Josef Kovalčuk byl jedním z mých nejbližších životních přátel a divadelních i pedagogických kolegů, proto má tento text (z větší části shodný se slovem na rozloučenou, jež jsem vyslovil 10. července na jeho pohřbu) silně osobní akcent.
V první polovině sedmdesátých let jsem sledoval s opravdovým zájmem, jak v mém téměř rodném Prostějově vzniká nové profesionální divadlo. Svatopluka Válu, na něhož nakonec tamní úřady nasměrovaly tuto svou ambici a iniciativu, jsem znal již dlouho, ale skutečného partnera jsem zde našel až poté, co Vála přizval v roce 1974 Josefa Kovalčuka jako dramaturga, aby se spolu s ním podjal tohoto nejistého podniknutí. Mohu tedy i dnes s odstupem třiačtyřiceti let na den přesně určit, kdy jsme se poprvé setkali. Bylo to při premiéře Wolkerova Pramene – druhé Kovalčukovy dramaturgie v Hanáckém divadle – 10. března 1975.
Abych si oživil naše první setkání, opakovaně jsem si při bolestném přemýšlení nad tímto textem prohlížel fotografii s titulkem „Josef Kovalčuk před Národním domem architekta Josefa Kotěry v Prostějově“ na 38. straně objemné publikace Bylo jich pět a půl, kterou Josef v roce 2005 uspořádal o prvních 30 letech HaDivadla. Je na ní mladý muž s černou bradkou, inteligentního, soustředěného až zarputilého pohledu, v němž lze vyčíst i náznak bojovnosti. Všechny tyto své osobnostní vlastnosti i svou erudici literárněvědnou – získanou studiem na Palackého univerzitě v Olomouci – i dramaturgickou – nabývanou následným studiem na DAMU – Kovalčuk vkládal s plnou vehemencí do budování nového divadla.
Do Prostějova jsem pak z Brna jezdil nejen za svými rodiči, ale i za HaDivadlem. A v něm především za Josefem Kovalčukem. Dlouho jsem byl jakousi spojkou mezi Divadlem na provázku a tímto stále více zajímavým pokusem formovat a rozžít na relativně malém městě alternativní divadelní skupinu. Po každé premiéře – a navštěvoval jsem, pokud mi to intenzivní práce v Divadle na provázku dovolovala, téměř všechny – nebo při Josefových návštěvách v Brně v Divadle na provázku, jsme vedli od začátku našeho přátelství dlouhé rozhovory, při nichž jsme vzájemně konfrontovali i konzultovali své dramaturgické koncepce.
Myslím, že především zásluhou Josefa Kovalčuka do souboru jako herec a režisér přišel v roce 1978 Arnošt Goldflam, který se mu stal asi životně nejbližším režisérským spolupracovníkem. Mohl jsem také – takto doslova zevnitř – sledovat jeho uspokojení nad postupným formováním souboru, do něhož byli angažováni herci, kteří se mu posléze stali i blízkými přáteli. Za jiné je potřeba jmenovat Miloše Maršálka, Miloše Černouška, jenž mu v devadesátých letech byl i dramaturgickým partnerem, Jána Sedala a Břeťu Rychlíka, který později díky Kovalčukově dramaturgickému rozhodnutí dostal svou první režisérskou příležitost, již posléze rozvinul do úspěšné a početné řady inscenací.
V roce 1979 jsme v našich rozhovorech podrobně probrali možnosti záchrany HaDivadla – ohroženého novým divadelním zákonem – začleněním do tehdejšího Státního divadla. Touto změnou se začíná rodit úzké tvůrčí přátelství Divadla na provázku a HaDivadla, z něhož v roce 1985 po přestěhování HaDivadla do Brna vzniká silná brněnská dvojice alternativních divadel.
Poprvé tato dvě divadla úzce spolupracovala při tvorbě Společného projektu Cesty – křižovatky – jízdní řády. Při této příležitosti jsme se společně s Josefem pokusili o vytvoření alespoň heslovité historie českých studiových divadel, již jsme nazvali Srovnávací grafikon. Práce na ní se odehrávala v létě 1984 v malé osadě Poldovka u Velké Lhoty na Vysočině, v rodném domě Josefova tchána, významného českého muzikologa, profesora Roberta Smetany – za vzácné přátelství s nímž vděčím Josefovi a jeho ženě Haně.
