Jeroným Pražský

Evropan, vzdělanec, kreativní buřič

V sobotu 28. května se v Praze na Střeleckém ostrově vzpomínalo na kreativního buřiče Jeronýma Pražského. Jeho biblickou vzdělanost i evropský rozměr jeho působnosti pořadatelé zdařile předvedli v rozmanitém provedení: jako divadelní hru Tomáše Najbrta, dílny pro děti, při bohoslužbě s Lenkou Ridzoňovou, v podobě informativních panelů v areálu Střeleckého ostrova, při představení knihy editované Mikulášem Vymětalem – Jeroným Pražský Evropan, vzdělanec, buřič či autorském čtení Pavla Rejchrta, v podobě loutky moderující veškeré dění slavnostního dne (Jan Růžička, Jaroslav Pechar). Nejhlubší sondu do Jeronýmova života nabídla panelová diskuse s Milenou Bartlovou, Sylvií Wittmanovou, Martinem Chadimou, Otou Pavlíčkem, moderujícím historikem Petrem Morée a překvapivě četným obecenstvem. Účastníci debaty se dotkli Jeronýmova vztahu k umění a filosofii, k svobodě bádání a k společenské otevřenosti pražské univerzity vůči židovské minoritě po roce 1409 i k respektu k valdenstvím ovlivněným mistrům z různých zemí Evropy. Proto byla slavnostní sbírka určena na pomoc současným minoritám, konkrétně romské neziskové organizaci Slovo 21, která se zabývá doučováním romských středoškoláků a připravuje je na studium na vysokých a vyšších odborných školách.

Přiměřeným způsobem bylo připomenuto Jeronýmovo uvěznění, mučení i jeho úhybný manévr před církevním tribunálem. Kdo by nebyl zdecimován církevně-inkvizičním týráním, které se příliš nelišilo od týrání surovými estébáky, bachaři či mazáky ve vězení nebo na vojenské základní službě v socialistickém Československu. Kdo neprožil ani den ve vězení, zcela jistě nemá morální právo Jeronýma posuzovat a pokyvovat hlavou, že proklel myšlenky Husovy i Viklefovy. Navíc, Jeroným při znovuobnoveném procesu překonal svou slabost a v mistrné obhajobě doložil, že kostnický koncil jedná nespravedlivě a že tomu tak bylo v historii církve mnohokrát. Připomenul mravní otupělost soudců i lživou úplatnost svědků. Akt intelektuální zrady a pokrytecké mravní nadřazenosti kostnických vzdělanců se klene až k nám a zpřítomňuje se v odsudcích dnešních znalců, kteří ohrnují nos nad Jeronýmovými názory i činy. Jsou pro ně stále pohoršující a kacířské.

Jeronýmovo kreativní buřičství

Ze všeho nejméně organizátoři slavnosti (mezi něž náleží i autor těchto řádků) vysvětlili Jeronýmovo buřičství, ač se o to pokusili rozmanitými prostředky. Nejvíce se mu přiblížili proslovy a skandováním hesel během průvodu, který se proplétal novoměstskými i staroměstskými ulicemi pražského města, za mírné asistence policie, která průvodu decentně uprostraňovala cestu: „Jeroným – pravdy syn“ a ekumenicky průraznějším „Františku, papeži, ať se Duka neježí“. Pokud průvod i program na Střeleckém ostrově navodil u posluchačů dojem, že Jeroným byl veselý iniciátor mnoha povedených taškařic, půtek a alegorických výjevů, je třeba připomenout, že jde jen o jeden z aspektů Jeronýmova kreativního buřičství. Organizátoři málo zvýraznili Jeronýmův prorocko-kritický tón, kterým se obracel na kulturní i politické autority tehdejší doby a který by měl znít z úst členů církví také dnes. Účastníci měli odcházet s vědomím, že jeronýmovsko-husovsky inspirovaní občané mají prorocky působit v dnešní společnosti a že právě dnes je k tomu vhodná doba. Jen nemnoho byla připomenuta obtížnost Jeronýmova zápasu, tíha nábožensko-inkviziční atmosféry lucemburské epochy. Poprava Jana i Jeronýma představuje totiž pouze pověstnou viditelnou špičkou ledovce, kdežto devět desetin nábožensko-inkvizičních rysů středověké Evropy zůstalo divákům utajeno. Jen nesměle bylo naznačeno, že činy a jednání dnešního papeže Františka nesou zcela jasné jeronýmovsko prorocké rysy a že ekumenický dialog se již ubírá novým směrem, což by čeští katolíci i evangelíci měli vzít na vědomí.

