Kázání Aleše Mosteckého

Číslo

Čtyři pohledy na nasycení zástupu

Text Mk 8,1–10

Čtení Ex 16,1–4.14–18

Text Mk 8,1–10

Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“

Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned na to vstoupil se svými učedníky na loď a plul do končin dalmanutských.

Na tento dnešní evangelijní příběh o nasycení se podívejme, sestry a bratři, ze čtyř různých úhlů pohledu, všimněme si společně čtyř výrazných témat:

To první: „Je mi líto zástupu.“

Vše, co se bude i nadále odehrávat, vše, o čem budeme nadále mluvit, je na samém začátku předznamenáno lítostí. Při pohledu na zástupy, které se k Ježíšovi shromáždily, jej pohne lítost.

Možná bychom čekali, že by Ježíš vyjadřoval svou lítost nad těmi, kdo k němu nepřišli. Kdo zapomněli, byli líní, kdo dali přednost něčemu jinému, snad zábavnějšímu, ale zcela jistě méně hodnotnému. Ale není to tak. Ježíše jímá lítost právě nad těmi, kdo k němu přišli. I nad těmi spořádanými, slušnými a bezúhonnými, i nad těmi, které Bible nazývá zjevnými hříšníky. Nad těmi, kdo jej hledali a našli, kdo poslouchali jeho učení. Také oni vzbuzují lítost.

Něco jim chybí. V příběhu jde o to, že nemají co jíst. Ti politováníhodní si sami nestěžují. Možná ani sami netuší, že jim něco chybí. Možná to sami zaplašili, přehlušili, schválně odsunuli do pozadí. Není jim příjemné to přiznávat, nechtějí s tím obtěžovat. Ale Ježíš to přesto ví a je mu těch k němu shromážděných líto. On si toho nedostatku všímá. Ne proto, aby pokáral, aby vyplísnil: „To jste na to nemohli myslet včas, dřív? To jste nemohli udělat patřičná opatření, aby vám nic nechybělo? Nemůžete alespoň pro jednou být bezchybní?“ Nic takového. Všímá si, a je mu jich líto.

Právě v lítosti, ve slitování Ježíš reprezentuje základní Boží vztah k člověku. Je Božím Synem právě v onom slitování, se kterým pohlíží na lidi kolem sebe. Dalo by se říci, že tady narážíme na poněkud obecnější rys Boží, který je typický pro Boží vztah k nám. Bůh se slitovává nad člověkem, nad svým stvořením. Ovocem tohoto slitování je i všechno, co následuje.

To druhé: „Kdo by mohl tady na poušti sehnat chléb, aby se všichni nasytili?“

Tak reagují učedníci na Ježíšova slova o lítosti. Ta jejich otázka má zcela jednoznačnou odpověď. Slyšíme-li o chlebu na poušti, vzpomeneme na to, co jsme četli z Druhé Mojžíšovy jako první čtení. Právě na dar chleba na poušti narážejí Ježíšovi učedníci v té své otázce. Kdo by mohl vyřešit takový problém? Jedině Bůh. Věříme v Boha Otce všemohoucího. On může učinit zázrak a nasytit zástup. Nejen jednorázově, vždyť lid sytil po čtyřicet let.

Ta reakce učedníků je vlastně velmi zbožná. Čekají pomoc od Boha. K němu chtějí Ježíše nasměrovat svou otázkou. Jenomže v tu chvíli dojde na první překvapení. Ježíš odpoví protiotázkou: „Kolik chlebů máte vy?“

Nespokojí se s tím, že by jeho učedníci seděli s rukama složenýma v klíně, s očima obrácenýma k nebi a čekali na zázrak. Takhle lacino z potíží druhých lidí nevyvázneme. „Kolik chlebů máte vy?“ Copak vy v tom nezmůžete nic, nemůžete vůbec nic udělat? Aspoň málo, alespoň něco.

Čekáte na zázrak? Tím zázrakem je to, že nás problémy druhých nenechají nevšímavými. Nikoli, že by se všechny problémy vyřešily samy, nikoli, že je Bůh vyřeší za nás. Zázrakem je, když nás Bůh postrčí k řešení.

