám proto velikou a mocnou útěchu a pomoc. Apoštol doposavad mluvil o synovství Božím, o naději budoucí dokonalosti a nyní varuje, že to vše je neuchrání utrpení hříchů a mdlob; avšak nejen oni, nýbrž i všechno stvoření s nimi lká. Apoštol dodává: Duch sv. jest pomocen mdlobám našim. A kolik je těch mdlob! Dovedeme spočítat vlasy na své hlavě, ale nedovedeme spočítat svých mdlob. A my víme dobře, co to jest mdloba: jest to nevěra, chladnost a tvrdost srdce, to čemu říkáme pozemskosti, a je to i přirozená naše zkaženost a špatnost. A tou největší mdlobou, pokud jde o naději, jest strach. Proto Písmo sv. nám tak často říká: Neboj se! Duch sv. nám pomáhá v naší netrpělivosti, v hříchu a pokušení, v slabosti, lenosti a strachu. Neodstraňuje docela naše mdloby, ale pomáhá nám, abychom neztratili víru, lásku a naději.

Naší největší mdlobou vůbec je to, že nevíme a neumíme se náležitě modliti. „Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme.“ Všechno jest k naší dispozici, ale mám za to prositi. A v tom záleží naše mdloba, že nevíme jak. Žijeme jako sirotci, jako bychom neměli Otce, žijeme bez přítele, žijeme jako ztracení bez spasitele. Všechno máme – i domov u Boha připravený, ale chodíme s prázdnýma rukama, neboť naše srdce jest zlé a my se neumíme modliti. Skrze Krista všechno jest naše. Ale my žijeme jako bez domova, bez otce, bez slibů. Ale Duch svatý pomáhá našim mdlobám.

A tak jako víra, láska, naděje a trpělivost v naději jsou dary Boží a dílo Ducha svatého v nás, stejně i modlitba. „Ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými,“ tak končí náš text. Duch svatý vchází do nás, ztotožňuje se s našimi mdlobami, a co nemůžeme říci, on řekne za nás. To znamená, že i modlitba přesahuje schopnost lidské mluvy, avšak Duch sv. si dělá z našich mdlob, zármutků, pokušení, zápasů i díkůčinění příležitosti, v nichž prosí za nás. Tam kde člověk sám by dovedl jen vzdychat a zoufale svěsit ruce v klín, tam kde bychom sami nedovedli nic říci, jako by naše ústa byla uzamčena, Duch svatý za nás prosí nevyslovitelnými lkáními.

Blaze tomu, kdo se svěří do moci a ochrany Boží. Blaze tomu, kdo ospravedlněn vírou v Ježíše Krista dovede se chlubit nadějí slávy Boží. Ale nejen nadějí, ale také souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí a trpělivost zkušení, zkušení pak naději. A naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha svatého, kterýž dán jest nám. Amen.

V Brně, v srpnu 1939

Kázání je uloženo v personální složce Josefa Veselého v Archivu SR ČCE. V textu respektujeme specifika autorova vyjadřování. Podtržení nahrazujeme kurzivou, interpunkci a bibl. zkratky přizpůsobujeme dnešnímu úzu. K tisku připravil Michael Pfann.