Někdy mám pocit, jako by… normalizace byla přímo symbolem „českého příběhu“. Ta nenápadnost hrůz a ponížení i nenápadnost mravních selhání, všechno pod poklidnou hladinou každodenního normálu. …Každý den, aniž by si toho většina z nás často povšimla, otevírají se základní pokušení – tupá poslušnost, podíl na lži, nerespektování druhého, bezostyšnost, ignorance, pohodlnost a nevkus všeho druhu, konzumní loajalita, bezpečí většiny… Kdybych měl přijmout představu „české otázky“, pak bych ji viděl asi v tomto nenápadném, ale nesmírně důležitém namáhání – nepodlehnout každodenní politické, ekonomické a kulturní normalizaci. Česká otázka je úsilí o velkorysost v malých poměrech. (Petr Hruška, Bubínek Revolveru)
„…kdyby mi bylo opět devatenáct, asi bych přestoupila k evangelíkům, protože nevím, jestli bych měla znovu chuť se dalších čtyřicet let s někým dohadovat kvůli věcem, které jsem si nevybrala, které mi byly dány a s kterými zacházím podle svého nejlepšího svědomí,“ uzavřela rozhovor o sdružení Logos, situaci homosexuálních věřících v římsko-katolické církvi a své vlastní duchovní cestě Dagmar Křížková (Salon Práva)
Evangelický sbor v Silůvkách převzal do své péče nedávno nalezený artefakt z produkce dolnokounického undergroundu, plastiku „Můj industriální Ježíš“. O lidech spjatých s tímto společenstvím vyšel v r. 2015 pamětnický sborník Underground pod Nebeskou růží.
„Oheň jeho básní je předáván svrchovaně jasným a přesným výrazem, který všechny pitominy spálil a tak zůstala jen hořící tresť.“ (Z doslovu Adama Borziče k básnické sbírce chystané u EMANa)
Dále se EMAN zavazuje vydat konečně výbor z textů a rozhovorů, jež zazněly při bohoslužbách v jedné brněnské hospodě, přesněji v Desertu.