Dotazník k evangelické identitě

Číslo

O sborníku Zpytování

Produkt grantové politiky?

Kniha Zpytování (Studie a eseje k evangelické identitě) vyšla díky grantu1 a je typickým produktem grantové politiky v současné vědě. Díky tomuto systému mohou vycházet knihy, které jsou určeny jen pro užší okruh zájemců, běžné tržní poměry by vydání takových knihy neumožnily. V tomto směru se jedná o dobrý počin. Na druhou stranu nutí systém grantů jejich uživatele vydávat knihy, které by vlastně ani nebyly napsány. A tak se na trhu objevuje množství titulů, které by bylo možné např. publikovat na internetu a šetřit tak papír.

Knihu tvoří statě dlouhé 5–8 stran. Na první pohled se zdá, že jde o příliš velké množství příspěvků (ne všichni autoři jsou členy ČCE), a tak si zájemce může klást otázku, zda to není na škodu. Myslím, že není, kniha působí díky tomu čtivě, podobně jako dotazník v církevním časopise (Bratrstvo). Proto ji mohu doporučit i lidem, kteří neradi tráví dlouhé zimní večery nad mnoha sty stránek odborných textů.

Zpytovat se s žalmistou

Ondřej Macek uspořádal jednotlivé příspěvky a napsal k nim předmluvu – vlastně samostatnou stať. Ta naladí čtenáře (luthersky) existenciálně, neboť nutí zamyslet se nad smyslem paměti, smyslem tradice, zodpovědnosti, pokání. Macek zmiňuje mj. důležité slovo promissio (slib, zaslíbení) jako klíčový výraz Lutherovy reformace (a nepřímo tak i reformace reformační provenience). Boží pravda tkví ve věrnosti, se kterou si Bůh stojí za svým slovem (str. 10n). Reformační církev je jen tam, kde se zvěstuje zaslíbení.

Macek se tedy odvolává na lutherskou reformaci. Autor doporučuje, abychom nad sebou přemýšleli po způsobu žalmistově (Ž 139) – a sice – abychom se nechali vystavit Božímu zkoumání. Potom se nám otevře nová perspektiva: totiž pohled na sebe skrze Boha, hřích. Církev umožňuje jít člověku dál, než jen poznávat sebe sama skrze sebe sama – jak to prostředkuje moderní psychoanalýza. Ve víře člověk poznává, že život mu byl darován, že se k vnitřní harmonii nemusí dopracovat, ale že je darem.

Na počátku druhé třetiny předmluvy se dozvídáme, proč se kniha ptá po identitě ČCE: bude devadesáté výročí vzniku Českobratrské církve evangelické. Macek dále poukazuje na vývoj v oblasti „protestantského pluralismu“ za posledních 200 let. Vysvětluje na tomto základě postupný ústup dogmatiky. Dnešní stav církve označuje Macek za výraz vnitřní krize protestantských církví (str. 16). Pro autora recenze zůstává otázkou, zda je tato krize obecně vnímaným jevem.

Postřehy, které recenzenta zaujaly:

Evangelium stačí

nese název stať Milana Balabána. Evangelickou identitu vnímá autor velmi osobně. Nejednoho čtenáře překvapí, že k této identitě také nedílně patří živné náboženské hodnoty islámu: celá oddanost Bohu, Bohem seslaný prostředník, (…), kázeň, půst, almužna etc. (str. 36). V otázce důležitosti Bible je Balabán pro naprostou nadřazenost Pána Písma: Hospodina a jeho Krista. Naše víra by se měla projevovat následováním Ježíše. Na jiném místě píše Balabán, že „čistá evangelická identita neexistuje. Za časů reformačních ještě ano, dnes už ne.“ (str. 39) Navrhuje, abychom spíše směřovali k evangelické identitě. Obsahem tohoto směřování by měla být Kristovská svoboda. To by pak mohlo vést i k nezávislosti na Bohu. Abychom žili, jako by nebylo absolutní závislosti (Schleiermacher) a my byli z Boží milosti jako Bůh (str. 40).

