Evangelíci o Janu Sarkandrovi

Číslo

Sborník ke kanonizaci nového katolického světce

– to je název publikace, kterou v nakladatelství Eman v březnu 1995 vydal Spolek evangelických kazatelů českobratrské církve evangelické. Zásadní studie jsou sepsány historiky a kazateli tří protestantských církví – jde tedy o dílo ekumenické. Z historiků sluší jmenovat Ludmilu Plecháčovou, Josefa Gebauera, Noemi Rejchrtovou, z kazatelů Bedřicha B. Bašuse, Jana Duse, Pavla Ottera. Průběh kanonizace je dokumentován dopisy synodního seniora Pavla Smetany, otevřeným dopisem papeži Janu Pavlu II. (odeslaným Spolkem evangelických kazatelů) a dopisem Jana Duse ještě z totalitního období. Pořadatelé sborníku dále zařadili závažné články z českého tisku (též z časopisu Protestant), které se týkají Sarkandra a případných následků veřejného vyhlášení tohoto „blahoslaveného“ kněze za svatého.

Z předmluvy zde vyjímáme:

Jan Sarkander – pionýr netolerance a násilného pokatoličťování národa, předobraz počínající doby „nejtvrdšího duchovního násilí, jež měla pro národní bytí následky tak osudné. Je to také doba prvního retušování dějin a zahlazování národní paměti… kult baroka je proto velmi sporná záležitost, a je potřebí si všimnout také jiných jeho rysů než estetických kvalit. Jde o českou otázku v jejím celoevropském kontextu.“ Těmito slovy vstoupila do diskuse o smysl českých dějin a „právo na dějiny“ paní profesorka Komárková právě před deseti lety – v dubnu 1985.

Doba samizdatů skončila, diskuse nikoli. Nedořešený spor o „Právo na dějiny“ (dokument Charty 77 z května 1984; 11/84) se rozvíjí s novou vehemencí, a to z římsko-katolické strany. Jan Sarkander – jeden z význačných protagonistů „Desetiletí duchovní obnovy“ – je církevní hierarchií vyhlašován jako vzor snášenlivosti bezmála ekumenické, mučednické statečnosti a chvályhodné zbožnosti. Česká i evropská veřejnost má uznat přínos tohoto „blahoslaveného“ kněze působícího na počátku 17. věku. Svatořečen má být on a nikdo jiný. Morava má mít svého Nepomuka.

Jakým měřítkem dvakrát měřit a jen jednou řezat? Jan Sarkander má být svatořečen. Život světce měř zákonem Kristovým a historické hledisko neznevažuj! L. Plecháčová zvládá mistrně obojí. Proto shromažďuje zprávy z kronik, dopisů a historických studií. Některé ženy i muži jsou svatořečeni, protože podle mínění jedné konfese obstáli před Kristovým zákonem lásky. Proto L. Plecháčová poměřuje život Jana Sarkandra normou Písma a ve shodě s římským promotorem fideí z poloviny 18. století žádá o zastavení – ne již beatifikace (ta nakonec se stoletým zpožděním proběhla v polovině 19. století), ale svatořečení.

Spor o Sarkandra není záležitostí několika odborníků. Spolek kazatelů českobratrské církve evangelické pozvedl svůj hlas ne z nelásky, ale z touhy po dialogu s římsko-katolickou konfesí. Nejedná se jen o světce, jedná se o celý přístup k ekumenismu, o budoucnost oběma stranám potřebného dialogu.

Novinové články dosvědčují, že veřejnost vnímá dialog křesťanů a ptá se – co jsou vaše tradice?, co nám doporučujete?, jak to spolu mluvíte?, jak se vaše konfese spolu rýmují? V době hledání státní identity – přezkoumávání státních svátků (některých zděděných, jiných zase různými stranami doporučovaných), bychom měli jasně říci, k jakým hodnotám se jako křesťané přiznáváme, čemu budeme učit děti, na co má být Čech hrdý. Spor o Sarkandra není epizodou provinciálního – arcibiskupsko-olomouckého – rozměru, bohužel.