Ve svých předchozích pracích sledovala Dana Moree přerod totalitních stereotypů učitelů základních škol do otevřených a tvůrčích postojů osobností uvnitř transformované společnosti, včetně základních škol. V poslední knize Základy interkulturního soužití (Portál, 2015) zkoumá naši současnou transformovanou společnost. Sleduje různé způsoby překonávání nedorozumění tam, kde společnost přestává být hierarchicky organizovaná a stává se multikulturní, protože již není usměrňována jedním mocenským centrem, vybaveným nástroji nátlaku, včetně hrozeb společenského postihu neposlušných členů společnosti. V demokratické společnosti se podíl na moci rozvrstvuje v rámci skupin, a to za součinnosti různých interaktivních kulturních návyků. Autorka se zabývá mocí (autoritou), jejím záměrem není zkoumání distribuce moci prostřednictvím politických stran, na moc výkonnou a soudní. Tyto státní instituce právně či výkonem spravedlnosti zaštiťují společnost, ale jinak jsou menší částí společnosti a nevytvářejí mezilidské vztahy a morální hodnoty. Proto se autorka věnuje problematice konkrétního společenského soužití, na němž má podíl každý člověk v rámci různých skupin. V nich vytváří mezilidské vztahy, kulturní a náboženské hodnoty, vedle hodnot hospodářských a volnočasových – sportovních atd.
Autorka nabízí vhled do identity různých skupin, které jsou součástí euroamerické kultury. Sleduje konkrétní důsledky příslušnosti k určité skupině, např. jak má romská vdova respektovat požadavek držet smutek, a to konkrétně celoročním nošením černých šatů, a zároveň svým výrazným oblečením nekomplikovat běžnou komunikaci ve společenství spolupracovníků – v tomto případě na úřadě. Autorka probírá pouze v rámci sekulárního prostředí to, co v náboženské literatuře popisuje teologická situační etika již od dob Ježíšových. Zda je třeba dovoleno překročit nějaké závazné pravidlo, protože jako důležitější než zachování pravidla se člověku může náhle jevit pomoc někomu, kdo je momentálně někým ohrožen. Autorka vyžaduje reflexi, tj. promýšlení platnosti pravidel, která si lidé uložili jako závazná.
Znát zvyky příslušníků jiných kultur
V rámci interkulturní ohleduplnosti je zapotřebí znát zvyky příslušníků jiných kultur. Ne vždy jim správně rozumíme. Naše běžné podání ruky je např. v jiných kulturách pokládáno za příliš důvěrný dotyk. Měli bychom přinejmenším vědět, že náš běžný zvyk může někoho jiného uvést do rozpaků, nebo si o nás pomyslí, že si dovolujeme příliš. Jde o zdánlivé maličkosti, ale ty někdy rozhodují o vytváření nebo odbourávání bariér neporozumění. Podobně někteří lidé nepokládají svítící červené světlo na přechodu pro chodce za absolutní zákaz přecházení. Berou ho za upozornění, že mohou přejít, ale musí zvýšit pozornost a pečlivě zhodnotit, zda se neblíží auto nebo jiné nebezpečí. Tento případ neplatí jen pro noční liduprázdné křižovatky, ale může být směrodatný i pro některé další životní situace, v nichž ovšem svým přecházením na červenou nesmíme poškozovat důstojnost a svobodu druhého.
Jak na strach
Autorka popisuje různá kulturní schémata a vybízí ke kulturní citlivosti. Upozorňuje na přítomnost strachu i v našem v multikulturním prostředí. Jde o záslužnou činnost, na kterou jsme byli svým způsobem zvyklí v hierarchicky strukturované společnosti. Tehdy jsme byli vděčni za nabídnuté strategie obrany proti strachu, které ve svých prohlášeních nabízela Charta 77. Jde však o ještě starší problém, jak dosvědčuje Atlantská charta z roku 1941 nebo žalmista a další bibličtí svědci, kteří nabízeli pomoc a vysvobození od strachu ze společenských struktur či z člověka. Na druhé straně vyučovali i náboženské bázni, která nebyla přestrašeností, nýbrž inspirující úctou, kterou pociťoval ten, kdo věděl něco o odpuštění, společensko-náboženské krizi a pomoci druhých. Je tedy záslužné, že autorka učí porozumění kladné i záporné funkci strachu. Někdy nás strach může ochránit před potenciálním nebezpečím. Někdy zas je signálem, že se máme rozpomenout na to, proč zákonitě vzniká a co je jeho protipólem, k němuž máme směřovat. Někdy porozumíme nepřiměřeným reakcím druhého člověka a někdy zjistíme, že jsme ho vyvolali my samotní svým jednáním, které ho utvrzuje v jeho pocitu druhořadosti.
