Život, rozměřovaný biblickým rytmem času pravého slova v pravý čas i výmluvného mlčení, byl dokonán, a jak by sám Milan Mrázek svým charakteristickým humorným způsobem dořekl, jeho život se stal nikoli dokonalým, ale skutečně perfektním, tedy minulým a zároveň přichystaným k tomu, co teprve přijít má.
Působil jako kazatel evangelia přes 40 let v Brně, zde se také narodil v roce 1924. Rozloučili jsme se s ním v brněnském „Červeném kostele“ (11. 9. 1999). Závěr svého života však prožil se svými nejbližšími v Praze. Odešel tiše. Od počátku devadesátých let svou teologickou práci pozvolna přenechával jiným. Mnozí mladší kolegové snad ani nepostřehli, že odešel někdo, kdo v teologii směřoval dál než oni v této časnosti dohlédají.
Ještě v plné síle během působení v brněnském husovickém sboru, po jedné „pondělnické“ přednášce nebo snad na chodbě brněnské univerzitní knihovny, v jejíž studovně byl k zastižení každé úterý, jasnozřivě vyprávěl o údělu člověka, o stáří a o úbytku životních sil. Vědom si určitého životního rytmu, vyprávěl o Martinu Heideggerovi a jeho žácích, kteří za ním přicházeli o radu i ve vysokém stáří. Přijímal je na své „chatě“ a na neodbytné otázky studentů o novém pojetí ontologie odpovídal při procházce zahradou překvapivě asi v tomto smyslu: „Dívejte se, mladý muži, kolem sebe. Slyšíte, jak pozoruhodně zpívá tam ten malinký ptáček?“ A pak ho upozornil na úžasnou věc, že některé rozkvetlé květiny krásně voní.
Milan Mrázek naznačoval, že si váží darované lhůty, kdy ještě viditelně jiskří humorem a moudrostí, a že vyhlíží období mnohým intelektuálům neuchopitelné, vnějšně označované za období ztichlosti a očekávání konce. Vědomí darované životní lhůty a přiměřeného způsobu prožívání životního příběhu naplňovalo „Starého Šmidru“ zvláštní pokojností a humorným nadhledem, lidsky vstřícným ve vztazích osobních, rodinných i pastoračních. Humor nad vlastní teologií se mu stal osou jeho kritického odstupu od sebe sama. Proto mu byl cizí dogmatismus nikoli však dogmata (tj. vyznání), na jejich závažnost i úskalí ukazoval.
Neprorážel na veřejnost úletnými a líbivými slogany. Dodnes jeho teologické řeči začíná rozumět teprve ten, kdo již něco zaslechl o noetickém svědomí – nikoli jen o etickém svědomí a lidské odpovědnosti. Milan Mrázek svým jednáním i myšlením připomínal, že jde o intelektuální (noetickou) odpovědnost, která ovšem s etickou velice souvisí, za podmínky, že máme dostatek humoru nad sebou samými.
Již na přípravných kurzech pro studenty teologie v roce 1977 a 1978 a pak zejména na biblických hodinách pro církevní i mimocírkevní účastníky – na tzv. „pondělnících“ – přednášel o Heideggerovi aniž by podlehl jeho ontologickým posedlostem. Seznamoval s etikou i filosofií, religionistikou i specifickým starozákonním přístupem k jednotlivým otázkám a záležitostem. Někdy připravil jednohodinový průřez jednou biblickou knihou, jindy zase na více pondělních sejití rozprostřel výklad evangelia podle Jana. Komentoval filosofické dílo Boženy Komárkové, i kontroverzní knihy, třeba Sidonovo Evangelium podle Josefa Flavia.
Bibliografie jeho článků v Křesťanské revui není rozsáhlá a přesto inspirují více než záplava článků některých psavců, kteří mohli psát a dodnes píší o čemkoli. „Základní náboženské jevy“ – dílo vydané v knize „Nástin religionistiky“ (1988) teprve čeká na své pokračovatele, kteří by se vydali podobným směrem. Příslibem smysluplnosti jejich práce jistě bude, že nemusí surfovat na vlnách všeobecné náboženskosti a přesto jim jejich noetické svědomí dovolí říci závažné slovo v rámci mezináboženského dialogu. Milan Mrázek nebyl uchvácen konceptem nenáboženské interpretace evangelia, ale v kázáních plně rozpracovával „civilní“ přístup k biblickému textu, nesklouzl k fundamentalismu. Proto jeho specifický přístup k fenomenologii náboženství není ohrožen exkluzivitou a nesnášenlivostí, ačkoli jedinečnost biblických intelektuálních návyků drží a neustupuje od nich.
Jen málokdy byl humorně-smutný, jinak asi nelze pojmenovat jeho občasný smutek. Ono málokdy jsem prožil, když vyprávěl „o svištění biče“ nad hlavami překladatelů SZ, kteří zároveň připravovali i výkladový text k jednotlivým starozákonním kapitolám. Svištění bylo provedeno korektorským škrtem pera páně předsedajícího až v tiskárně anebo o několik hodin dříve v tichu pracovny, anulováním mnohahodinových rozhovorů nad jednotlivými formulacemi a naformulováním dogmaticky uhlazených výpovědí. Vyžehlené formulace sice nemusí urazit žádného tradicionalistu, nicméně také nemusí nikoho inspirovat a přestávají být pomocí, výhledem, zorem.
Milan Mrázek byl přesvědčen, že posluchač má odcházet z kostela spíše s otázkou, než s hotovými prefabrikáty, které nakonec přece jen dezorientují, svádějí z cesty, protože se má říci pravé slovo v pravý čas. Takové slovo vzniká s vědomím, že nemůžeme říci, co nám slina nebo exegetičtí vykladači na jazyk přinesou. „Snad nám to někdy při bohoslužbách dojde, že zde stojíme před tváří Boží,“ dovolil si občas poznamenat. Vůbec nepodceňoval přípravu kázání, ani poctivou exegezi. Rozhodující však byl zápas před tváří Boží, vedený brilantně a úspornými slovy. Ani slovo vyřčené s tímto vědomím nikdy nebude a není definitivně věčné a nepomůže mu žádné učitelské magisterium. V tom však spočívá i zaslíbení slova. Vědomím časovosti a nehotovosti nemáme být zneklidněni (a instinktivně hledat záchranný pás v prefabrikátech), nýbrž povzbuzeni a inspirováni.
Obával se snad jen jednoho, že jednou přijde doba, v níž zástupci mladší i starší generace přestanou zpívat „nové“ písně a rysy znovuvzkříšené prorocké písně zase vymizí. Obával se znicotňující monotónnosti „věčných pravd“ a noetické svědomí ho vždy znovu inspirovalo ke kritickému a vděčnému navazování na rozmanité předchůdce. Proto myšlenky svých „učitelů“ kriticky přetavoval do nového tvaru. Proto ho po tak dlouhý čas provázela témata svatosti a bázně Boží. Z tohoto vědomí ovšem zřejmě tryskal i jeho humorný nadhled nad sebou samým. Snad tak nasměroval i některé své souputníky, aby jako součást tohoto humorného odstupu chápali i jeho stáří, ačkoli k vyslovení slov i projádření smíchu a radosti už nezbývá příliš sil.