Možná jsme podobně jako učedníci sklíčeni z toho, že na všechno nestačíme. To se však po nás ani nechce. Ale i tehdy, pokud to málo, co máme a co si možná myslíme, že je jen tak tak dostačující pro nás, pokud toto dáme k dispozici, dějí se s Boží pomocí veliké věci. Jen začít. Jen se k tomu dát pohnout. Jen poslechnout, co Ježíš přikazuje, a pak podle toho jednat.

Pokud jsme mluvili o tom, že celý ten dnešní příběh je předznamenán slitováním, pak zde máme jeden z příkladů, jak se Boží slitování v našem světě projevuje. Totiž všude tam, kde lidé něco dělají pro druhé, kde se projevuje solidarita a pomoc, kde se děje dobro, tam všude je při díle Boží slitování. Dobré skutky, které konáme, jsou jedině ty, které nám Bůh připravil.

To třetí: „Vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům.“

To není náhoda. To vůbec není náhoda, že se zde doslova cituje ustanovení Večeře Páně. Tohle stolování totiž Večeři Páně, tak jak ji známe, nápadně připomíná. V něčem mnohem víc než tzv. poslední večeře. Tady jsou totiž kolem stolu s Ježíšem zástupy posluchačů, nejenom jeho dvanáct nejbližších učedníků. Tady je při stole církev, která se kolem Ježíše shromáždila zrovna v tu danou chvíli.

Proto i my z tohoto příběhu můžeme o Večeři Páně něco zásadního pochopit. Také toto naše stolování s Pánem, to dnešní, ale i kterékoli jiné, je předznamenáno slitováním. Je ovocem milosti Páně. Nemáme je za zásluhy, účast na něm není odměnou. Nedochází k němu proto, že se kolem Ježíše shromáždili dostatečně kvalitní jedinci, kteří jsou toho hodni. Naopak, jsou politování-hodni. Jde vždy znovu o milost, kterou smíme při stole přijímat.

K tomuto stolování pak dochází proto, aby zástupy „nezemdlely na cestě“ . Jde o povzbuzení, které potřebujeme pro svou další životní pouť. Jde o posilu naší víry, která by jinak rychle ochabla a vychladla na cestě tímto světem. Jde o živou připomínku Božího slitování, na které jsme jinak ochotni a schopni až příliš rychle a snadno zapomenout.

Nevytratilo se nám právě povědomí o tom, že jde o posilnění nás, našeho učednictví, naší víry? Když je někdy slyšet, že nechceme Večeři Páně moc často, aby se nám neztratila slavnostnost, pak jsme trošku vedle. Nejde o nějakou velikou slávu: Lidé sedící na zemi a pojídající jen to nejprostší a nejzákladnější, chleba a kus ryby, na tom není nic až tak slavnostního. Ti lidé potřebují posilu proti zemdlení. Stejně tak jako my. A nepotřebujeme ji snad víc než často? Rozdává se při tomto stolování.

A to čtvrté, poslední: „I jedli a nasytili se.“ Všichni.

Ovoce Božího slitování je dostatečné k tomu, aby se všichni nasytili. Tato skutečnost je v příběhu podtržena ještě dvěma detaily. „Sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů.“ Sedmička je číslem plnosti, dokonalosti. A pak: „Těch lidí byly asi čtyři tisíce.“ Po tisícovce nám vychází na shromážděné od východu i západu, od severu i moře, rozumějme od jihu. Na každou světovou stranu vychází tisíc, tedy velké množství lidu. V Božím slitování, které je zosobněno v Ježíši, se najde dostatek pro celý svět. Dokonce zbude i pro ty, kdo tu teď nejsou, jak ukazuje počet plnosti zbylých sebraných chlebů. Nemusíme mít strach, o nic se nezkrátí náš podíl, dostane-li se i na další. Velikost Božího slitování není omezena a není ohraničena jen pro někoho.

Dejme si tyto čtyři skutečnosti zpřítomnit i dnes kolem stolu. Prožijme i nám platící smilování, dejme se posílit na další cestu i k našemu dalšímu zapojení do Božího díla, poznejme dostatečnost a hojnost pro nás i pro druhé.