Text Jan 4
J 4,6–18.28–30
Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.
Milé sestry, milí bratři,
v příběhu o setkání Ježíše se samařskou ženou je výstižně a přitom poeticky vyjádřeno mnohé z toho, co Ježíš a křesťanství nabízejí světu, a tedy i současnému člověku.
Nejprve bychom mohli hovořit o překonávání či boření hranic. Ježíš oslovil samařskou ženu a učinil tak něco dvojnásob nečekaného. Jednak se tehdy nepovažovalo za vhodné, aby muž takto veřejně hovořil se ženou, a jednak byli Samařané pro Židy kacíři. Kombinace žena ze Samařska byla tedy doslova třaskavou směsí – s takovou ženou nebylo vůbec radno se stýkat. Jenže Ježíš překračuje hranice náboženských i společenských konvencí a jde k lidem bez ohledu na jejich postavení, barvu pleti či společenský status. Ježíšovo jednání je výzvou, abychom nežili v těsných hranicích – v hranicích svého světa, do kterého mnohdy nechceme přijmout nic a nikoho cizího.
Paradoxně právě tehdy, když vycházíme za úzké hranice svého světa, když se snažíme pochopit jinakost druhých, můžeme zjistit, že se naše životy prohlubují. Někdy je tato cesta putováním k těm, kdo žijí na okraji společnosti. I zde je Ježíš příkladem, neboť nezačíná u mocných a sebejistých, ale středobodem jsou pro něj nemocní, posedlí, sociálně vyloučení a hledající.
Příběh o setkání se samařskou ženou dále svědčí o Ježíšově lásce i k těm lidem, kteří k němu přistupují s nedůvěrou. Ve slovech samařské ženy „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ se skrývá jistá ironie. Žid by se za normálních okolností od Samařana něčeho napil jen stěží. A zde přichází neznámý Žid, jenž je v takové nouzi, že jsou pro něj náboženské předpisy vedlejší. Najednou je mu voda od kacířky dobrá. Tento Žid nemá ani vědro a zdá se, že si hraje na někoho většího, než byl praotec Jákob. Ale ani taková ironie Ježíše nevyvádí z míry. Dál pokračuje v rozmluvě, dál přichází s nabídkou živé vody.
Ježíš tuto živou vodu odlišuje od vody běžné, když ženě říká: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
Toto rozlišení vody neznamená, že by Ježíš běžnou vodou pohrdal. Ježíš na začátku příběhu fyzicky žízní stejně jako při ukřižování. Pro Ježíše jsou základní lidské potřeby podstatné, avšak věcně prohlašuje, že musejí být naplňovány stále znovu: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.“
Často jsme samozřejmě svědky toho, že lidské potřeby se stupňují, jsou drážděny neustálou nabídkou nových věcí a bez přestání se tak roztáčí začarovaný kruh. Není však třeba pranýřovat výdobytky civilizace. Naopak – můžeme se těšit z toho, co náš pobyt na zemi zpříjemňuje a ulehčuje. Avšak je dobré si přiznat, že tyto výdobytky náš život neučiní opravdovým a smysluplným, ba že někdy vyvolávají pouze nikdy nekončící lačnost. Již autor starozákonní knihy Kazatel velmi realisticky konstatuje: „Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.“
A lze to říci ještě jinak: Člověk potřebuje jíst a pít, může a má se z jídla a pití radovat, ale i kdyby měl všechnu vodu a chléb světa, ba všechny vybrané laskominky, jeho život to nenasytí. Dostojevskij napsal: „Když se člověk dosyta najedl, tak už na to nemyslí, naopak, hned řekne: ‚Tak, teď jsem se nasytil, a co mám činit nyní?‘ Ta otázka zůstává navěky otevřená.“
Ježíš na tuto otevřenou otázku odpovídá nabídkou živé vody, která se v člověku „stává pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. Tento pramen vyvěrá již zde a nyní. Je něčím, co obohacuje a očišťuje již náš pozemský život. Mnozí jsou přesvědčeni, že tento pozemský život je jediné, co máme. Avšak i pro ty, kdo nechtějí nebo nedokážou sdílet naději, že Bůh je Bohem živých i mrtvých, může být křesťanství nabídkou plnějšího života. Ježíšovo poselství je někdy mylně chápáno jako výzva: Trýzněte se na tomto světě, a na onom světě se budete mít dobře. Skutečnost je však jiná – Ježíš nabízí plnější život již zde. Vždy znovu se proto s vděčností vracím k německému teologovi Dietrichu Bonhoefferovi, který zdůraznil, že máme Boha nalézat také v pozemském štěstí. Bonhoeffer se nebál svůj názor vyjádřit s jistou provokativností, když napsal: „Aby člověk v náručí své ženy toužil po onom světě, to je mírně řečeno nechutné a rozhodně to není Boží vůle … Ježíš nikdy neproblematizoval zdraví, sílu, štěstí člověka a neviděl v nich plané plody; proč by jinak uzdravoval nemocné, slabým navracel sílu? Ježíš si dělá nárok zachránit celý lidský život ve všech jeho projevech pro království Boží.“
Stejně důležité jako to, že pramen vyvěrá již nyní, je skutečnost, že pramen je něco živého a prýštícího. Z křišťálově čistého pramene se člověk rád napije, rád se v něm svlaží. A proto křesťané stojí před stálou výzvou, aby tuto vodu udržovali čistou a pramenitou, aby se víra a náboženství neproměnily ve stojaté či dokonce zapáchající vody, kterým se ostatní budou zdaleka vyhýbat. Jen stálým udržováním zůstane voda tekoucí a bude druhé občerstvovat a posilovat.
