Pozn. red.: V Aktualitách z církve se objevila zpráva, že synodní rada vypisuje konkurs na místo ředitele Evangelické akademie. Ještě předtím obdržela naše redakce následující Otterův dopis. Ačkoli se Protestant nakonec asi v tom „evangelickém brouzdališti“ utopí (viz Bohumila Tichá v redakční poště), dopis otiskujeme jako dokument.
Vážení členové synodní rady,
zřízení Biblické a misijní školy v Hradci Králové bude jisté novým počátkem širšího významu pro celou církev. Je jasné, že místní sbor bude povinován zvláštní odpovědností vůči tomuto celocírkevnímu zařízení. Mne samého už vybídla teologická citlivost k zpochybnění zvoleného názvu školy, který se mně zdá být nepřiměřený a nevyhovující vzhledem k účelu této střední bohoslovecké školy. Jistěže se pokusíme být nápomocni ustanovenému řediteli, br. M. Heryánovi, zejména pokud jde o zajištění části výuky z místních zdrojů.
Ovšem můj vzdor vzbudila skutečnost, že zdejší královéhradecká škola by měla spadat pod Evangelickou akademii, v jejímž čele stojí dr. Lubomír Miřejovský. Akademie by nevadila, vadí Miřejovský. Takže mi dovolte, pokud to dosud nikdo neučinil, abych vyzval vás – nové zvolenou synodní radu – k odvolání funkce ředitele EA dr. L. Miřejovského. Skutečnost, že bývalý generální tajemník Křesťanské mírové konference stojí dnes na čele školství v ČCE, vypovídá cosi charakteristického o vnitřním stavu církve, který by neměl být nikomu z nás lhostejný, tím spíše ne členům synodní rady. Avšak rád bych poodstoupil od této církevní epizody k hlubší, bilanční úvaze nad současným stavem církve a chtěl bych přizvat k zamyšlení i širší církevní veřejnost.
Pokud by měl zůstat nevyslyšen můj předchozí požadavek, pak by mělo být v logice vývoje našich vnitrocírkevních věcí, aby se na Biblické a misijní škole zavedl zvláštní předmět: lekce mravního cynismu. Začínající studenti by měli být poučováni o tom, že očividná kolaborace se sebeobludnějším režimem se nakonec v celkovém součtu vyplácí. Neboť dnes a denně se ukazuje, že nejen ve společnosti, ale i v církvi přežívají nadmíru adaptabilní jedinci postupující všemi režimy a že jejich případná společensko-politická rotace připomíná nevinnou hru „hýbajících se škatulat“. Takže pojmy jako pravda, právo, spravedlnost, morálka a poctivost jsou jen směšné řečičky v ústech trvale nepoučitelných bláznů, neboť je třeba se zavčasu státi poplatníkem vítězných mocenských poměrů a nemít žádné skrupule. Že přežít cokoliv za jakoukoliv cenu je nejvyšším uměním, hodným Nobelovy ceny za nihilismus. Obávám se, že i naší církví obchází strašidlo nihilismu. Ve své namnoze křesťanské naivitě jsme se stali společenstvím k pěstování alibismu pro přežití „starých struktur“.
Začínám se vážné ptát, proč bývalý synodní senior by měl zůstat jediným postiženým a tudíž obětním beránkem, platícím za problémy celé církve v minulé epoše. Dnes to vypadá tak, že mnozí další, více schovaní a méně zasažitelní, si libují v tom, že na ně patrně nedojde. Většina „normalizovaných“ seniorů i dalších církevních pracovníků zůstala na svých místech. Chystané synodní zastupitelstvo se tudíž stane z hlediska církevně-politického sezením nevěrohodných a málo důvěryhodných osob, jako tomu ostatně bylo už za minulého režimu.
Jestliže poslední synod nepřijal usnesení k lustracím, byt jen těsnou většinou, zůstává to nepochybné ve svrchované vůli církve, resp. jejích zvolených zástupců. Ovšem mně osobně jako zaměstnanci organizace ČCE není vůbec lhostejné, zda moji nadřízení (faktičtí i potenciální) byli či nebyli agenty Státní bezpečnosti. A protože jde o naši vnitřní stavovskou, neřku-li odborovou záležitost, obracím se na vedení i plénum SpEKu, aby podnikly nezbytné kroky k řešení a dořešení této neradostné záležitosti.
