Slyšíme opakovaně o tom, jak by se mohl uspořádat vztah mezi státem a církvemi, a sice z několika aspektů: Má být církvím navrácen majetek veškerý, částečný nebo žádný? Mají být církve finančně zajišťovány státem alespoň zčásti, anebo vůbec ne? Má být provedena důsledná, anebo dílčí odluka církve od státu? Mají církve samy od sebe usilovat o naprostou finanční nezávislost a přijmout za svou ekonomickou soběstačnost jako výraz svého ryzího a teologicky motivovaného postoje?
Povšimněme si nejprve, kdo na obou stranách vyjednává. Je tu stát, svou povahou sekulární a světonázorově neutrální, který právem nechce být ideologicky propojen s žádnou duchovní autoritou. A jsou tu křesťanské politické strany, resp. tradiční církve, které jednak usilují o dořešení svých majetkových záležitostí z minulosti a jednak mají zájem na vytvoření vyhovujícího vztahu mezi církvemi a státem. Kromě toho se církve obávají, aby neutrpěly po několika desetiletích další těžkou ekonomickou újmu. Neboť církevní členové i představitelé se mohou právem obávat, aby nové řešení státo-církevní problematiky nepřineslo natolik drastické výsledky, že by si s ničím nezadalo s někdejším komunistickým řešením. Přitom je nápadné, jak dnešní odpovědní činitelé stojící na straně státu a zastávající – řekněme – novokapitalistické pozice, přibližují se svým politicko-filosofickým náhledem na věci církevně-státního uspořádání tehdejším komunistickým vůdcům popřevratovým. Tomu se ovšem nemůžeme divit, protože filosofická pozice tehdejších komunistů i dnešních novokapitalistů byla a zůstává shodná – totiž sekularismus.
Sekularismus je životní postoj, který vyplývá ze sekularizace kultury. Sekularizace byla a je kulturně-politická pozice, která prosadila v našem prostoru odcírkevnění společenského života a radikálně popřela náboženskou fundaci člověka. Sekularizace a sekularismus jsou typickými příznaky moderní doby, která se vyznačuje osvícensky absolutizovaným racionalismem, faktografickým redukcionismem pozitivistické vědy a světonázorovým ateismem. Proto celkové paradigma moderní doby lze charakterizovat jako racionalismus, pozitivismus, ateismus, sekularismus.
Moderní doba s těmito svými příznaky nepochybně ještě žije, ačkoliv možná už jen živoří, rozhodně nikterak nevzkvétá a zdá se, jako by se postupně vytrácela ze scény dějin. Doba, která patrně nastupuje, epocha nového paradigmatu – řekněme třeba postmoderního – začíná se lišit od doby předchozí mimo jiné dvěma výraznými znaky: Za prvé postupným vzrůstáním religiozity všeho druhu v dosud sekulárním prostředí a za druhé setkáváním rozmanitých kultur a náboženství na jedné zeměpisné ploše. Nutnost začít mluvit o změně paradigmatu lze prokázat tím, že postmoderní pozice znovu nastoluje náboženskou otázku jako takovou, a sice oproti pozici předchozí, která se vyrovnala s náboženským přežitkem tím, že ho popřela a poté zrušila. A lze to dále prokázat tím, že dnešní svět ve svém plně planetárním rozměru nepřijal za své údajné výdobytky evro-americké moderny, že je v lepším případě pouze modifikoval. Jednotlivé díly světa si ponechaly anebo znovu objevují svou vlastní duchovní identitu a takto vybaveny vstupují na celosvětové fórum jako sebevědomý a ofenzívní spolupartner také v oblasti náboženské. Znovuobjevení osobní náboženské dimenze a konfrontace různých náboženských směrů vytvářejí pluralistickou duchovní situaci, kterou lze odlišit od situace předchozí pomocí termínu postmoderní.