Návštěvy na Poldovce se pro mne, moji ženu Evu a celou rodinu staly neoddělitelnou součástí letního pobytu na – jen 16 kilometrů vzdálené – chalupě v Kalištích-Býkovci. I v rámci těchto rodinných návštěv nejen zde, ale i v Brně byly naše rozhovory vždy – i ve chvíli, kdy jsme nic konkrétního nevymýšleli – alespoň v něčem pracovní. Josefa totiž nikdy neopouštěla jeho posedlost divadelní tvorbou, která neslábla ani s přibývajícím věkem.
Na Poldovku jsme posléze alespoň jednou v průběhu léta (nejčastěji okolo 5. srpna, dne Josefových narozenin) zajížděli společně se Štěpánem Hájkem. Tato naše soukromá tradice se začínala rodit před polovinou devadesátých let, když jsme zde, především však v rozhovorech u kávy po bohoslužbách v Horních Dubenkách – kde byl Štěpán Hájek v té době farářem – vymýšleli pro jeho tamní evangelický sbor dodnes v létě pořádaný festival Parrésia zabývající se vztahem divadla a kostela.
Stále více jsme my dva, stejně jako naše dvě divadla, byli spojeni též našimi opozičními aktivitami.
Festival Parrésia – i když byl nesporně projevem ještě v té době stále doznívající euforie z nově nabyté svobody – v něčem navazoval na ducha opozičních aktivit Divadla na provázku a HaDivadla před listopadem 1989. Při jejich společném vymýšlení a realizaci se stále více utužovalo naše přátelství i vzájemná důvěra. Od konce roku 1984 se tak Josef Kovalčuk stal pravidelným účastníkem seminářů Podzemní univerzity, přestože jsem od divadla tento typ více riskantních aktivit z bezpečnostních důvodů odděloval. Josefovi jsem plně věřil, že se svou „zarputilostí s náznakem bojovnosti“ by odolal i tlaku policejního výslechu.
Završením našeho stále dělnějšího dramaturgického přátelství i spolupráce obou divadel byl v osmdesátých letech společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Při prvních čtených zkouškách na soustředění obou divadel na Sziskově mlýně u Telče se skvěle prokázala Kovalčukova schopnost textové analýzy, když jako první rozpoznal, kdo je autorem hlavního příspěvku, jímž byla Havlova hra Zítra to spustíme, kterou jsem pro Rozrazil od Václava po půl roce naší tajné přípravy přinesl, aniž bych prozradil jméno autora.
Série umělecko-občanských opozičních podniknutí Divadla na provázku a HaDivadla pak vyústila do společného vyhlášení stávky českých divadel na počátku sametové revoluce, v níž se Josef Kovalčuk stal jedním z motorů brněnského Občanského fóra a po ní – logicky – krátce i politikem: na začátku roku 1990 byl na půl roku optován za poslance České národní rady a jako člen jejího předsednictva zde zastával funkcí místopředsedy výboru pro kulturu.
Lákavější než politika však pro něj byla jiná příležitost, která se po revoluci otevřela: obnovení Divadelní fakulty JAMU. Již dva roky před listopadem jsme oba intenzivně spolupracovali s Bořivojem Srbou při organizaci Divadelního semináře, jenž byl jednou z prvních aktivit organizovaných Centrem experimentálního divadla, jehož činnost jsme v té době začínali rozvíjet ještě jako opoziční iniciativu. A právě v těsné spolupráci se Srbou a pod záštitou první porevoluční rektorky Aleny Štěpánkové-Veselé budoval Josef Kovalčuk jako její první děkan na začátku devadesátých let doslova „na zelené louce“ a s novými lidmi Divadelní fakultu. Do sboru pedagogů Divadelní fakulty pozval špičkové odborníky, kteří nesměli za normalizace učit.