Křesťanské hodnoty a všudypřítomný strach z inkvizice

Kdekdo teď mluví o křesťanských hodnotách. Stojí-li však naše civilizace na křesťanských základech lucemburské dynastie či dokonce na ideálech „Otce vlasti“, pak jde o esteticky podmanivé, ale duchovně dosti vratké základy – navíc silně poznamenané inkvizičním duchem, a jen mírně křesťanským milosrdenstvím, občanskou otevřeností a svobodomyslnou spiritualitou. Letošní oslavné výstavy jen velmi cudně mluví o stínech lucemburské epochy a příliš nepřipomínají, že to byli právě kacíři Jeroným Pražský, Jan Hus, Mikuláš z Pelhřimova a další umírnění husité, kteří nejen snili o svobodě, ale také ji žili a nabízeli ostatním. Jejich hodnoty se prosadily v průběhu dějin v některých společenstvích, prosazují se též dnes a mnozí věřící je dnes také uskutečňují. Na hodnotách hájených právě kacíři se zrodila tolerantní a demokratická Evropa, které si tolik vážíme. To jsou skutečné základy evropské náboženské a sekulární kultury. Kacíři a nikoli koncil se zasloužili o vytváření hodnot, které zdomácněly v dnešní sekulární společenské i politické kultuře. Dnes se ale z minulosti vynáší spíš duchovní jas náboženských vizí zbožných vladařů, zdůrazňují se jejich jistě nesmírně důležité zakladatelské počiny a zásluhy na vytváření architektonických skvostů. Připomíná se užité umění, včetně skvostných monstrancí, schraňujících ostatky svatých, krása korunovačních klenotů a další vizuální objekty. Jen nemnozí historikové připomínají kladnou úlohu odporu šlechty, která se zasloužila o krach Karlových některých správně-právních konceptů. Vedle toho je nezanedbatelný odklon české reformace od Karlovy pověrčivé důvěry v ostatky svatých a odpor k jeho přístupu k židovské minoritě i k jeho konceptu správy církve za pomocí všudypřítomné inkvizice. Kněží se tehdy běžně vzájemně udávali. Někdo byl souzen a pokutován za posměch nějaké teologické autoritě nebo za čtení zakázaných knih či kázání.

Organizátoři jeronýmovské slavnosti podcenili, že dnešní obecenstvo zná většinou jen dvě kostnické hranice, proradného Zikmunda a věhlasný kostnický koncil. Jenže pozor, „ono se“ upalovalo roku 1415 i v moravské Olomouci (dva studenti protestující proti upálení Husa). Jdeme-li hlouběji do historie, atmosféra houstne. V Praze hořely dvě hranice s německy mluvícími kacíři roku 1393. V prosperujících a harmonických poměrech za Karla IV. bylo podle historika Františka Šmahela upáleno nejméně 220 kacířů. Byl to výnosný kšeft. Dvě třetiny majetku dostal pán, jedna třetina majetku kacíře padla do klína inkvizičním vyšetřovatelům. Čeští inkvizitoři byli v Evropě nejžádanější. Měli přehled i rozvinutou metodologii výslechů.

Jeronýmovy prorocké činy

Jeroným se studenty vytvořil alegorický vůz, na němž papež v rouše prostitutky prodával za všeobecného veselí odpustky, nicméně tento protest představoval velmi odvážnou provokaci. Za ozvěnu takového činu můžeme dnes považovat vyvěšení rudých trenek místo prezidentské vlajky nebo demonstraci s vlajkami utlačovaných menšin či národů. Takové činy se blíží politické odpovědnosti Jeronýma Pražského.

