Text: Lukáš 7,11–17
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se přibližoval k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého: byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid“. A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.
Ta zvěst, že Ježíš zachraňuje, a dokonce ani smrt mu přitom nestojí v cestě a nezabrání mu, ta zvěst se rozšířila nejen po všem okolí města Naim a po celém Judsku, nýbrž mnohem dál – až k nám. A nezáleží při tom na našem momentálním rozpoložení, na našich náladách a očekáváních, na naší duchovní či jiné orientaci, nezáleží ani na tom, jak daleko jsme to v životě dotáhli, jak jsme, nebo nejsme úspěšní. Protože ať jsme na tom jakkoliv, týká se nás všech, základní a nesnadná otázka smrtelnosti.
Dva veliké zástupy, dva průvody se setkávají v branách města Naim. Přímo symbolicky jde proti sobě průvod Ježíšův a průvod pohřební, vynášející mrtvého na márách. Potkají se na hranicích města – v bráně. Tedy na místě, kde dochází k rozhodnutí. Kdysi se v branách rozsuzovaly právní pře, šlo o spravedlnost, právo a pravdu. I teď se má rozhodnout, má se rozhodnout mezi životem a smrtí. Říká se nám zde, že jsou brány ke smrti a brány k životu. Kudy kdo vejde?
Evangelista Lukáš (jako jediný z novozákonních autorů) vypráví tento příběh a zarámuje ho pěkným prostředím náhorního města Naim (sám název města znamená rozkošné, líbezné…). Snad tím chtěl Lukáš naznačit, jaký si přejeme mít život, jak ideální si ho představujeme. Utěšený klid, nerušená pohoda, krásné vyhlídky – a nic to nesmí změnit. Jenže to všechno se jediným okamžikem mění v tragédii. Jak snadno k tomu dojde kdykoliv a kdekoliv. Nevíme dne ani hodiny, kdy někdo z našich milých, nebo i my sami, Naim opustíme. Je naše žití opravdu takové Naim, příjemné, pěkné, nebo si často něco nalháváme a zavíráme oči před trápením a bolestmi? Co všechny smutky, havárie, úrazy, neštěstí, zločiny, války a katastrofy? Co smrt a pomíjení?
Proto jdou naproti sobě dva zástupy: Ježíšův průvod života a smuteční průvod mrtvého. Setkají se, nebo se minou? K čemu tu dojde? Co Ježíš udělá, když je konfrontován se smrtí?
Jistě mohl by – tak jak to děláme my – pohřební průvod obejít. Případně se důstojně zastavit a projevit soustrast. Velkým překvapením je, že v branách města nezvolí jen možnost kondolovat. Překročí všechny vžité hranice společenských zvyklostí. Je to zvláštní, dost nepředstavitelná scéna. Pohřeb je v plném proudu podle přesně stanovených pravidel pohřebního rituálu, zrovna tak, jak tomu bývá dodnes. Jakékoli narušení norem je trapné, skandální, nepřípustné. Tady má každý svou předem danou roli, funebráci, muzikanti, farář… až po tu nachystanou lopatku na hlínu. A všichni ostatní alespoň uctivě klobouk dolů. To je okamžik, kdy smrt triumfuje jako vítěz. (W. Lüthi) Když tu se najednou Ježíš postaví smutečnímu průvodu a márám do cesty. Mráz z toho přeběhne po zádech. Nejen že uctivě nesmekne a nezmlkne před majestátem smrti. On zastaví ten průvod směřující z bran života do bran smrti. Osloví pozůstalou a dotkne se már. Proč to činí?
Protože je hnut lítostí. Je to vyjádřeno velice silně. Je milosrdenstvím natolik uchvácen, že se v něm všechno pohne – celé nitro, nic nezůstane v klidu kvůli hlubokému rozrušení nad opuštěnou vdovou. Nad ženou, která je v bezvýchodné situaci, nezajištěná, bezmocná, ochromena smrtí. Nic a nikoho už nemá, není naděje.