Rozhovor s příběhem evangelické tradice

Velmi niterně pojal svůj příspěvek z pozice konvertity Pavel Hošek (Církev bratrská). Označuje protestantismus za jednu z duchovních tradic. Duchovní tradice je proces, řeka plynoucí dějinami. Bytostným určením každé tradice pak je její „zápletka, její příběh“ (str. 71). Odkud a kam směřuje tento příběh. Takový příběh, připomíná Hošek dle Thiseltona aj., má moc poskytnout nové možnosti sebeporozumění tomu, kdo do něj vstoupí. Hošek uvažuje „heideggerovsky“, když připomíná, že toto nové sebeuchopení je vlastně novým rozvržením vlastního „bytí k smrti“. Hošek se tedy více zabývá samotným smyslem nabývání identity skrze nějakou konkrétní náboženskou tradici. Tradice může být oknem, kterým se díváme na svět. Ale jen do té míry, nakolik si ji přivlastníme. Nakolik můžeme i sami za sebe říci: „…ano, i my jsme byli vyhnáni z ráje, my jsme byli vyvedeni z Egypta“ etc. (str. 74) Výše řečené tedy platí i pro tradici naší, evangelickou. Být evangelík znamená hledat a postupně nalézat smysl vlastního života v rozhovoru s velkým příběhem evangelické tradice.“ (str. 75) Postupně se tak stáváme interpretující komunitou. Odpovědí je tedy náš příběh. „Jdeme od Abrahama, Izáka etc. k Ježíšovi. A od Ježíše k Pavlovi, Augustinovi, Husovi, Chelčickému, Lutherovi, Kalvínovi, Blahoslavovi, Komenskému, Karafiátovi. To jsme my.“ (str. 75n) „‚Což naše srdce nehořelo,‘ když jsme objevili sami sebe v evangelijním vyprávění, když jsme naslouchali Husovým kázáním, když jsme četli Říčanovy Dějiny Jednoty bratrské?“ ptá se Hošek (tamt.). Jako konvertita nevidí důvod, proč by měl otázku po evangelické identitě nějak spojovat s rozpaky nebo s unaveným cynismem (str. 76). Evangelickou tradici vnímá jako nezasloužený dar.

Evangelická tvář

je nadpis jednoho z nejdelších příspěvků, statě Pavla Keřkovského. Dotazování po identitě považuje za jeden z podstatných rysů evangelictví. Jiné konfese totiž považují svůj modus existence za posvěcený věky. Oproti tomu ze současného hledání identity trčí podle Keřkovského dávné a věky obehrané schéma stále se zvyšujícího úpadku. Podle autora má právě evangelictví výhodu, že je dobře čitelné. Nová, nastupující generace se s tím musí vypořádat a v konfrontaci s tím, co je živé jinde. Tak přetváří – odtud „tvářnost“ – totožnost církve, která se ovšem nebude líbit těm, co přijdou po nás a budou-li se ptát po identitě, ideálním tvaru evangelictví (str. 78). Pavel Keřkovský zdůrazňuje závislost církve na dobových způsobech vyjadřování. I my vyjadřujeme nejen svou existenci, ale např. i liturgii dobově. V další části se Pavel Keřkovský vyrovnává s novodobým voláním po obnově církve pomocí liturgie, po častějším vysluhování VP. Podle autora článku se tento hlas nepravidelně ozýval i dříve. Jízlivě k němu poznamenává: „Nebýt starých schémat civilně interpretační theologie, již jsme se mohli také vznášet na vlně náboženského probuzení, jako v jiných církvích Evropy.“ (str. 81) Všem, kdo touží po bohatší liturgii, doporučuje, aby si uvědomili, že naše bohoslužby se konají „před tváří Boží“ (teze Milana Mrázka). Pak se snad přestanou některým kritikům zdát naše bohoslužby málo svaté a důstojné. Není tedy nutné fixovat Kristovu přítomnost na jádro mše, eucharistickou Kristovu přítomnost. Bohoslužby bez večeře Páně nejsou torzem, protože přítomný Kristus nás „váže“ svým zaslíbením přítomnosti, svým slovem. Pavel Keřkovský se zabývá možnostmi sdělení prožitku víry. Pouhým okem nemusí být na člověku viditelná. Odkazuje na biblické pojetí bázně Hospodinovy, na srozumitelné zvěstování a odpovědný život ve sboru a společnosti. Klade ji jako protipól touhy po větším promýšlení náboženské zkušenosti (str. 83). Popisuje obnovu v církvi, jak ji zažíval v osmdesátých letech, a následné zklamání z „agendárních pokusů“ (Agenda I. a II.). Řeč agendy byla slavnostně obecná, politicky nenapadnutelná, odrážela spíše obavy z nového zdravého procesu v církvi. Církev před revolucí se utápěla ve strachu, nedůvěře, iluzích. Možná také proto je církev „nehotová“. Patří to ale také k podstatě evangelictví – nehotovost každé agendy, každého vyznání. Podle Keřkovského má ČCE velkou oporu v institutu staršovstva. Presbyterně synodní zřízení je vynikající garant vzniku nového liturgického života církve. Svou stať zakončuje v několika kapitolách tématem ušní zpovědi. Mj. nabízí mj. dnešním teologům také inspiraci dílem Jana Husa.