Podobně odvážným se stal Jeronýmův vjezd do královského letoviska Žebrák – na oslu, v převlečení za žebráka. Jeroným se připodobnil chudému králi Ježíšovi, který vjel na oslu do Jeruzaléma a svou jízdu zakončil vyhnáním penězoměnců z chrámu. Podobně i Jeroným zkritizoval královo povolení prodávat odpustky papeže Jana XXIII., který si jejich prodejem chtěl zajistit finance na válečnou výpravu proti politickým odpůrcům. Jeronýmovi se zdařilo krále Václava přibrzdit. Ač byl Jeroným několikrát v královských diplomatických službách, nestal se servilním vykonavatelem jeho příkazů. Je zřejmé, že se více bál zákona Kristova, než nařízení Václava IV. A tentokrát kupodivu dosáhl svého. Na rozdíl od tří pražských mučedníků (1412) nebyli tentokrát odsouzení odpůrci odpustků popraveni. Jeroným pak dále cestoval po různých regionech a zamezoval kněžím prodávání odpustků. Nešlo o ironii a legraci, ale o krk, který Jeroným do hry vsadil. Tentokrát tedy vyhrál.

Spravedlnost a mír

V pochodu jeronýmovských bouřliváků jsme zřejmě neměli zpívat jen „Jednou budem dál“ – hymnu křesťanského aktivisty za lidská práva Martina Luthera Kinga – ale také hymnu Svatopluka Karáska, kterou jsme za totality zpívali v evangelické mládeži poměrně často na různých shromážděních: „V nebi je trůn…pravdy hlavní sídlo… všem vladařům připomínej. Neumí člověk vládnout, zpije se mocí svou, má pravdu pevně v ruce, raději než nad sebou. Já vím, že v nebi je trůn…všem vladařům připomínej.“ Měli jsme zazpívat alespoň jednou sloku o boží i lidské spravedlnosti, o hlouposti vladařů, kteří zneužívají práva a mají dojem, že lhaní a násilí je beztrestné. Měli jsme ji zazpívat, protože prorocké písně Karáska, Rejchrta a dalších nenesou rysy marxovské nedovzdělanosti v náboženských a lidsko-právních problémech. Autoři sní také o svobodě, nepodceňují však právo a spravedlnost, pravdu a víru. Náboženství nepovažují za mýtus, opium lidstva, zastaralé myšlení, kulturně a společensky zaostalé, a proto neschopné odpovídat na palčivé otázky moderní doby. Čeští zpívající a kázající proroci se na rozdíl od anglického sekulárního proroka Johna Lennona nenechali v své době zmást nesmiřitelnou nenávistí irských protestantů a katolíků, a nezavrhli církve a náboženství. Kázáními i písněmi vyjádřili, že věřící vytvářejí mír a pokoj v mezilidských vztazích. John Lennon to měl těžší tím, že zkušenost měl zejména s církví podporovanou státem, a naopak nezakusil normalizovanou společnost. Nepoznal socialismus s lidskou tváří a ani ten bez ní.

Někteří čeští kazatelé a proroci Lennonův sen o svobodě a míru – Imagine – sen o občanství v zemi Nutopia, chápali do jisté míry jako spřízněný hlas volajícího na poušti, který zve věřící i nevěřící k humánně pochopenému pokání, tj. ke změně smýšlení, a proto i uskutečňování míru na zemi. Nepodlehli však jeho anarchisticko-marxovské vizi o rozplynutí politické moci a zrušení hranic států, vizi o zhroucení vlivu všech náboženství, vizi o nastolení lidské důstojnosti a společenského smíru. Ne že by i oni netoužili jako on po společenské svobodě a smíru. S Lennonem však o tom všem lze velmi dobře snít a podmanivě zpívat. Velmi obtížně lze s Lennonem něco realizovat, protože on odmítá všechny dosavadní náboženské a společenské nástroje spravedlnosti jako bezcenné.

