Cesta církve V.
I tam se kázalo evangelium
Po roce 1948 měly křesťanské církve svou podzemní „katolickou diecézi“ a jeden „evangelický seniorát“ i v československých věznicích. V padesátých a šedesátých letech minulého století se zástupci více církví sešli za ostnatými dráty a po mnoho let zde tvořili jednu církev. V tomto nehostinném prostředí sloužily evangeliem desítky římských katolíků, ale nemálo bylo i evangelíků, farářů i laiků. Někteří laici šli nikoli do vězení, ale pouze do dolů a fárali tam, protože tak se mělo změnit jejich smýšlení, jiní byli odveleni mezi pétépáky. I tam všude se kázalo evangelium. To ve svých vzpomínkách mimo jiné dosvědčuje Josef Hájek – nejdéle vězněný evangelický farář. A byl za to trestán již tam, jak upozorňuje Pavel Hlaváč v Cestě církve V. Nový svazek Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické přináší další medailonky vězněných evangelických farářů. Vedle výše jmenovaného Josefa Hájka slyšíme o věznění Bedřicha Blahoslava Bašuse, a údělu jeho ženy diakonky Libuše Bašusové (Jaroslav Hubený). Dozvídáme se též o Bašusově zlomu a dvojí hře, která nebyla bez tragických následků. Proto se dále dozvídáme o tvrdém postihu Antonína Vernera. Právě jeho případ osvětluje, co komunistický režim považoval za vlastizradu, jak rychle dovedl zasáhnout a zničit osud kteréhokoli člověka, a jak málo byla evangelická inteligence schopna říci jasné slovo o právu na svobodu projevu a limitech státní moci – na co všechno vrchnost má a nemá právo. Reflexi lidských práv prostě pěstovali mezi evangelíky jen nemnozí. Většině se zdálo, že křesťan má spíše ledacos strpět, než se dovolávat práv, nejen pro sebe, ale i pro druhé.
Bez sudičství a nactiutrhání
Cesta církve V. otevírá poprvé velmi obtížnou tématiku tajné spolupráce se státní správou. Podařilo se jí to – díky Petru Morée a Matěji Opočenskému – bez sudičství a nactiutrhání. Tématikou se zabývají dva teologové, kteří mají dvě přednosti. V prvém případě se setkáváme s kritickým odstupem autora, který sice zažil část normalizace, ale vidí jasně limity státní moci. Druhý teolog patří k nejmladší generaci, která není spojena vzpomínkami a rozmanitými zážitky s normalizovanou či budovatelskou generací, jež navíc v šedesátých letech minulého století byla oslovena „třetí cestou“, s níž právě tehdy přišli reformní komunisté a překryli diskriminační rysy padesátých a šedesátých let, které byly přece garantovány ústavou z roku 1948 i 1960. Tito dva teologové se chopili tématu šťastným a pravdivým způsobem.
Přesto nedovedu pochopit, když čtu medailonek o B. B. Bašusovi, jak jen se mohl můj přítel Bedřich tak zlomit a podepsat jim to. V osmdesátých letech jsem mu důvěřoval a považoval za velmi blízkého člověka, když jsem byl farářem v Bukovce a on v Chocni. Zval jsem ho na „biblické hodiny s hostem“ a on nikdy nezklamal. Přijel se zajímavým programem. Teprve nyní jsem zjistil, že byl zlomený člověk. Podepsal jim to. Dokonce mluvil víc, než se sluší, a jeden člověk na to dosti doplatil. Těžko se té myšlence přivyká, ale je to tak, že farářská funkce není zárukou a už vůbec ne automatickou cestou k spravedlnosti a pravdivosti.
Zápisy z policejních spisů nejsou pomluvy estébáků. Jsou to velmi zvláštní svědectví o oboustranném selhání: státní moci i přestrašené odpovědi zlomeného člověka, který se to snaží hrát na obě strany. Teprve zpětný pohled přes zápisy estébáků mi dnes vysvětluje několik postojů, nedorozumění, tehdy podle mne „naivních“ reakcí Bedřichova života. Tehdy jsem jim nerozuměl, ač jinak mi byl sympatický a svým způsobem jsem mu stále za něco vděčný. Tehdy jsem však netušil nic. Dnes jsem rád, že něco málo o tom všem vím.
Teologické téma: strach z člověka
Po listopadu se o těchto záležitostech nechtělo moc mluvit. Synod, věnovaný pokání, byl spíše trapas, než cokoli jiného. Teprve po dvaceti třech letech sbíráme odvahu se k těm věcem vracet. Alespoň některým se to nezdá zbytečné. A skutečně nejde o moralistické šťárání v minulosti.
Starověký člověk znal děsivě pokřivující strach z člověka. Abraham se bál a zradil své dosavadní sliby a krásu prožitých chvil i let s manželkou Sárou. Jednoho dne Abraham přichází s nehorázným návrhem za svou ženou. Chce, ať se vydává za jeho sestru, pak prý bude šance, že on přežije příští den, že ho nezabijí. A Sára se skutečně dostane do zorného hledáčku krále. Ten si ji chce přivlastnit a přivlastní si ji. Pak ji zase s omluvami vyhodí a Abrahama i Sáru vyhostí ze svého království.