Autorka připomíná, že kromě řeči se dítě musí naučit též neverbální komunikaci, např. přitakání a odmítání vyjadřovanému hlavou. A i to je kulturně podmíněné. V některých kulturách se přitakává opačným způsobem, než jsme zvyklí. Často dochází k nedorozuměním, protože neverbální projevy druhých interpretujeme pouze ze svých tradičních pozic a verbálně i neverbálně reagujeme nepřiměřeně na druhé. Na jejich způsob oblékání, barvení vlasů, tetování, gesta, výraz tváře, způsob dotýkání.
Kulturní nadřazenost a předsudky
Výraznou pomoc pro každé společenské prostředí představuje rozlišování mezi kulturními stereotypy, které přebíráme od svých rodičů (např. bezděčné povzdechy, jak nám cizinci berou práci), a mezi předsudky, které vytvářejí v člověku pocit nadřazenosti a síly. S pocitem kulturní nadřazenosti pak suverénně diktujeme, co by prý bylo nejlepší dělat třeba v případě uprchlíků, nebo v případě dětí, které jsou v nesnázích. Autorka nabízí možnost překonání stereotypů a předsudků pomocí divadla utlačovaných. Jde o pokus rozvinout rozhovor mezi spornými stranami – a to formou personálního dialogu, v daném případě mezi zkušeným otcem a problémovou dcerou. Diváci pak s pomocí moderátora interpretují a hodnotí, co se v daném vztahu zdařilo či nezdařilo vyřešit z hlediska dcery i otce.
Autorka nabízí základní parametry pro debatu o společenské integraci imigrantů a o inkluzi společensky vyloučených. Integrující strana musí respektovat lidskou důstojnost imigrantů, aby nedošlo k násilné asimilaci, nebo naopak k segregaci a marginalizaci. S interkulturním vzděláváním by se mělo začít již ve školkách a základních školách, aby nedocházelo k vytváření předsudků, které v některých regionech rozdělují společnost na skupiny s falešným pocitem kulturní nadřazenosti a skupiny s falešným pocitem méněcennosti a druhořadosti. Někde zase těmto pocitům úspěšně čelí, jak o tom svědčí i Závěrečný dopis adresovaný školákům, dětem, s nimiž autorka byla a je v každodenním kontaktu.
Nechat se poučit
Knížka o základních předpokladech interkulturního soužití uvádí dostatek příkladů, že čeští pedagogové v podstatě inkluzi zvládají a že pro ně nebude problém integrovat i děti imigrantů. Pravděpodobně jde více o nás dospělé, abychom se nechali poučit o možnostech a problémech interkulturního soužití. Tak lépe zvládneme integraci dospělých imigrantů, kteří přijdou, ať se nám to líbí nebo ne. Všeobecná deklarace lidských práv jim zaručuje právo na asyl. Navzdory našim politikům a právníkům musíme imigrantům přiznat, že mají právo se odvolávat na stejnou deklaraci, k níž se odvolávali mnozí diskriminovaní z celého světa v průběhu dvacátého století, konkrétně někteří čeští chartisté za totality. A navíc, první uprchlické vlny devadesátých let a první dekády 21. století jsme přece v Česku zvládli obstojným způsobem. Skeptický hlas některých evropských i českých žurnalistů, že multikulturní program zkrachoval, zcela pomíjí dosavadní zvládnuté integrační snahy. Nejsme tedy v tomto ohledu nemuzikální. Nemusíme tancovat podle píšťalky krysařů, Ortelů či nenávistných křiklounů, kteří nás polévají kýbly a konvicemi nenávisti. Studie Dany Moree naznačuje, že budoucí uprchlické vlny nás nemusí zavalit, pokud vezmeme vážně dosavadní interkulturní soužití.
Dana Morée, Základy interkulturního soužití, Portál 2015, ISBN 978-80-262-0915-7