Podobně dnes alžírský muslimský spisovatel Boualema Sansala srší kritikou vůči všem náboženstvím světa. Jeho orwelovská kniha „2084. Konec světa“ přesně míří na náboženskou recidivu zneužití moci. Jeho kritika se mýlí pouze v tom, že uvnitř světových náboženství též byli a jsou věřící, kteří proti náboženskému zneužití moci bojovali. Nepočítá s dědictvím kacířů – židovských (Martin Buber, Georg Jellinek – teoretik lidských práv), katolických (H. Küng), amerických kalvinistů (Mark Twain), českých kalvinistů (Božena Komárková), islámských (Fethullah Gülen, Širín Ebadiová – Nobelova cena za mír 2003). V tomto ohledu se muslimský „osvícenec“ B. Sansala mýlí jako jiní „osvícenci“ S. Freud, či K. Marx, protože oni také náboženství považují za neperspektivní fenomén, který nemá s humanismem příliš společného.

Čeští kazatelé a proroci věděli, že náboženské i sekulární nástroje spravedlnosti jsou vždy zneužitelné, nejsou však bezcenné. Bez inspirace boží spravedlností jsme schopní snít a zpěvem burcovat, ale jen velmi obtížně prorocky žít a jednat. V žádném případě si však John Lennon za svou Nutopii nezasloužil smrt. Tisíce rozsvícených svíček na jeho památku ve stovkách metropolí, měst a městeček dokázaly, že neinstituční Nutopia zrušila hranice a stávala se vždy znovu na nějaký čas skutečností. Někteří čeští kazatelé a proroci byli zbaveni možnosti konat kazatelskou službu. Také Jeroným byl umlčen, ale ještě před tím stačil členům kostnického koncilu prorocky zazpívat o jejich nespravedlnosti: „Jste jen lidé a nikoli bohové, ne věční, nýbrž smrtelní, můžete klesnouti, blouditi, můžete se mýliti, býti oklamáni a svedeni.“ Byl obviněn za pobuřování učením o „štítu víry“, které ho vedlo ke konkrétnímu odmítnutí lidské nespravedlnosti a k usilovnému hledání stop boží spravedlnosti v mezilidských vztazích. Proto je dobré připomenout dnes pro nás, že zlomek Lennonova snu o svobodě a Karáskova volání po pravdivé spravedlnosti se kupodivu v Evropě uskutečnil, byť někteří už zase chtějí evropský prostor bez hranic zrušit a znovu upírají důstojnost jinak smýšlejícím a věřícím. Je možné takto o tom všem přemítat, protože Karásek a další do politiky všedního dne před rokem 1989 i po něm vstupovali. Tak jako Jeroným vstupoval do politického života svým odmítáním prodeje odpustků či znesvěcováním ostatků svatých u Panny Marie Sněžné (září 1412).

Svatí, ostatky, zázraky a podvody

Jeroným nebyl jen kreativní politický bouřlivák. Stal se inspirující osobností i ve věcech náboženských. Měl rád umění. Ve své pracovně měl obraz anglického reformátora Jana Viklefa. Na cestách po Litvě se mu líbily pravoslavné ikony. Neprovozoval však uctívání obrazů. Ve své době byl vlastně konzervativcem, protože chápal umění po starém způsobu, jako papež Řehoř Veliký (6. století). Ten tvrdil, že obrazy jsou biblí negramotných. Jeroným se nepřiklonil k nové zbožnosti, která očekávala od vizuálních objektů kouzelnou pomoc duchovní i fyzickou. To považoval za umění zneužité ve prospěch pověry.

Odmítal populární spiritualitu uctívání obrazů, ostatků, divotvorných krucifixů, třísek z kříže, vlasů, kousků předkožky Ježíše Nazaretského či mateřského mléka Panny Marie. Nesnášel náboženské podvodníky, kteří kšeftovali s důvěrou a nadějí prostých i poměrně vzdělaných lidí. Komerčně využívali zoufalství neplodných žen a těžce nemocných. Kšeftovali s důvěrou mnohokrát zklamaných. Jeroným se zdráhal pěstovat nově vytvořenou a stále populárnější růžencovou modlitební kulturu – nesčetněkrát opakovaný Zdrávas prokládaný pravidelně Otčenášem. I Hus varoval před spoléháním na přímluvy Panny Marie (Devět kusů zlatých).