Evangelická suchost

Jakýmsi protipólem příspěvku Pavla Keřkovského je stať Petra Slámy. Čtenář tak může nahlédnout, že co teolog, to odlišný svět. Kde Keřkovský říká ano, Sláma řekne ne. S jistou dávkou ironie popisuje Sláma poválečnou identitu evangelických kazatelů: „Solidní biblicky fundované kázání“ umně proplouvající mezi Skyllou fundamentalismu a Charybdou psychologizujících či politizujících aktualizací, dodávající na sborech svým platově podhodnoceným mluvčím punc nadprůměrně vzdělaných a zčásti nepochopených osamělých běžců, se stalo ústřední devizou poválečné Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, ba nejednou i kritériem správnosti církevního života vůbec (str. 129). Fakultní teologie se podle autora stáhla do této biblistiky ze strachu před politickou odpovědností, dialogem s kulturou i s intelektuální scénou, která od sedmdesátých let směřovala k postmoderní nedůvěře k ideologiím, lhostejnosti k velkým příběhům a důrazu na zkušenost jako nezbytnou součást recepce jakéhokoli myšlenkového systému (tamt.). Petr Sláma poukazuje na evangelickou „suchost“. Hmatatelným příkladem mu je ekumenický překlad Bible. Uvádí ukázky „emočního zploštění“ biblického textu. Ta jsou plodem středostavovského českobratrského výrazového kódu, jemuž je cizí vášeň, hlubina zoufalství i vrcholy nadšení (str. 131). Celkový tón ČEPu vyjadřuje theologii, která spojení „náboženská zkušenost“ a „duchovní život“ považuje za bezmála zakázaná slova (tamt.). Petr Sláma tak vlastně kritizuje civilní interpretaci Bible. Církev chce vlastně Bibli zbavit tajemství, ve své snaze přizpůsobit se modernímu člověku ztrácí tak své poslání. Petr Sláma shrnuje: obmýšlený současník, kvůli němuž to vše (církev) podnikala, pokud zrovna nepodniká, nesportuje nebo není politikem, padá v oparu tibetských tyčinek do náruče sirén s keltským náramkem, pravoslavnou ikonou nebo indiánským talismanem na krku (str. 132). Petr Sláma nabádá k rozvíjení možnosti vzniku písmáctví v naší církvi. Nabádá k čtení Bible divinačním midrašickým způsobem. Jedná se o přístupy, které se posunou od správné exegeze směrem k prorockému rozměru kázání (str. 133). Nabádá ke skutečnému setkání s textem, ne jen jeho suchým akademickým odpřednášením – a to se všemi riziky, které takový přístup přináší. Divinačním se čtení či výklad stávají v okamžiku, kdy je exegetický nález zakreslen do souřadnic přijímacího společenství. Petr Sláma navrhuje jakési prohloubení čtení Bible – aniž by teolog zavrhl naučené či používané metody. Od kazatelů i od posluchačů čeká tento přístup troufalou víru, že také jejich životní situace a jejich doba – ba více: jejich ústa – jsou místem, kde Hospodin hodlá promlouvat (str. 134n).

V těchto několika zlomcích jsem se pokusil přiblížit, jak je tento sborník inspirující. Ukazuje odlišné přístupy i různé návrhy pro prohloubení sborové práce. Stává se tak zajímavou četbou pro aktivní členy církve. Sborník mj. dává nahlédnout do „intimních“ názorů teologů, kteří jsou spíše známi studentům teologie než řadovým členům církve. Otázkou zůstává, nakolik je tato publikace čitelná pro laiky. Jelikož je autor recenze sám farář, neumí na ni odpovědět.

Zpytování. Studie a eseje k evangelické identitě

Uspořádal Ondřej Macek

Vydal Zdeněk Susa, Středokluky 2007

Autoři studií: Milan Balabán, Ladislav Beneš, Jan Černý, Karl-Christoph Epting, Pavel Filipi, Petr Fryš, Pavel Hošek, Lenka Karfíková, Pavel Keřkovský, Erazim Kohák, Ondřej Kolář, Petr Macek, Jana Nechutová, Petr Pokorný, Josef Smolík, Petr Sláma, Jan Štefan, Jakub S. Trojan, Josef Veselý, Jaroslav Vokoun.

Pozn.

1 výzkumný záměr MŠMT č. reg. MSM0021620802 – Hermeneutika křesťanské, zvláště české protestantské tradice v kulturních dějinách Evropy. Vydání podpořil Spolek evangelických kazatelů a Nadační fond Věry Třebické-Řivnáčové.