Homo sovieticus mezi Bulgakovem a Alexijevičovou

Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka načrtl základní rysy nového sovětského člověka. Z křesťanské tradice přejal pouze postavu ďábla a svým paradoxně-symbolickým způsobem vyjadřování stopuje jeho působnost v rusko-sovětské společnosti dvacátých let minulého století. Podle Bulgakova jenom on každý den prokazuje svou přítomnost a vládu, na rozdíl od Ježíše Nazaretského, jehož mudrování je naivní, ale někdy dokonce kápne na zásadní rozpoznání: „Není větší chyby nad zbabělost.“ Většinou však jeho výroky nestojí za povšimnutí. Toto rozpoznání vkládá Bulgakov do úst římskému prokurátorovi a vladaři Pontiu Pilátovi.

Sovětské chápání největší chyby/hříchu lze zformulovat i přiměřeněji biblické tradici. Podle apoštola Petra není většího hříchu než zbabělost a strach z člověka, protože se „máme bát více Boha než lidí.“ Žalmista navíc připomene, že úcta k Bohu je počátkem moudrosti, a koho bych se bál? Evangelista Jan připojí Ježíšovo, že pravda osvobozuje od strachu z lidských autorit.

Bulgakov se vrací několika exkurzy do minulosti, aby na starověkých postavách ukázal, co je konstantním rysem budovatelů nové společnosti v každé době. Také antický vládce Pilát Pontský měl tajnou policii. I tehdy lidé záhadně mizeli, tak jako zrádce a krasavec Jidáš Iškariotský. Bulgakov tak vysvětluje dějinnou obvyklost zmizení tisíců lidí. V sovětské společnosti došlo k likvidaci lidí bez řádného soudu. Děje se tak běžně v zemích, v nichž vládu práva nahradí vláda všudypřítomné moci tajné policie – totalitní spravedlnosti jedné vedoucí politické strany.

Bulgakov popisuje, jak homo sovieticus počítá s bezprostřední hrozbou zmizení. V totalitní společnosti jsou na denním pořádku intriky a hádky, udávání a mizení. Děti a mládež jsou masírováni komunistickou kulturou a prosperující spisovatelé chválí udavačství dětí na své rodiče. Hlavním rysem mentality totalitou svíraného občana je bezmocnost. Bulgakov se děsí, světlé zítřky vybledly. Bulgakovova diagnóza zní: sovětské putování k harmonické společnosti končí v bezútěšné propasti.

Bulgakov svůj první rukopis románu (tehdy ještě pod názvem Černý mág) zničil (1930), což veřejně ohlásil. Mezitím psal jiné věci. Do psaní se pustil znovu, tentokrát pod názvem Mistr a Markétka. Rukopis dokončil roku 1940. Evropa se tehdy již rozpadla pod údery nacismu. Sovětský prohnilý mír stvrzený tajnou smlouvou s nacistickým Německem ještě nebyl porušen ale mizení nezmizelo. Bulgakov znal velmi dobře společenský mechanismus sovětského systémového zla z režimního Domu spisovatelů. Odvážil se sovětský systém kritizovat alegorickými obrazy a příběhy. Za všemi jmény se skrývají historické postavy a konkrétní události. Ďábelskou společnost nemohl popisovat přímo, protože tím by si zapříčinil zmizení. Cenzurovaná verze knihy vyšla až po čtyřiceti letech v časopise Moskva na přelomu let 1966/1967 a necenzurovaně jako samizdat. V roce 1973 pak vyšla necenzurovaná verze i v Rusku. U nás vyšla v letech 1969 a 1980. Zázraky se stávaly i v normalizovaném Československu.