Spolu se starozákonními proroky hovořil Jeroným o sochách jako o kusech dřeva, loutkách a špalcích, které nemohou spasit. Chtěl svým současníkům jasně prokázat bezmocnost svátostných předmětů. Konkrétně chtěl dokázat, že zázračný krucifix neléčí a zázračně neočistí ani sám sebe, proto pomazal jeden krucifix na Starém Městě lejnem, což po něm zopakovali i jiní na jiných místech. Neobdivoval Karla IV., štědrého dárce ostatků svatých, který jen v Praze nechal vytvořit dvaačtyřicet nových svátostných míst. Horlivě zbožný Karel získával ostatky svatých odloupnutím nějaké části z těla mrtvého světce, aby si byl jist, že jsou pravé. S ostatky a posvátnými předměty se totiž čile obchodovalo na jarmarcích. Kdo měl peníze, mohl si je koupit. Na jednom oltáři mohlo být v monstranci i dvacet a více různých ostatků, posilujících prý víru věřících. Proti metodě vyzařující svatosti se Jeroným obracel svou naukou o obranném charakteru „štítu víry“. Šlo mu o duchovní promýšlení boží působnosti v tomto světě a též o obranu proti působnosti pověrčivosti, antikristovské moci posvátnosti. Podobně se díval na poutě k zázračným stromům či jiným objektům. Jeho přítel Jan Hus sepsal traktát o podvodech s krví Kristovou (1405) v Čechách, Bologni, Krakově či Bavorsku. Husovo dílo bylo v Čechách i na Moravě hojně opisované. A v této době proti některým podvodům vystupoval i arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka.

Anti-poutnická spiritualita

Již tehdy směrovaly do Compostely a jiných posvátných míst zástupy. Hus s Jeronýmem nepodlehli módním náboženským trendům ani poutnické zbožnosti. Hus si vystačil s českým regionem a službou lidem ve všedním životě, což zřetelně zdůvodnil v Devíti kusech zlatých. Poutnická spiritualita dnes opět nabývá na popularitě, ale pro Jeronýma i Jana Husa představovala téměř kontraproduktivní ohrožení soběstředností, kterou je ovšem ohrožen každý člověk, i když nikam necestuje. Pokud Jeroným někam vycestoval, pak si zpět nepřivážel ostatky, nýbrž studijní materiály pro vytváření spirituality slova a kritické reflexe. Proto Hus i Jeroným pěstovali racionální spiritualitu „Štítu víry“, zákona Kristova, skutků tělesného i duchovního milosrdenství. Kriticky zkoumali limity moci politické i církevní (O šesti bludech) a vybízeli k hledání stop boží působnosti v biblickém svědectví a v mezilidských vztazích (Jádro křesťanské víry a Štít víry).

Má cenu srovnávat dnešní a středověkou poutnickou mentalitu? Změnila se středověká poutnická spiritualita v moderní kritickou spiritualitu slova a kritické reflexe? Někteří evangelíci tvrdí, že ano. Rukama poutníků stále osahávané posvátné objekty svědčí o opaku. Kritičnost Jeronýma a Husa mířila správným směrem, rozvíjeli-li anti-poutnickou racionální spiritualitu, kterou od nich přebíráme v písních, modlitbách, kázáních, traktátech a úvahách i my dnes. Změnu myšlení i vyléčení z traumat či z vyhoření nabízeli oba dva uskutečňováním skutků milosrdenství tělesných i duchovních právě zde v českém regionu, ve společenství blízkých (Jádro křesťanské víry, Štít víry). Svůj typ spirituality předali mnohým, a ač jim kostnický koncil neuvěřil, jejich následníci anti-poutnickou spiritualitu obhájili před basilejským koncilem a jak doufám, i před kritickým soudem dnešního čtenáře.