Číslo

„Všechno v Islámu je osvobození.“
(„Everything in Islam is liberation“)

Posluchárna bzučí stovkami hlasů a šustěním kroků desítek dalších a dalších přicházejících. K šesti stovkám příchozích čeká na veřejnou přednášku Dekolonializování a teorie islámského osvobození (Decoloniality and the Theory of Islamic Liberation). Pořadatelé ze studentské unie SOAS University (School of Oriental and African Studies) museli pro nečekaný zájem na poslední chvíli přesunout místo konání do největší dostupné posluchárny. Londýn, čtvrtek podvečer, léta páně 2016.

Přednášejícím, na kterého všichni čekají, je Tariq Ramadan, profesor soudobých islámských studií na Institutu orientálních studií univerzity v Oxfordu i na tamní teologické fakultě. Muslim, sunita, který vyrostl a studoval islámská studia v Ženevě i v Egyptě. Spisovatel a odborník, který se věnuje islámské teologii, respektive islámské teorii (tento termín považuje za přiměřenější), etice, sociální spravedlnosti, ekologii, dialogu mezi věrami (interfaith) a mezikulturnímu dialogu na akademické i nejnižší úrovni (grass-root level) po celém světě. Jak komplexní je pole jeho zájmu, tak komplexní je jeho představa osvobození a cesty k jeho dosažení. Je určena všem, nejen muslimům.

Profesoru Ramadanovi se podařilo téměř nemožné, když hrubou kostru svého konceptu osvobození dokázal poutavě vtěsnat do hodinové přednášky a přitom zvládl udržet balanc na hraně patosu velkých myšlenek. Což je dar, který mu může leckterý farář či „praktikant“ teologie závidět. Nebylo by moudré snažit se ho zde na ještě užším prostoru překonat.

Velmi stručně a s nevyhnutelným patosem lze jeho argument shrnout takto: Středem Ramadanovy koncepce osvobození není nic více než jedinec a nic méně než celé stvoření. Prostředkem osvobození je široce pojaté vzdělávání. Cílem osvobození je mír.

K dosažení tohoto cíle Ramadan rozpracovává systém kroků, které zahrnují všechny zásadní složky lidského a společenského života včetně politiky, ekonomiky, kultury, životního prostředí i náboženství. Ve své koncepci začíná od kořenů problému, proto je velmi obecná. Aplikaci nachází všude tam, kde je nějakým způsobem omezována svoboda, což se různou měrou děje ve všech mezilidských vztazích. Ramadan však promlouvá především do kontextu arabského světa a zvláště k jeho představitelům žijícím v západním, euroamerickém prostoru.

Dekolonializování se v jeho pojetí nevztahuje primárně ke konkrétním projevům v imperiálních nárocích určitých států, to je až konsekventní aplikace. Ramadan jde od základů, mluví nikoli o dekolonializaci, ale „dekolonializování“. To spočívá v osvobozování, dekolonializování od znesvobodňujících nároků, jež na nás kladou ostatní i my sami, ať už ve vztazích rodinných či mezinárodních. Osvobození se od těchto nároků začíná ve vlastní mysli. Prostředkem osvobození je proto velice široce pochopené vzdělání. Osvobození má totiž epistemologickou strukturu. Děje se skrze hluboké porozumění sobě samému, které je možné pouze v ohledu na celou síť vztahů, do níž je jedinec zasazen. Porozumění se děje skrze neustálé dotazování, skrze zkoumání motivů a cílů jednání svého i druhých. Takto je možno překračovat vlastní stín a přibližovat se sobě i druhým. Nástrojem není přirozený rozum, ale kritické myšlení tříbené vzděláváním. Na příkladu blízkovýchodních autoritářských režimů Ramadan totiž ukazuje, že „demokracie bez vzdělání je nesmysl.“

Zdůvodnění Ramadanovy koncepce bychom snad mohli hledat i v křesťanství (inspiraci ostatně načerpal v křesťanské teologii osvobození), jiných náboženstvích či humanistické filosofii. To specificky islámské však je, že ji Ramadan koření v Koránu, v islámské teologii a islámském právním systému. Jejich pojmy – jako například džihád – očišťuje od fundamentalistického nánosu a dává jim osvobodivé vyznění. Islám má usilovat o smíření mezi všemi náboženstvími i kulturami.

Ramadan mluví předně k muslimům. Vyzývá je k tomu, aby přestali mluvit o islámu, ale začali „být muslimy“. V opačném případě se stanou tak oblíbenými „umírněnými muslimy“, jeho slovy: „yes, yes muslims“, tedy přizpůsobenými, nikoli začleněnými muslimy. Posiluje sebevědomí muslimů, kteří mohou zůstat hrdě zakořeněni ve své tradici a zároveň nacházet své právoplatné místo nejen v arabském, ale i západním světě. (Odpusťte mi to rozlišení. Jakkoli je účelné, v kontextu tak nerozlučně provázaného světa ve mně vyvolává nevolnost.)