Vše nasvědčuje tomu, že této postmoderní situaci se postupně přibližujeme všichni – lidé i instituce. Řečeno velmi jednoduše a zkratkovitě, stát je organizačním a správním orgánem společnosti. Společnost má možnost demokratickou volbou rozhodovat o charakteru své státní politiky. Není divu, že naše většinově sekularizovaná společnost se svým světonázorovým sekularismem a jeho průvodními znaky (odcírkevnění, nenáboženskost, ateismus) volí za své zástupce i představitele právě lidi svého druhu, a to dokonce bez ohledu na jejich konkrétní stranickou příslušnost. Proto nejen společnost, ale ani církve nemohou očekávat od svých převážně sekulárních reprezentantů jinou „církevní“ politiku než sekulární.
Ať posuzujeme své dnešní politické i ekonomické vůdce obdivně nebo kriticky, rozhodně jim nikdo nemůže upřít profesionální fundovanost, co se týče jejich resortů. Chtějí nás napořád přesvědčovat o tom, že ekonomicky a politicky neuvažují krátkozrace, nýbrž že se orientují podle trendů a prognóz příštího století. V pořádku. Ovšem dojde-li tu a tam na lámání chleba a musejí-li přiznat barvu, pak v problematice specificky náboženské dokazují, že jejich pojímání člověka, jejich antropologie zůstává trčet kdesi hluboko v 19. století, neboť jsou to sekularisté a ateisté, kteří se nedostali dále než k Feuerbachovi a Comteovi. Nezdá se, že by byli otevřeni jiné alternativě ve svém pojímání člověka a struktury lidské existence, než kterou jim svého času zprostředkovalo socialistické školství svými bludy o člověku. Jako drtivá většina celé společnosti setrvávají v tomto ohledu na pozici zastaralého modernismu, z čehož plyne, že nejen nebudou moci rozumět oběma zde uvedeným trendům postmoderny, ale nebudou se moci zorientovat ani v úskalích a nebezpečích, která s sebou může přinášet paradigmatická změna, jež některé kolapsy už dokonce avizuje. A to je na pováženou.
Záměrně nebudu mluvit o státu, o stranické politice, o vládě, protože nejvlastnější problematika zde uváděná se jich primárně netýká. Budu naopak mluvit o společnosti, protože jde o její zdravý rozvoj i ochranu.
Je to společnost, která na sebe pamatuje, a proto pečuje o své zdraví prostřednictvím zdravotnického systému, o své vzdělávání prostřednictvím školského systému, o svou kultivaci prostřednictvím kulturních zařízení. Zda tuto svou péči o sebe společnost realizuje pomocí státu nebo privátně, to je teď zcela druhotné.
Za primární problém považuji (a na to chci upozornit): Společnost si bude muset uvědomovat, že dříve nebo později bude třeba začít analogicky pečovat také o náboženskou dimenzi člověka. Pozor, neříkám pečovat o stávající církve, protože církve hrají v tomto ohledu druhořadou roli. Do celospolečenského zájmu budou muset být zahrnuty veškeré realizace takové věrohodné spirituality, která by především vyvažovala stinné stránky rostoucí tendence k managementu a komputerizaci života. A bude potřeba začít se spirituálním vedením dětí a mládeže, neboť dosavadní, moderní koncepce vzdělání a výchovy je zredukována pouze na poučování, znalosti a informace. To s sebou přináší jednostranné rozvinutí intelektuálních schopností na úkor rozvoje vnitřní emocionality a všestranně ekologické citlivosti.
