Ještě k Izraeli a Palestině
Zaujal mě nadpis článku „O Izraeli a Palestině“ v květnovém čísle, s chutí jsem si jej přečetl (nejen ten). Bohužel již v odpovědi na první otázku (až neslušně podivnou: Jaký má podle Vás smysl existence státu Izrael?) pan Suleiman Abu Dayyeh tvrdí, že Izrael vznikl „nespravedlivě a brutálně. Za vznik tohoto státu zaplatilo 800 000 Palestinců vyhnáním a dodnes je jim upíráno právo na návrat“. Věřím, že takovéto tvrzení nikdo z vaší redakce nebere vážně a mě moc mrzí, že jste podobnou nepravdu (bez uvedení jakéhokoliv pramene) z textu nevypustili, případně neglosovali.
Asi není potřeba připomínat ani vám, ani čtenářům Protestanta, že Izrael byl jako stát vyhlášen v květnu 1948 na základě souhlasu OSN z roku 1947 se vznikem dvou samostatných států na území Palestiny, že tisíce bohatších Arabů z území Palestiny dobrovolně odešlo již ke konci roku 1947 a začátkem roku 1948, že ohromné množství Arabů opustilo své domovy na území Palestiny hned po vypuknutí války, kterou vyhlásilo několik arabských států nově vzniklému státu Izrael. Dobrovolně odcházející Arabové tehdy vyslechli výzvy arabských států, aby dočasně domovy opustili a vrátili se do nich až po pár dnech, během nichž bude Izrael smeten do moře. Že ještě větší množství Židů muselo uprchnout z území arabských států a usadit se v Izraeli, že hodně Arabů na Palestinských území skutečně bylo během války v roce 1948 zabito i zmasakrováno a hodně Arabů uprchlo za hranice nově vzniklého státu Izrael. Více o tom například v knize Ari Šavita Země zaslíbená, Host, 2015 nebo na stránkách https://www.jewishvirtuallibrary.org/myths-and-facts-the-refugees#e s pečlivou citací pramenů. Zcela respektuji názory pana Suleimana Abu Dayyehema. Situace na území Izraele a Palestiny je velmi spletitá a každá zúčastněná strana má nárok na svoji interpretaci a návrhy svých řešení. Je ale škoda, že právě v měsíčníku naší církve, která si zakládá na Slovu – a věřím – i na slovu, necháte na úvod slova polopravdivá, matoucí a svádějící k jednostrannému až ideologickému pohledu. Vážil bych si toho, kdybyste jako projev snahy o vyvážený pohled uvedli v příštích číslech pohled člověka s názory „z druhé strany“, které mohou komplikovanost situace dokreslit. A není to nic obtížného. Pan Daniel Haslinger, rodným jménem Daniel Zajíc, studoval na fakultě naší církve, vystudoval i historii a do Izraele jezdí profesionálně. Věřím, že by rozhovor neodmítl. Nebo lze čtenářům doporučit knihu Tuvia Tenenbom Chyťte Žida!, Zeď, 2018. Také názor „z druhé strany“.
S přátelským pozdravem Jan Pičman, Praha 10
Ad „Milionové demošky pro demokracii“
Jsem rád, že se Protestant vyjadřuje k politickým tématům a profiluje se zejména na sociálních a lidskoprávních aférách. Jsem ale v rozpacích z toho, jak agituje pro masové antibabišovské demonstrace (Pt 5/2019). Rozhodně nejsem příznivcem premiéra Babiše, nikdy jsem jej nevolil a jeho vládnutí mi nedělá žádnou radost. Bohužel ale vyhrál se svým hnutím svobodné volby. V roce 1989 jsme demonstrovali za změnu systému a svobodné volby. Dávat do přímé paralely dnešní demonstrace za odstoupení legitimně zvoleného politika je krkolomné. V demokratické společnosti je legitimní demonstrovat za konkrétní činy (např. uzavření uhelného dolu, proti perzekuci konkrétních lidí, proti xenofobii, proti likvidaci úspěšného sociálního projektu atd.). Ale je odstoupení premiéra a ministryně vnitra takovým legitimním cílem? Navíc odstoupení premiéra by dnešní politickou situaci patrně vůbec nezlepšilo (o tom byla napsána řada fundovaných komentářů).