V širším měřítku začala v církvi převládat tendence, kterou potvrdil i výsledek posledního synodu, že spolupráci s StB je třeba dotyčným činitelům „odpustit“. Zacloněni touto mlhavě smířlivou obecností jsou tak bývalí agenti vybízeni k tomu, aby svou spolupráci odpustili sami sobě. Svého času jsme byli varováni před teologií „laciné“ milosti. Nyní se dopouštíme teologie „laciného odpuštěni“, kdy anonymní dlužník má dojít odpuštění u neméně anonymních věřitelů. Jsem naopak přesvědčen, že odpuštění, které se nechce zabývat identifikací viny, resp. vážností problému a odpovědností za jeho vyřešení, je laciné, protože nikoho nic nestojí. Nestojí nás pravdu, neboť se jí neodvažujeme čelit, a nestojí nás lásku, která by musela polykat trpkou pravdu.
Ostatně nejinak tomu je a bylo s pokáním na půdě církve, které se už stalo v její tradici a zejména pak v naší oficiální teologii vítaným odpichem k nové konjunktuře při měnících se politických pořádcích. Je prozatím těžké odhadnout důsledky toho, že církev jako celek promarnila lhůtu opravdového pokání. Sem tam to připomíná neškodnou společenskou hru „člověče, nezlob se“, my tě rehabilitujeme, místo abychom pověděli na sebe bolestné a lítostivé „Bože, nezlob se“. Náhradou za to církev svěřila svou minulost synodem zvolené komisi, která by měla teprve kvalifikovaně prozkoumat, jak to s námi doopravdy bylo. Je třeba se vykázat seznamem dobrých „politických“ skutků, díky nimž jsme v minulosti přece jen obstáli. Svatý Bože – po přejití vichřic hněvu – posečkej nám ještě pár let na oficiální církevní stanovisko ohledně naší minulosti!
Jestliže jsme dosud neučinili pokání hodné vyznávající církve, dáváme tím najevo, že se nám nezdá, že by to s námi vypadalo příliš zle. Nedivme se, vždyť po celá léta nás provázel mýtus takřka „božích bojovníků“ na čele s „rytěřujícími“ synodními radami, které v zájmu církve vždycky dělaly, co mohly, přestože jim to některé nezodpovědné živly pořád trpce ztěžovaly.
Bohoslovecká fakulta sice provedla rehabilitační řízení, ale jinak mlčí, mlčí a jenom mlčí. Strůjci a zastánci normalizační teologie 70. a 80. let zůstali na svých místech bez jediného prosebného „sorry“ za všecko, co hlásali a konali, čím klamali a co zanedbali. Jako by típli vajgla bolševismu a zapálili si cigaretku demokratizace.
Prof. A. Molnár charakterizoval kdysi chování českobratrských evangelíků takto: Vichr dějin Zim přibouchne dveře, za nimiž se přikrčí a tiše našlapují. Čekají na to, až průvan dějin vyrazí znovu dveře, pak vystrčí špičku boty, pak vklíní celou nohu, aby posléze řízné vykročili do síně svobody. – Bohužel bylo mezi námi málo těch, kteří alespoň sem tam na dveře dějin zabouchali nebo do nich kopli. Jak byli okřikováni! Ještě méně bylo mezi námi těch, kteří se pokoušeli dveře vypáčit. Jak byli osočováni! Obávám se, že to, jací jsme byli, poneseme si s sebou i do budoucnosti, pokud nevyznáme svou dějinnou vinu a neučiníme kvalitativní skok od staré mentality k nové orientaci.
Cožpak nejsme z dějin dostatečné poučováni o tom, že dějinnou vinu nelze odklidit do „jámy pamětnice“, že dějinná problematika zdánlivé vytěsněná z lidské odpovědnosti se dříve či později vrací a vymstí?
S politováním je třeba konstatovat, že církev zůstala v podstatě nedotčena bolestným přechodem společnosti od totality k demokracii. Většinou vše zůstalo při starém. Vládnou nám staré struktury, jak instituce, tak osoby. Sem tam došlo ke kosmetickým úpravám, sem tam se vezeme s obecným trendem. Ovšem to podstatné – vazby na minulost trvají a jsou obhajovány. Není prý co měnit a proč měnit. A tak zde zůstává církev obtížená minulostí.
Od nové synodní rady lze očekávat nové závažné kroky i novou odpovědnost za pohyb v církvi, který by mohla podnítit v rámci své role. Přejeme jí i sobě, aby nás v budoucnosti potkávalo co nejméně tristních bilancí.
Dotáhneme-li mýtus „církevních bojovníků“ až do konce, pak 27. synod svým zápasem „kdo z koho“ připomíná Lipany. Odtud se může vydat už jenom Jan Roháč z Dubé, aby hájil předem ztracenou věc…
S pozdravem
Pavel Otter
Na vědomí:
Spolek evangelických kazatelů časopis Protestant