Jde o krizi solidarity, o nic víc

Po planetárních katastrofách a někdy též uvnitř nich vznikají nové projekty. T. G. Masaryk v průběhu prvé světové války napsal pro legionáře Novou Evropu, která je podle některých politologů inspirující dodnes. Karel Popper utekl před nacismem do novozélandského exilu a vytvořil projekt Otevřené společnosti. OSN odpovědělo na hrůzy druhé světové války Všeobecnou deklarací lidských práva roku 1948 – kterou sovětský blok včetně tehdy již komunistického Československa ignoroval a zdržel se hlasování spolu se Saúdskou Arábií a Jihoafrickou Unií. Dostali jsme se tehdy do podivné společnosti a první politické kroky ven československé společnosti ukázala až Charta 77.

V šedesátých letech po karibské krizi – blokádě Kuby a atomovém ohrožení celého světa – sepsal papež Jan XXIII. okružní dopis Pacem in terris (duben 1963), navázal na Všeobecnou deklaraci lidských práv připomenutím základních lidských práv a povinností všem věřícím i nevěřícím. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč ho svatořečil papež František.

V devadesátých letech po konci studené války a v počátcích evropské genocidy muslimů během balkánské války vydal Parlament náboženství světa (Chicago 4. září 1993) „Prohlášení ke světovému étosu“. Zástupci čtyř desítek náboženství kajícně vyznali podíl na krizi světa a vyjádřili přesvědčení, že bez smíru mezi náboženstvími nebude smíru mezi národy. Nabídli konkrétní iniciativy, které se od té chvíle uskutečňují na všech kontinentech.

Po vypuknutí ekologických a společenských krizí na prahu 21. století, k nimž se přidružila celoplanetární migrantská krize, se opět vynořují projekty, které mají překonat krizi solidarity. Jak upozornil generální tajemník OSN Pan Ki-mun, celosvětově je 60 milionů lidí na útěku, 225 milionů migruje za lepší životní úrovní. O téměř 90 % migrantů se již postaraly rozvojové země, Evropa tedy není jediným hráčem na celosvětové scéně. To jsou fakta a úkoly projednávané Světovým humanitárním summitem (23. a 24. 5. 2016 Istanbul). Je zřejmé, že naši státníci by měli přestat se zatvrzelým setrváváním na odmítání kvót. Velmi to totiž připomíná zatvrzelost sovětského bloku v roce 1948, který se také distancoval od lidských práv, která máme dopřávat nejen sobě, ale zejména těm druhým.

Prohlášeni muslimského myslitele Fethullaha Gülena (17. 12. 2015 – Le Monde, Protestant 1/2016), nedávné ocenění papeže Františka cenou Karla Velikého za prosazování otevřenosti a demokracie (Prohlášení ke dni míru – Protestant 2/2016), právně pevně ošetřená vítací politika převážné většiny německé společnosti, regionální prohlášení mnohých evropských aktivistů, včetně českých – to vše ukazuje, že Evropa zatím neztratila ideály humanitní ze zřetele a že se zatím chováme jako ti, kdo vědí, že otevřená společnost je dostatečně silná a rozvíjí své síly právě přijímáním migrantů. Dochází tak ke stupňování a rozvíjení společných všelidských hodnot. Stále se ještě před námi otevírají dveře a smíme vykročit na cestu ke společnosti, o kterou usilovali výše jmenování a navíc tisíce dalších věřících i nevěřících, díky nimž tento svět žije a bude žít.