Co mi ale na věci vadí více, je právě masovost protestů, fascinace množstvím, silou davu. Obávám se, že tyto akce zvyšují polarizaci společnosti (podobně jako provokativně arogantní vyjadřování prezidenta Zemana), rozdělují na „my“ a „oni“, na demonstraci se potěšíme se svými kamarády a souputníky, a ti druzí se ještě více zabarikádují na druhé straně. My ale potřebujeme kvalifikovanou opozici, dobře profilované strany či hnutí, které nabízejí jasnou alternativu. Potřebujeme diskuze o politických tématech, o ekologii, rozumné sociální politice, a toto vše v masovém protibabišismu splývá v beztvarou hmotu jakéhosi soudružství od ODS až po Piráty či Zelené. Byl bych rád, kdyby Protestant dále podporoval politickou kultivaci, abychom se třeba jednou dožili situace, kdy Zelení (či jiná programově proekologická strana) bude úspěšná ve volbách, podobně jako třeba v Německu.
Jan Rataj, Čerčany
Redakce děkuje čtenářům za reakce, vždyť právě díky nim se se rozbíhá nezbytný rozhovor.
K výtce Jana Pičmana,
že rozhovor s Suleimanem Abu Dayyehem je jednostranný, nezbývá připustit, že má naprostou pravdu. Šlo totiž o pohled z určité strany, u nás ne tak běžný, který měl být v témž čísle doplněn o pohled s jeruzalémskou rabínkou Adou Zavidov, která dostala obdobné otázky. Tento rozhovor se bohužel Petru Tureckému nepodařilo připravit a dokončit ze zdravotních důvodů včas, a tak ho jako doplnění přinášíme až v tomto čísle. Jinak ovšem šlo o to zpřístupnit ve zdejší společnosti pohled, který někdy automaticky odsuzujeme, přičemž podobnou perspektivu zastávají i příslušníci mladší generace izraelských historiků (viz rozhovor s Ilanem Pappé v Protestantu 5/2013).
Pokud jde o reakci Jana Rataje
na můj text o nedávno završené vlně demonstrací organizované Milionem chvilek, rozumím obavě racionálně rozvažujícího člověka z fascinace stále sílícím davem. Nicméně bych jako účastník v podstatě všech pražských demonstrací (mám to jako farář za rohem, cítil jsem odpovědnost podpořit organizátory, navíc se mi akce „milion chvilek“ od začátku velice líbila) odvážil oponovat: demonstrace sice ventilovaly frustraci části veřejnosti z dlouhodobého i aktuálního působení ANO v roli představitelů moci výkonné, nicméně sami organizátoři jim dávali náplň pozitivní (zastat se nezávislosti justice) a navíc nastolovali další témata. Na rozdíl od těch, kdo situaci, vytvořenou kombinací trestního stíhání neodstoupivšího premiéra, vlastnictvím korporace a mohutným mediálním krytím nevidí (či nechtějí vidět?) jako ohrožení, jež by mělo hnát lidi do ulic, já (jako občan inspirovaný křesťanskou tradicí, háklivou na všelijaké „šelmy moci“) demonstrace vidím jako jeden ze (snad ne opožděných) kroků, jak zastavit orbanizaci naší země. Vystoupit s protestem dřív, než se začnou vraždit aktivní kritici nepravostí jako na Slovensku, v době, kdy panující moc postupuje spíše „salámovou metodou“, aby nepobouřila, ale informační kanály i justici si ochočila, považuji za důležité – a jsem vděčný Milionu chvilek, že se jim to podařilo uchopit a sdělit. Samozřejmě, že demonstrace jsou (podobně jako třeba bohoslužby) žánr vyžadující určitou zkratku i vyvolávající specifické emoce, a tento žánr každému nesedí. K demokratické diskusi však zcela jistě patří. Organizátorům se tento žánr podařilo kultivovat a zároveň dát protestům občanské společnosti konstruktivní podobu. Mj. i v tom, jak na demonstracích rezonovala na rozdíl od podzimu témata související s klimatickou změnou. Možná, že právě tady se rodí nějací příští Zelení, kteří budou daleko slyšitelnější a vlivnější společenskou sílu, než tomu bylo ve zdejší kotlince doposud.
Tomáš Trusina