Strach z člověka – to je teologické téma, o kterém teologové nepíší rádi. Raději píši o lásce a naději. Ač by si měli přiznat, že strach je jeden z běžných životních pocitů, který neprožíváme jen za totality. Strach z moci, strach z návratu do ponížení a tísně, kdo by se toho nebál? Mnohým se poštěstilo, že se nemuseli setkat s masivním tlakem a hrozbou, a tak ani nestáli před děsivým rozhodováním jako Bašus nebo Abraham.
Nelehko se o tom píše,
a jen málokterý spisovatel tomu rozumí. Někteří mlží, jako Jiří Mucha (Studené slunce). Někteří se odváží něco naznačit – Michal Viewegh (Báječná léta pod psa). Někteří se odváží dokonce proniknout do estébáckých zápisků a rozpletou dosud nesrozumitelnou historii své vlastní rodiny či příbuzných jako Kateřina Tučková (Žítkovské bohyně). Religionistická příručka o slovácké zbožnosti žítkovských věštkyň, pronásledovaných komunistickým režimem. Někteří psychiatři se v šedesátých letech minulého století také zlomili a zneužívali své vědomosti k úkonům, které si přála policie. Tučková si nevymýšlí. Interpretuje to, co se v zápisech vyskytuje. Nahlédne-li laskavý čtenář do spisů a archivů státních úřadů, tak tam nenalezne jen zápisy estébáků. V archivech ministerstva kultury jsem narazil na dokumenty, které ony estébácké potvrzují. Měl jsem možnost narazit nejen na zprávy komunistických funkcionářů a církevních tajemníků, ale též na přepisy telefonických hovorů a snaživá hlášení, která nevytvářeli estébáci, ale snaživí donašeči – věřící i nevěřící, laici i náboženští funkcionáři z farních úřadů.
Na strach s písničkou
Strach si nevybírá, strach se šíří všemi směry, a tlačí, křiví, dusí, i když se člověk všelijak ošívá a brání. Možná teď teprve současný mladý čtenář porozumí lépe textu jedné z písní, o nichž ve sborníčku „Cesta církve“ referuji: „Mou duší svírá, mou duši dusí, marně se vzpírá, dusí ji had, srdce mi trhá na krvavý kusy, šedivej drát, vostnatej drát, vostnatej drát.“ (Miloš Rejchrt, NP 94). Což je jedna z písní, která byla vydána v evangelickém samizdatu či spíše v nizozemsko-českém samizdatu „Nová píseň“. Z „Nové písně“ se zpívalo v mnoha společenstvích evangelické mládeže v osmdesátých letech minulého století. Tento notovaný zpěvník vyšel v rozšířeném vydání po roce 1989 v reprezentativním zpěvníku „Svítá“.
V tomto pátém díle „Cesty církve“ se dozvíme něco o tom, jak dobrodružným způsobem vznikal, jak se podíleli čeští faráři (Pavel Hlaváč, Pavel Kalus, Jan Keller, Bohdan Pivoňka a mnozí další) na dobrém díle, které završili nizozemští přátelé (Peter Morée, Hana Kohlbrugge, Hans van der Horst a mnozí další). K vytváření paralelní protestantské kultury přispívaly i další osobnosti, které měly kontakt do zahraničí, jak dosvědčují vzpomínky Jiřiny Šiklové a Věry Lukášové.
Petra Meisel vydává svědectví o „bezsouhlasníku“ Jiřím Veberovi: Když mu byl odebrán státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti, provozoval svou farářskou službu dokonce i jako řidič sanitky na okrese Šumperk. Nejen proto byl posléze jmenován čestným občanem města Šumperk.
Orgány nepodceňovaly, ale nebyly všemocné
Jiří Piškula nabízí vhled do strategické dílny ministerstva kultury. Z jeho příspěvku je zřejmé, že státní orgány, včetně těch nejvyšších, nepodceňovaly žádnou menšinu. Velmi pečlivě hledaly, jak jednotlivé skupiny izolovat, zákony omezit a politicky dusit a udusit. Že nebyly všemocnými pákami společnosti, dosvědčuje dokument „Protest synodní rady Českobratrské církve evangelické proti politickým rozhodnutím z 30. 5. 1958.“
O teologické nevyhraněnosti Českobratrské církve evangelické ve věci povinnosti církve státní moci postulovat limity, jak bylo a je v tradici reformované teologie běžné, svědčí mimo jiné i úvahy ministerských referentů, kteří měli českobratrskou personální politiku velmi dobře zmapovanou. Velice dobře věděli, jak a na koho zapůsobit, a u koho je to zbytečné. Je opravdu podivné, že někteří věřící v dokumentech těchto referentů vystupují jako důvěryhodné osoby právě ve věcech personálních. O tom svědčí „Informativní zpráva o kádrových přípravách na XIV. synod ČCE“.
Pavel Hlaváč/Peter Morée (ed.), Cesta církve V, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, 10. svazek, Praha 2012.