Sotva se dozvíš pravdu, už těkáš a chmatáš, abys činil lež. Ledva se viny uzavřely nad posledním jezdcem, už vzpomínáš na pečínku, pivo a křen. Co na tom, že tě bílí, že ti nedali vydechnout, co na tom, že ses plazil před bohy, které nenávidíš! Ach, ty sladké hrnce egyptské, ach ty mísy masa, ryb a kaviáru! Jak krásné domy, jak nádherné chrámy, jak milé dívky vznešené!
Bylo nám zle, ale věděli jsme, na čem jsme. A ten gulášek! A ovárek! A klobásky!
Mojžíšova postavička ještě nezmizela za ohbím kopce, když vybíráš ze svých telat tele nejvhodnější; voláš vivat, bravo a sláva, sliny ti tečou po bradě a se lží veřejně se miluješ.
A přesto, v nejtajnějším zákoutí tvého srdce zaslechl jsem vzlyk. Pravdu lze opustit, nikoli však zničit.
Boží pláč, hluboko uvnitř nad námi.
„Cestu lživou odvrat ode mne, a zákon svůj z milosti dej mi!“
(Ž 119.29)