A do této beznadějné, nezměnitelné situace se ozve pozoruhodný příkaz. Ježíš jí řekne: Neplač! To není povrchní neúčinné chlácholení, že to nějak dopadne, že časem všechno přebolí a bude zase líp. Tohle je mocné, osvobozující slovo Pána, kterému nikdo plačící není lhostejný, který se slituje a má moc postavit se našim obavám, zármutku i strachu, který – zdá se – je tváří v tvář smrti nevyhnutelný. Ježíš se zde přiznává k nám, zranitelným a pomíjivým lidem. Stojí na naší straně láskyplně, milosrdně.
Neplač! Už nemusíš plakat, beznaděj je prolomena, už se ti otevírá brána k životu a naději.
To, co se dále odehraje, naznačuje Ježíšův postoj ke smrti. Dotkne se már (tedy provede něco zakázaného a nábožensky podezřelého), zastaví celý průvod a osloví mrtvého: „Chlapče, pravím ti, vstaň.“
Mocí svého slova zarazí ten nezadržitelný pohyb nás všech z bran života do bran smrti. Pohyb tak nezvratný a jednoznačný ke hřbitovu, jámě hrobu a krematoriu je tu přemožen. Kde je Kristus, tam nezbývá jen cesta ke smrti, věta: prach jsi a v prach se navrátíš a konec. Tečka ztratila svou osudovost.
Mrtvý se posadil a začal mluvit. To je něco, co si nedokážeme vůbec představit, čemu nerozumíme, nevíme si s tím rady. Mrtvý je vrácen ze smrti do života. Nepochopitelné, není pro to vysvětlení, tohle prostě nepatří k naší běžné zkušenosti. Jediné, co lze říci, je, že ani Ježíš něco podobného běžně nedělal, nekřísil z mrtvých všechny zesnulé. Šlo jen o ojedinělé události. A navíc se ten vzkříšený nestal na věky mladým a nesmrtelným jako v nějaké pohádce, dál stárnul a zemřel. Proto je tento příběh tolik zvláštní, jakoby nedořečený, něco nám v něm bude stále scházet.
Ale snad právě v tom je jeho síla, jde o výjimečné znamení, jedinečnou demonstraci Božího království, které v Ježíši přichází a prosazuje se i tam, kde to nečekáme, kde s tím vůbec nedovedeme počítat.
Ano, jsme smrtelní, jsme úplně bezmocní něco s tím udělat, nedokážeme utišit nářek a trápení vdov, sirotků a všech pozůstalých. Ale Ježíšovým činem je něco zásadního řečeno do naší smrtelnosti. Cosi se změnilo. Bůh navštívil svůj lid. Do naší prchavé existence a pomíjivosti vstupuje síla naděje, víře se otevírá výhled i za temnotu hrobu a smrti. Jednou provždy a pro každého platí: smrt je přemožena, v Kristu Ježíši je její neodvolatelnost odvolána. Tato moc je však skrytá, nemáme ji po ruce jako snadný a jednoduchý recept na řešení smutných událostí, které do života nečekaně vstupují a působí bolest, strach a slzy. S Ježíšovým vítězstvím nad smrtí se setkáváme prostřednictvím slova, prostřednictvím zvěsti – a ne jinak. Pramálo by nám prospělo, kdybychom na lusknutí prstu mohli zařídit nějaký zázrak. Možná, ale opravdu jen možná by to na chvíli pomohlo. Jen do okamžiku dalšího nového neštěstí, které se znovu rychle zde na světě dostavuje. Skutečné vítězství je vítězství jeho slova „vstaň!“, slova života.
Mrtvý je vrácen do života a je vrácen své matce. Tato událost ukazuje daleko před sebe až ke vzkříšení Ježíše Krista, v němž je smrt definitivně poražena: „Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.“ Kristus navrací to, co sebrala smrt, navzájem nás jednoho druhému navrací. Jsme si darováni a naše naděje nám říká, že se to ani smrtí nezmění, že jsme si darováni na věky.
Jednou pro vždy a pro každého je k naší smrti řečeno, že Bůh se nepaktuje se smrtí, ale naopak s ní vede v Kristu zápas, zápasí o nás. Otevírá nám brány života, abychom ze smrti k životu procházeli už nyní ve víře a naději.
Aby tak naše Naim, totiž naše pozemské dny byly skutečně Naim, utěšené, pěkné, krásné, plné dobrých vyhlídek. Abychom nezapomněli na soucit se zarmoucenými a osamělými, abychom navzájem jeden druhého přijímali jako nejvzácnější dar. Amen.