Vycházím z předpokladu, že dosud jen z dáli dunící postmoderna změní celkový náhled na člověka, a tudíž i promění člověka samého jak po stránce niterné (religiozitou), tak po stránce pospolité (náboženskou pluralitou). Tady se bude muset společnost spolu se svými nástroji (státem, stranami, vládou) začít vyrovnávat s novými i neznámými problémy, které jí nová paradigmatická situace může přinášet. Pokud jde o náboženská pozitiva, společnost by je měla hodnotit pozitivně po stránce společenské, politické i ekonomické. Ale co se týče náboženských negativ, pak kromě následných represívních opatření nezbyde společnosti nic jiného, než všemi možnými způsoby podporovat pozitivní řešení náboženské problematiky. Může tak činit v zájmu své sebezáchovné prevence, která bude mít za úkol náboženská negativa když ne zcela odstranit, tak alespoň podstatně eliminovat. Proto, a jedině z tohoto důvodu, by měla společnost „podporovat“ také církve. Církve pak by měly svou společnost prokazatelně přesvědčovat o tom, že jsou jedním z vhodných nástrojů pozitivního řešení religiózní problematiky ve společnosti. Díky svým tradicím a zkušenostem mohou být právě církve, náboženské spolky, hnutí atd. nejvhodnějšími nástroji pro pozitivní péči o duchovní zdraví člověka a účinnou prevencí proti religiózním excesům společensky nebezpečným.
Proč mám jako nevěřící ateista podporovat svými daněmi církve? To je zastarale a falešně postavená otázka, kterou klade moderní sekulární člověk. Nehledě na to, že zdravotnictví podporují i ti, kteří v životě nebyli u lékaře, že školství podporují i bezdětní, že kulturu podporují i nezainteresovaní, je nutno s plnou občanskou odpovědností podporovat všechna taková zařízení, která se snaží pozitivním způsobem, to znamená s kladným a nápomocným vztahem vůči dané společnosti, řešit, uvolňovat i usměrňovat skrytou náboženskou fundaci člověka, která se začíná i v naší společnosti znovu projevovat buďto pozitivně nebo negativně. Tady opravdu nejde v prvé řadě o církve a jejich vlastní píseček. Církve si nakonec budou umět nějak ekonomicky poradit. Ale tady se rýsují celospolečenské problémy, které daleko přesahují existenci jednotlivých církví a jejich hospodářské zaopatření.
To, co zde sleduji, říkám především z pozice občanské, a nikoli církevně pragmatické. Jako občan a člověk své společnosti mám zájem na tom, aby především církve byly zařazeny do systému a struktury duchovní péče o člověka a lidskou pospolitost. Znovu je třeba začít poukazovat na to, že naše společnost se vůbec nevyrovnala s tzv. náboženskou otázkou, že ji pouze na čas v sobě potlačila, takže přetlak a výbuch religiózního traumatu nemusí na sebe nechat dlouho čekat. Ne nakonec psycholog-pomocník, ne až psychiatr-zachránce, nýbrž profesionální pečovatel o duši je kompetentní osobou určenou pro normální a zdravé lidi, kteří si dnes nevědí se sebou rady po stránce emocionální, psychické a náboženské.
Vyskytuje se přece celospolečenská problematika, která spadá přímo do duchovní a náboženské oblasti. Náboženská vznětlivost, či dokonce fanatismus začínají být mnohem výraznější mimo církevní prostředí než v tradičních církvích. Pod pokrývkou konzumního životního stylu se skrývá rostoucí emocionální nouze. Nemilosrdná racionalita moderního světa práce, zvyšované požadavky na disciplínu a výkonnost, naprosté vyloučení všeho niterného – to vše si vymáhá na člověku kompenzace. Není pochyb, že odpovědi na základní otázky svého života nachází člověk právě v těch zkušenostech, které prostředkují různá náboženství a jejich religiozita.