Grass-root level (doslova: úroveň kořínků trávy) je ono sympatické anglické sousloví, které spojuje Tariqa Ramadana s dalšími představiteli arabského světa (ne vždy muslimy), aktivisty a pozorovateli, jimž jsem měl možnost v poslední době naslouchat. Novinář Robin Yassin-Kassab volá po spolupráci s nezávislými syrskými uskupeními, zvláště s demokraticky zvolenými syrskými lokálními radami (byť ne všem těmto local councils se podařilo ubránit nástrahám moci). Tyto plody revoluce roku 2011, tzv. Arabského jara pečují o život na místní úrovni. Mladý syrský aktivista Haid Haid vyzývá z Londýna jednotlivce po celém světě k solidární podpoře nenásilného řešení syrského konfliktu. Jedna z postav syrské revoluce, Yassin al-Haj Saleh, syrský intelektuál a disident, z istanbulského exilu moderuje dialog na podporu boje za svobodu a spravedlnost v Sýrii. Nezávislé arabské ženy v Sýrii i mimo ni, například Zaina Erhain, překračují svá kulturní omezení, podporují ženské sebevědomí a samy organizují potřebnou pomoc na místě, ať už je to zdravotní a sociální péče či vzdělávání. Všichni zmínění se shodují na tom, že Bášar al-Asad a jeho režim, ne ISIS, je důvodem celého konfliktu. Když (podporován Vladimirem Putinem) útočí na civilisty, míří právě na nezávislé skupiny, aby nakonec volba vskutku stála mezi ním a ISIS, popřípadě frontou Al Nusra; jak ostatně situaci nezřídka čtou západní pozorovatelé. Toto čtení a jeho důsledky vyvolává značné rozhořčení všech uvedených.

Zmiňovaní intelektuálové a aktivisté budují a povzbuzují aktivity on the grass-root level – občanské společnosti, dalo by se snad vzdáleně parafrázovat do češtiny. Vychází z přesvědčení, že každý na své úrovni může přispět k proměně situace, na jejímž konci má čekat ukončení válečného konfliktu a svobodná společnost. Tu viděli v revoluci roku 2011 a vidí ji i v současných demonstracích v ulicích syrských měst.

Hrozivá nálada nenávisti vůči islámu a uprchlíkům, která bují v Čechách, Evropě i Americe, je jistě příznakem hluboké společensko-politické krize, jež si vyžaduje vlastní komplexní léčbu. Její příznaky, islamofobie a xenofobie jsou však samy o sobě tak nebezpečné, že je nevyhnutelné společně s léčbou příčin krize pospíšit i s léčbou jejích symptomů. Zásadní medikací musí být informace. V boji s nenávistí a strachem je třeba odhalovat osvobodivé tóny islámské víry. Skutečné poznání hrůz, před nimiž lidé prchají ze Sýrie, činí úvahy o zavírání hranic (téměř) nemožnými. Abychom si uvědomili, jaké množství informací mají ostatní, je třeba si uvědomit, jak mnoho, spíše jak málo toho víme a můžeme sdělit my sami. Každý rozhovor, každé sdílení informací se přitom počítá a násobí.

Jmenovaní Syřané a Sýrie znalé osobnosti kladou velký otazník s vykřičníkem nad naši důvěru zpravodajům, kteří dění na Blízkém východě sledují z bezpečného závětří „vzdáleného západu“ (ČR nevyjímaje) a nad dopady této důvěry. Tariq Ramadan znovu ukazuje, že argumentace proti islámu na základě jeho teologie, dokazuje především neznalost. Otevřenost šíři výkladů, toto imperativní východisko, s nímž čteme Bibli, nemůže být umlčeno při četbě Koránu. I na úrovni teologie a základů náboženství je záhodno hledat sblížení. Jen je třeba se s Ramadanem osvobodit od vlastních předsudků: „Všechno v Islámu je osvobození“.

Další zdroje:

http://www.tariqramadan.com

http://www.planetsyria.org,

http://www.handinhandforsyria.org.uk/,

http://www.refugees-welcome.org.uk/

Čerstvá kniha o syrském konfliktu:
Burning Country, Robin Yassin-Kassab a Leila Al-Shami.

Dokumentární filmy ze současné Sýrie (vhodné například pro sborové promítání, jejich obstarání však stojí jisté úsilí):
Syria’s Rebellious Women a Our Terrible Country.