Hrnečku, dost!

Jeden schopný mladý právník se přede mnou chlubil, kolik metrů čtverečních obytné plochy vybudoval. Příznačné. Jako by nebylo důležité, jak zrekonstruovaný domek či byt vypadají, jaké je jeho okolí, jaký je tam vzduch a je-li tam klid a světlo, jaké jsou pokoje… to nejdůležitější, co o svém novém bydlišti dovedl říci, bylo číslo. Počet metrů čtverečních. Ještě upadlejší však bylo, když přešel ke sdělení, kolik se do toho vrazilo peněz, kolik se celkem prostavělo. Nicneříkající údaje. Nejsou koneckonců čísla a peníze něčím jako virtuální realita?

Virtualita je podle wikipedie „vlastnost ‚virtuálních‘ věcí, které materiálně neexistují, ale působí a projevují se, jako kdyby byly reálné.“ Podle slovníku cizích slov pak virtuální znamená zdánlivý, možný, potenciální, neskutečný, v tento okamžik neexistující. Tato zdánlivost však oplývá přesvědčivostí a silou, vždyť latinské virtus, síla, je slovo, od něhož se slovo virtualita odvozuje. A touto silou působí mocně právě čísla a peníze. Až se nakonec optika převrací. Za reálné se považují jen čísla a peníze, zatímco naše skutečnost je považována za zdánlivou, vedlejší a nedůležitou. Tak mnozí přemýšlejí a v takové totalitě čísel a peněz žijí.

V jedné vesnici působí starosta, posedlý získáváním grantových peněz a jejich utrácením. Pomíjím zisky, které přitom pravděpodobně plynou z přihraných zakázek – toto by bylo ještě lidsky pochopitelné, i když nemravné. Tento starosta, kterého nechci jmenovat (stejně jako „jeho“ obec, kterou se mu ostatně podařilo povýšit na město), žije naplno v onom virtuálním světě čísel a peněz; miliony – melouny se valí jeho hlavou, nevadí, že jsou často nesmyslně proinvestovány, že ve výsledku je městečko čím dál ošklivější a neobyvatelnější, že se kácí stromy a asfaltují plochy na úkor luk. Znáte to, ta smrticí hesla: „revitalizace“, „navýšení kapacity“, „zlepšení obslužnosti“… plus mosazné cedulky: zbudováno z těch a těch fondů a grantů. Připomíná to budovatelství padesátých let, včetně represe případných vlastníků půdy a kritiků.

Jeden několikamilionový grant požírá několikamilionový grant předchozí, věci se v rámci jedné akce staví či opravují, a v rámci další akce zase boří a přestavují. Účetní knihy bobtnají, a to je hlavní. Výkazy se řádně odevzdávají. (S něčím takovým v Bruselu zřejmě nepočítali.) V místním zpravodaji starosta ohromuje především čísly. A na lidi to působí. Tupá síla čísel vítězí. Obdobně Babiš ohromuje „svou“ proslulou jako-firmou i velkými čísly. Nic nevadí, že komplementárně země zarůstá řepkou, nic nevadí, že politiky se zmocňuje oligarcha po ruském vzoru, nic nevadí, že prachapán je trestně stíhán. Podobně také na mnohé působí vidina jakýchsi enormních, jakkoli domnělých čínských investic, takže se v první řadě střelhbitě, počínaje představiteli státu, odkládá čest a lidskost.

Virtualita čísel a peněz je novodobé modlářství, obraz světa považovaný za skutečnější než skutečnost, představa před-stavená před všechny stavy a postoje a hodnoty. Jako kdyby to byla jediná pravda o světě. Je to jmenovatel, na nějž se vposledu převádí vše. Tahle virtualita není žádná snová zdánlivost, ona má svou gravitaci, je to past – propast, z níž se člověk, který do ní spadl, jen tak nevyhrabe.

Křesťané by proto znovu a znovu měli odmítat tuto vulgární virtualitu, tuto notorickou tupost, přestat velebit množení mamonu. Osvobozovat člověka od zvrácených imperativů, od pokušení permanentního zhodnocování. Setkal jsem se už mnohokrát s interpretací hřiven z Ježíšova podobenství, podle níž se jedná o duchovní hřivny, trochu taky o osobní talenty a – last not least – o majetek a peníze, jež mohou sloužit lidem, zejména chudým a jinak potřebným, a které je proto třeba množit. Odmítám tuto interpretaci. Copak Ježíš, když mluví o penězích, nečiní tak pro naši slabost a nedostatečnost? Aby nás podobenstvím, parabolou přivedl k nějaké jiné, vyšší či hlubší realitě, nebo – výhradně obrazně řečeno – „virtualitě“, jež se vymyká zavedeným pořádkům světa?