Jaké násilí nevadí?

Vždycky se do hloubky rozebírá, zda to které protestní hnutí náhodou není příliš militantní, příliš násilné. Nejde přitom většinou vůbec o to, že by někdo reálně působil újmu lidem, ale v nejhorším případě jde o ničení majetku. Ještě častěji jde ale o násilnost na úrovni rétoriky. Tvrdou reakci u nás například vyvolalo heslo „Mrtvej šovinista, dobrej šovinista“, které se objevilo na jednom z transparentů na feministickém karnevalu letos v březnu. I když se Feministická společnost, která celou akci pořádala, za transparent omluvila a odmítla jakékoli podněcování násilí, na nátlak rektorátu musela ze svého názvu odstranit jméno univerzity a bylo s ní jednáno jako s nějakou teroristickou organizací. Skutečný význam hesla a násilné nebo nenásilné sklony člověka, který se k němu přihlásí, ponechme stranou – i když jde o zjevně ironickou parafrázi klasických nenávistných výroků.

Zdálo by se tedy, že v naší společnosti je citlivost vůči násilí hodně rozvinutá. Jenže to není pravda. I když transparent oslavující smrt abstraktního šovinisty je tabu, je v naší zemi zároveň velká skupina lidí, která může jednat jednoznačně násilně (a to nikoli jen na úrovni rétoriky), aniž by jí za to hrozilo jakékoli pronásledování. Žijeme totiž ve společenském zřízení, k jehož pilířům patří státní monopol na násilí. Jinými slovy: násilí je nepřijatelné s výjimkou toho, kterého se dopouští armáda a policie.

Mělo by to ale znamenat, že si násilí policejních složek zaslouží menší pozornost, nebo že má být dokonce za všech okolností akceptováno? Dostáváme se do složité situace. Jistě si dokážeme představit situace, kdy je násilná policejní akce nezbytná, protože může například ochránit lidské životy. Je ale až příliš snadné přijmout ideu, že si policie může dovolit všechno – jakkoliv to tak de iure samozřejmě není. I když je v České republice na rozdíl od Spojených států spíš výjimečné, že by někoho policie zabíjela, děje se to. Co se děje častěji, je „mírnější“ fyzické násilí – zalehávání, bití – obvykle bez adekvátního důvodu. Aktivista Tomáš Zelený, který se proslavil především jako autor úsměvných výroků na adresu Roberta Šlachty, tuto svou cestu začal tím, že mu – aniž by byl z čehokoli obviněn – byl zabaven osobní počítač a aby jej získal zpět, dostal se do kafkovského kolotoče, který si navíc musel hradit ze svých peněz. I to je forma násilí. Lidé mají sklon nad podobnými událostmi pokrčit rameny nebo vše akceptovat s tím, že policista má vždycky pravdu. Pokud ale tvrdíme, že násilí není nikdy dobré – byť může být v určitých situacích nutným zlem, jak se rádo říká – musíme být ostražití a kritičtí i vůči násilnému jednání státních ozbrojených složek. Ve skutečnosti je totiž násilí nutné málokdy. Monopol na násilí utržený ze řetězu tak vede především k tomu, že policistu na ulici vidím jako člověka, kterému se spíš ve strachu vyhnu, než abych se k němu obracel pro pomoc.