Ježíšova nabídka nicméně platí i přes různá pochybení církve a neomezuje se pouze na tento svět. Pramen vyvěrá k životu věčnému – Ježíš oceňuje veškeré hodnoty tohoto světa a nadto jim zaslibuje budoucnost. Naše vztahy, naše přátelství a láska se nemají ztratit v propadlišti času a dějin, ale mají přetrvat. Nemají klesnout v prach a hrob, ale mají se snést do Božích rukou.
Ale čím si takovou nabídku zasluhujeme, co za ni musíme dát, jaké podmínky splnit, abychom se mohli napít živé vody? Když pročítáme příběh o setkání se samařskou ženou, s překvapením zjišťujeme, že zde nejsou žádné předpoklady, nároky ani platby. Podobně v knize Zjevení čteme: „Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ Zadarmo. To slovo zní takřka neuvěřitelně, protože v dnešní době k tomu, co je zadarmo, přistupujeme s automatickým podezřením. Kde je háček? Avšak ať hledáme, jak hledáme, háček nenajdeme. Ba naopak si s jistým podivením můžeme povšimnout, že Ježíš ve své nabídce pokračuje, ačkoli ví, že žena měla pět mužů a nyní již opět žije s někým dalším. Ježíš věcně konstatuje: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
Ježíš se tak ukazuje jako někdo, kdo nemoralizuje. Ne vždy zde šli křesťané v Ježíšových stopách, rádi počítali hříchy a mnohdy přemýšleli o tom, jaké tresty hříšníky čekají. Ježíš však nehledí k trestům, ale chce člověka vysvobodit z jeho zajetí. Vyzývá k následování: „Jdi, a nehřeš více.“ Možná je dnes, kdy jsou moralismu plné noviny, přetékají jím internetové diskuse a odhalené prohřešky ulpívají na člověku jako věčná skvrna, aktuálnější než dříve. Nebudou nakonec lidé hledat odpočinutí někde, kde se nemoralizuje, kde se hledajícím nabízí nový život, kde se nehrozí tresty, ale zvěstuje odpuštění?
Křesťané po staletí správně vyznávali, že Bůh vidí do našeho srdce. Je ovšem dobré doplnit, že Bůh naše srdce nezkoumá jako voyeur a jako chladný účetní, který sčítá naše viny. Bůh do našeho srdce nahlíží soucitně. Ví, jací jsme, ale také a především ví, jací bychom mohli být. Přichází s nabídkou, která by nás mohla posunout dál na cestě k plnějšímu životu. Ježíš zná život samařské ženy, ale v jeho slovech se neozývá soud. Naopak oceňuje ženinu upřímnost. Samařská žena si na nic nehraje, nic nezastírá. Její počáteční nedůvěra mizí a nakonec chce k Ježíši přivést další lidi.
Může být křesťanské společenství prostředím, kde padají hranice, kde dochází ke smíření, kde se zvěstuje odpuštění a kde se zbytečně nemoralizuje, kde trvá nabídka plnějšího pozemského života a hlásá se naděje v život budoucí? Věřím, že nejen může být, ale také vím, že křesťanské společenství takovým často je. Proto mám trvalou naději, že pramen vody živé bude stále tryskat. A bude-li tento pramen tryskat, stane se i to, co se přihodilo po výzvě samařské ženy: „Žena… odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu.“