Tu přitáhl Amálek, aby v Refidimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: „Vyber nám mne a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce. Jozue jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. Hospodin řekl Mojžíšovi „Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka. I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: „Hospodin je má korouhev.“ Řekl totiž: „Je vztažena ruka nad Hospodinovým trůnem. Hospodin vyhlašuje boj proti Amálekovi do posledního pokolení.
(Exodus 17,8–16)
Z pokolení na pokolení bude boj proti Amálekovi. Hospodin sám vyhlašuje boj proti Amálekovi do posledního pokolení. To neradi slyšíme. Vždyť si přejeme konec všech sporů! V Holandsku zpíváme: „Dej mír, Pane, dej mír, svět chce jen boj.“ Ten svět, my samozřejmě ne. Ale když jde o Amáleka, platí zjevně jiná než naše pravidla. Když jde o Amáleka, potom nemůžeme zůstat stát stranou. Kdo je to, ten Amálek?
Amálek je pojmenování všeho, co ohrožuje Izrael. Amálek není jen tak nějaký nepřítel. Amálek blokuje cestu do zaslíbené země. Amálek je zrušení každého kroku dobrým směrem. Amálek je prokletí pro každého, kdo chce žít z vyvolení. Amálek je ohrožení života pro národ, který ušel smrti. Amálek je smrtelná zloba vůči lidem, kteří ztratili jistotu, kteří si přáli najít něco nového, když staré jistoty zmizely. „Amálek není lid, ale syndrom,“ říká Willem Barnard, holandský teolog a básník. Amálek je ztělesnění všech hrůz, které Boží lid ohrožují. Devětačtyřicetkrát se jeho jméno opakuje ve Starém zákoně, bohudíky ne padesátkrát. Neuvidí Abrahama, nebude sedět v Abrahamově klíně, jeho jméno bude vymazáno.
Ale dokud se ještě podpisuje na zemi, nemůžeme přihlížet. Dokud je o něm slyšet, musíme dělat všechno pro to, abychom ho umlčeli, odkázali do zapomenutí, pohřbili do ticha. Musíme ho však pojmenovat, musíme na něho ukázat, aby někdo nemohl říci, že o něm nevěděl. Nacisté v koncentračním táboře Bergen‑Belsen přinutili židovského učence Seligmanna, aby ze židovských knih odstranil všechny pasáže, kde se jméno Amálek vyskytlo. „Nebo synové tohoto světa (a to jsou ti nacisté) opatrnější jsou než synové světla ve svých věcech.“ Ale cesta k budoucnosti se neotvírá popíráním minulosti. Tam, kde se zlo pojmenuje, může být po právu poraženo. Tváří v tvář.
To je to celé. Vždyť zlo je tak záludné. „Pamatuj, co ti učinil Amálek, když jste táhli z Egypta. Střetl se s tebou na cestě a zničil ti zadní voj, všechny churavé za tebou, když tys byl ochablý a unavený; a nebál se Boha.“ Amálek je příklad pro dýku v zádech, pro napadeni zezadu. Je spojen se zákeřností, proti které se nelze bránit. Amálek dobře ví, kde je Boží lid nejméně ve střehu, kde je nejzranitelnější: v zadním voji, mezi lidmi, kteří nemají obrany proti zlu, mezi lidmi, kteří potřebují podporu, mezi lidmi, kteří už více neunesou a jsou labilní, kolísají. Tam padají oběti. Někteří, kteří se nechají vydírat a kolaborují z naprosté nouze, a někteří, kteří ztrácejí veškerou důvěru a propadají nevěře. Když se zdá, že osvobozeni neposkytne záruku pro to lepší, potom odpadá celé společenství tak rychle, jak je to možné. Kdo nejde s námi, duševně nebo fyzicky, ten měl smůlu. Můžeme však jen na Amáleka svádět, že někteří zůstali vzadu? Musíme se přece také zeptat, zda se to neděje, protože rozdíl mezi předními a opožděnými byl příliš veliký! Neděje se to tehdy, když můžeš jít dopředu i nahoru, když vidíš perspektivu sám pro sebe, pro svou kariéru? Ale kam jdeš? Co očekáváš? Když Amálek opět vystrčí hlavu v jakékoli podobě, kde potom budeme? Nebo budeme jen přihlížet?
Co však můžeme proti tomu dělat? Co uděláme jako lid Boží, živé společenství sboru, rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý? Můžeme sáhnout po zbraních, ale tím se nebudeme od Amáleka příliš lišit. Církev, která žehná zbraním, ztrácí své vyvolení. Ale církev, která volá po pokoji, kde není žádného pokoje, sebe samu podvádí. Sila Božího lidu leží v Mojžíšových rukou: je to Hospodinova hůl. Je nápadné, že v tisku z roku 1541 hůl nevidíme. Jen Mojžíšovy modlící se ruce. Tak se církev často vzdala boje: v modlitbě s prázdnýma rukama. Ale Mojžíš nestál s prázdnýma rukama; napřáhl hůl jako znamení toho, co Bůh dává lidem do rukou: své zaslíbení, své spolehlivé Slovo, které má důsledky ve způsobu života. Nebo někdy ne? Někdy opravdu ne. Potom klesají ruce, potom ztrácíme pozornost vůči těm, kdo jsou znevýhodňováni ve společnosti, potom se zmenšuje zájem o ty, kdo nemají v církvi či ve společnosti takovou výdrž. Potom umdlévá naděje, že lidé budou lidmi, potom vítězi nenávist nad láskou. Nebo nesmíme nikdy nenávidět? Ale ano. Tak jako můj syn někdy zakřičí: já to nenávidím!, což znamená: nechci s tím mít nic společného, ale vůbec nic! Pryč s tím! Nenávist nám nemusí být cizí, když žijeme z lásky. Je to odmítnutí vší ochoty ke zlému. Je to volba opravdovosti a solidarity. Tím chce Hospodin obnovit smlouvu. A to si musí Jozue zapsat za uší.
A nebyl to také Joshua, ten z Nazareta, který to udělal a který to dokonat ve své poslušnosti? V jeho rukou byla pravdivá slova; vzal lidi za ruku a pozvedl je. Naučil je chodit, naučil je žít s volbou pravdy a spravedlnosti, s nadržováním nejmenším a pronásledovaným, padlým a ohroženým; se zlostí vůči lichvářům a nenávistí proti každému, kdo blokuje cestu, po které on může být následován.
A my jsme povoláni, abychom se nedali odradit překážkou na cestě. Boj s Amálekem začíná při nás samotných, při neustálém zápase, abychom nezaspali v bdělosti a starostlivosti. Není třeba ohlížet se dozadu na to, co je ve skutečnosti opotřebované, ale na toho, kdo je udřený, na ubožáka, a vystoupit v obraně za oběti minulosti i dneška! Tehdy může platit: Hospodin je má korouhev!
Amen