A není už vůbec žádným tajemstvím, že se začíná pomalu ukazovat, jak nezvádnutá religiozita člověka může být krajně společensky nebezpečná. Už jsou tu ojedinělé případy náboženské kriminality, psychiatrická zařízení otevírají oddělení pro lidi nábožensky postižené, na typické projevy náboženské patologie můžeme narážet každodenně. Extatické chování při masových vystoupeních, stejně jako nevyzpytatelné jednání homogenních skupin všemožného ražení lze bez nejmenších pochyb zařadit pod jednoznačně náboženské kategorie. Skrytá hrozba ze strany nevypočitatelného sektářství znamená trvale latentní společenské nebezpečí. Náboženský fundamentalismus všeho druhu, dosud i u nás příliš podceňovaný, představuje svým masovým potenciálem největší společenské ohrožení. To, co známe z několika islámských států jako odstrašující příklad, může za jistých okolností přeskočit jako jiskra i na půdu „křesťanskou“ a nezadržitelně se zde rozhořet. Jeden z ústředních problémů evro-americké civilizace – drogová závislost – může být interpretována jako umělý pokus o návrat k archaickému stavu vědomí (splynutí subjektu s objektivní realitou), a tudíž jako adekvátní náhražka za ztracenou přirozenou religiozitu v přemrštěné západní racionalitě.
Zdá se, že vůči těmto blížícím se společenským nebezpečím zůstává odpovědnost dnešních sekulárních politiků slepá a hluchá. Eventuální zřízení „ministerstva náboženství“ na čele s „ministrem pro náboženské záležitosti“ může jednou přijít příliš pozdě. I momentální přifaření církví (považovaných za jediné nositele náboženského potenciálu ve společnosti) pod střechu ministerstva kultury vyjadřuje kulturně-filosofickou naivitu modernistické sekulární pozice v tomto ohledu.
A co se týče církví, pak jejich nadšené přitakávání modelu odluky, nezávislosti a soběstačnosti, zdá se mi být poplatné dosavadnímu modernistickému pojetí vzájemných vztahů. Církev, která je nezávislá na společnosti a vůči ní soběstačná, ztrácí potřebnou provázanost se svou společností. Model odluky nedává zřetelně najevo, že společnost potřebuje církev a že církev slouží společnosti. Odloučenou církev bude vždycky ohrožovat úzkostná snaha o vlastní zabezpečení a přemíra materiálních starostí. Odluka církve od společnosti symbolizuje sektářské tendence moderní paradigmatické éry. Potvrzuje individualizaci a privatizaci náboženské problematiky. Reguluje lidskou religiozitu směrem od společnosti, mimo ni, ba i proti ní. Presuje náboženskou seberealizaci do lidského nitra a zhoubně ji deformuje. Řídí se moderní sekulární zásadou, že náboženství je soukromou záležitostí člověka bez společenské relevance. Sekta je vždycky pyšným dokladem oddělitelné soběstačnosti. Zatímco slovo ekklésia původně znamenalo shromažďování na veřejném tržišti, kde bylo společensky rušno.
Oproti modernistickému tíhnutí k sektářství chci postavit zásadu a obhajovat pozici, kterou spojuji s nenápadnými, nicméně už dunivými zvuky nastupující postmoderní éry, v níž se religiozita znovu stane celospolečenským problémem, který bude přesahovat individuální niternost člověka. Z tohoto důvodu se odluka církve od společnosti (státu) začíná ukazovat jako únik církve před společenskou odpovědností. Je-li model odluky poplatný řešení ještě modernistickému, pak všichni (ze strany církevní i ze strany státní) jsme povinni hledat a vypracovat adekvátní koncept, který by odpovídal legitimitě religiozity v postmoderní společnosti. Princip odluky by chtěl odloučit neodlučitelné. Proto je z hlediska budoucnosti bludný i marný.
Jestliže jsme v době totality právem upozorňovali na společenskou odpovědnost křesťanů a církví jako na důsledek naší víry, pak nyní za demokratizujících se poměrů bychom měli s nemenším právem upozorňovat na odpovědnost křesťanů a církví za náboženské profilování člověka. Křesťanské církve by měly nabízet své společnosti přesvědčivé způsoby ventilace a regulace potenciálu lidské religiozity, a tím vyjadřovat nejen svůj pozitivní postoj vůči ní, nýbrž takto se stávat i její integrovanou součástí. Od své společnosti potom právem můžeme požadovat podporu bez jakýchkoli morálních i teologických rozpaků – včetně materiálního a finančního přispění na svou obecně prospěšnou činnost.