Abych jmenoval jen ty, kteří již mezi námi nejsou: vedle Bořivoje Srby to byl jeden z největších českých básníků Ludvík Kundera, filozof demokracie a ústavní soudce Vladimír Čermák, dramaturg a teatrolog Ivo Osolsobě, vynikající herec Josef Karlík, režisér a spoluzakladatel Husy na provázku Peter Scherhaufer, básník a překladatel Antonín Přidal, propagátor začlenění divadla do výchovy Alexej Pernica, teoretik alternativního divadla Jan Roubal i herečka Nika Brettschneiderová – jež nás opustila v tu stejnou černou sobotu 29. června jako Josef Kovalčuk. A za pozvání k pedagogickému působení mu vděčíme i my všichni, tvůrci brněnských alternativních divadel – neboli tzv divadelníci ze sklepa.
S velkým pracovním nasazením rozjížděl Josef Kovalčuk ve stejné době s Arnoštem Goldflamem a všemi již jmenovanými kolegy novou éru HaDivadla v tzv. Kabinetu múz, k níž úspěšně přizval i režiséra Jana Antonína Pitínského a jeho Ochotnický kroužek.
Josef Kovalčuk byl základní koncepční osobností HaDivadla od jeho počátků až do roku 1996. Tehdy přijal nabídku ministra kultury Pavla Tigrida, aby se stal uměleckým šéfem činohry pražského Národního divadla. I o tomto jeho působení v letech 1997–2002 mohu podat osobní svědectví. Velmi pozorně – jako přítel a po část tohoto období i jako člen Správní rady Národního divadla – jsem s velkou sympatií sledoval jeho tamní činnost. Stejně jako na všech svých postech i zde pracoval s plným nasazením, jímž překonával nemalý odpor, který jako čelný představitel studiových – neboli sklepních – divadel vyvolával u některých divadelních publicistů. S plným odborným vědomím mohu říct, že jeho dramaturgické impulzy – především směřování k autorskému divadlu a pozvání nových režisérských osobností jako Ivo Krobot či J. A. Pitínský, i osobností scénáristických – koncepčně otevřely i do budoucna činohru Národního divadla.
Po ukončení této mise se Kovalčuk vrátil na Divadelní fakultu, kde byl opět v letech 2002–2008 na dvě období zvolen děkanem a poté se v létech 2009–2013 stal dramaturgem Divadla Husa na provázku.
Od počátku existence obnovené Divadelní fakulty byl také až do posledního dne vedoucím jednoho z ateliérů režie a dramaturgie, inicioval vznik mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter i vytvoření tradice mezinárodních vědeckých a doktorských konferencí pořádaných Divadelní fakultou. kde byl též předsedou oborové rady doktorského studia. Na Divadelní fakultě také inicioval a vedl publikační projekt Grantové agentury České republiky Dokumentace a analýza tvorby brněnských studiových divadel, v rámci jehož dvou etap vydal celkem pět knih reflektujících též tvorbu HaDivadla – z nich nejobsáhlejší byla téměř osmisetstránková publikace dokumentující tvorbu HaDivadla v letech 1990–2003 Hvězdy nad Kabinetem múz (2011) a poslední pak monografie Fenomén Hvězdy na vrbě (2016).
Když jsem tato slova na rozloučenou s Josefem psal a vše si zpětně vybavoval, žasl jsem, jakou tvůrčí dráhu absolvoval, kolika skvělých inscenací byl dramaturgem a ke kolika napsal scénáře. A žasl jsem i nad šíří jeho pedagogických aktivit. Nebylo by to možné bez jeho zarputilosti a posedlosti prací. S tou se vrhl i do výkonu poslední funkce na Janáčkově akademii. V roce 2016 se stal ještě za mého předchůdce prorektorem a pro mne pak jako pro rektora byl od počátku února tohoto roku nejbližším spolupracovníkem jako prorektor pro tvůrčí činnosti a prorektor statutární.
Vím tedy, že jeho pracovní zarputilost a posedlost ho neopouštěla do posledních dní a hodin. I při našem posledním telefonním rozhovoru v úterý 26. června jsme si smlouvali pracovní schůzky v Brně a na Poldovce, kde chtěl toto léto nahrávat své paměti. A já měl být jedním z partnerů, který by mu kladl otázky. Moc jsem se na to těšil. Vše, co jsme společně prožili, ale i to, do čeho já mohl nahlížet jen více méně vzdáleně, bychom znovu a podrobněji probrali.
Skutečnost, že k tomu již nedojde, nesu jako jeho přítel těžce, ale především to chápu jako velkou ztrátu pro paměť českého divadla posledního půlstoletí.