Dle Bulgakova se sovětská společnost vyvinula v prototyp systémového zla, proti němuž na počátku revolucionáři-teroristé zacílili všechny síly. Likvidovaný systém nazývali posměšně buržoazním typem společnosti. Kdo nepřijme novou spravedlnost, musí být zničen. Bulgakov svědčí o praktikách, k nimž docházelo již od samého počátku. Očistná revoluce se proměnila v budování teroristických státních struktur systémového zla. Bulgakov není naivní a přiznává, že tímto stylem se nikam nedojde. Přiznává si to na rozdíl od Slavoje Žižeka a jeho příznivců. V knize Násilí (2015, s. 14) Žižek pléduje pro dvacátá léta sovětského režimu, protože prý legitimně odstraňoval systémové buržoazní zlo. Snažil se prý také nenásilným způsobem o proměnu společnosti, protože sověti vypravili do světa (1922) tzv. Filosofický parník. Vyhostili tak z Ruska do Německa některé historiky, ekonomické odborníky, teology a další, kteří nechtěli stále pochopit, že jsou v nové společnosti nepoužitelní (2015, s. 14). Bulgakov však přesvědčivým způsobem ukazuje, že sovětský experiment zabředl do systémového zla, ačkoli proti němu chtěl bojovat. Jeho násilné prostředky ho determinovaly k vládě násilí a legitimizování zločinů.

V rozkrývání svérázného fenoménu homo sovieticus pokračuje Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (2013, české vydání 2017). Bulgakova ve svém díle zmiňuje, tak jako mnohá další svědectví významných ruských spisovatelů, politologů, písničkářů či lidových i režimních vypravěčů. Zkoumá, proč u mnohých ruských občanů přetrvává důvěra ve velké vůdce, ač vykazují mysteriózně ďábelské rysy. Mnozí sovětští lidé nakonec nechtějí škrtnout ze svého života ani vteřinu. Omlouvají svou víru v sovětskou společnost i občasné záchvěvy strachu z člověka a mizení bez soudu. Některé osobnosti sovětsky myslící stále nechápou, že Michail Gorbačov s perestrojkou skutečně ukončil dlouhou éru socialismu. V zahraničí se vyjadřoval velmi jasně, že sovětský socialismus zkrachoval na všech frontách. Je nutné žít jinak. V sovětských poměrech se vyjadřoval opatrněji, aby nebyl zlikvidován mocnými učedníky Stalina.

Kontraindikace sovětizace

Četba knihy je prospěšná, protože někteří naši političtí protagonisté sní o změnách velice podobných podmínkám, v nichž musel žít homo sovieticus sedm dlouhých desetiletí. Nástroje přímé demokracie i „manažerské makání vlády“ ve skutečnosti vedou k sovětizaci společnosti. Političtí diletanti s  náboženstvím nepočítají, a trolují západní i východní země.

Pouze do jisté míry má pravdu Tomáš Sedláček, že skončila éra národních států. Nicméně evropský právní systém nezkracoval, to by si měli přiznat zase neo-marxisté i anarchisté. Tak jako nezkrachoval německý typ sociálního státu, který funguje velmi dobře v rámci fungujících regionů, jejichž dobré infrastruktury využívají nadnárodní společnosti, aniž by k této infrastruktuře něco podstatného přidaly a staraly se o ni. Stále fungují demokratické principy právního státu, hospodářsko-smluvní poměry a dál žijí multináboženská a multikulturní společenství s kongregačními rysy. V anglickém prostředí vznikají kongregace čtenářů knih, kteří se pravidelně scházejí, tak jako se scházejí čeští anarchisté a budují svou regionální kulturu. Demokratické principy se nerozplynuly. A také Mezinárodní soud v Den Haagu, ale též OLAF dbají na spravedlnost. Ústavní či nejvyšší soudy v zahraničí stále hasí nejhorší výstřelky politické zvůle přímé demokracie a vlády, která by chtěla makat nezávisle na zákonech. U nás by se snícím diletantům líbilo vládnout bez kontroly senátem, ústavním soudem či nezávislou žurnalistikou sekulární či církevní.

Demokracie dle Jonathana Sackse (Důstojnost v rozdílnosti 2017) či německých teologů (Wolfgang Huber) a navzdory brexitu – dle komentátorů The Guardian a Fareeda Zakarii – stále zůstává inspirací i v mediálně trolované společnosti. Není větší chyby nad strach z trolů a jejich fake news. Tištěná komunikace literární a žurnalistická, dopisy čtenářů a někdy dokonce i facebook stále patří mezi ty, kdo vytvářejí komunity pociťující odpovědnost za všední každodenní život evropských domorodců i uprchlíků ze všech zemí světa.