(nad knihou Elišky Vlasákové Jako sen)
Autorkou knížky přinášející „zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín“ je Eliška Vlasáková (za svobodna Müllerová), psycholožka a soukromá poradkyně v soudních věcech, celkem dost známá literátka (publikovala například v Revolver Revue esejistickou reportáž o obyvatelích jednoho domu v jedné ostravské ulici), žena známého herce a recitátora, čerstvá důchodkyně, která nezapškla: ponořila se do svých vzpomínek, podnikla jejich investigativní filtraci a vynesla ze dna svého rozpomínání perličky, perletě a pírka.
Knihu Jako sen vydalo Eman 2004. Knížka je trochu víc než útlá, formát cca A5, 198 stran. Je přizdobena několika fotografiemi (ó toho shánění a ověřování), které se na tebe dívají i na vazbě knihy, vpředu i vzadu; pomáhají nám v přeletu do oněch starých časů, jež však zcela nezkorodovaly. Jsou tu dvě části, z nichž jednu tvoří vlastní vyprávění o evangelickém dětském domově v Sobotíně a v Myslibořicích a druhou Doslov s úvodem, pestrým poděkováním a informačně orientujícími poznámkami o vzniku obou ústavů a jejich sociálně a církevně politickém zasazení; připojeny jsou tu i „krátké zprávy o osudech několika bývalých účastníků“. V první části je hlavní pozornost zaměřena na Sobotín (str. 5–97), ale ani Myslibořice nejsou pouhý apendix (str. 101–134). V pasáži o Myslibořicích je zmíněn i můj otec Antonín Balabán, někdejší správce sociálních ústavů, jehož Mé vzpomínky editované magistrou theologiae Lydií Cejpovou–Balabánovou, vydal Eman v r.1993. Vlasáková vděčně kvituje několikerou pomoc pro snování svého dílka: podporu a oporu jí poskytly Synodní rada a její archiv (Dr. Eva Fialová), sobotínský kronikář Mikuláštík i jiné osobnosti; připomenout chci Pavlu Simandlovou, otcovu diakonku za jeho myslibořické éry, která „dokázala pojmenovat další osoby na starších fotografiích a připojila své osobní vzpomínky z Myslibořic“. Z myslibořického kruhu je připomenuta evangelická spisovatelka a osvětová pracovnice Jindřiška Wurmová (Z deníku sedmnáctileté a jiné spisky). V sedmiletých očích děvčátka „narodila se pradávno“. Zmíněny jsou i nezvyklé návštěvy v Praze a Milíčově domě: „strýček“ Pitter a „strýček“ Krch. Pitter, ač vegetarián, byl muž velmi příjemný a trochu i bohémský. (Jeho životním andělem byla jeho vzácná přítelkyně Olga.)
Eliška se dostala do Sobotína se svou maminkou z Kyjova; ta se tu živila jako švadlena a zajistila tak pobyt i své malé dcerce. Častěji připomíná autorka jméno ředitele ústavu Karla Kulfánka; říkalo se mu strýček, především snad v dobrém, ale i někdy i v trochu ironickém smyslu; ke starostem, jakoby naordinovaným, se někdy přichytily podivné zákulisní záměry. Kulfánek se staral nejen o svou prozíravou ženu Otylku, ale ovšem i o svou nemanželskou dceru Azdu, přičemž boční vztah strýčkův zůstával oficiálně utajen. Azda ostatně byla chytrá a pohotová. Paní Vlasáková někdy zmiňuje neurčitost a jakousi zákulisnost jeho postojů. Hlídacím psem (v dobrém slova smyslu) Kulfánkových byla sestra Fanynka z Vysočiny, bohužel u dětí ne zrovna oblíbená. V mém pohledu recenzenta knížky to byla postava tragická, poněvadž neimponující a možná i samým správcovům cizí. Kulfánek byl mistrem společensko-biblických řečí, nevím, zda byl pietista, ale když mluvil před Velikonocemi o „utrpení Pána Ježíše“, Eliška se při barvitém líčení rozplakala. Strýček Kulfánek pak řekl, dojat Eliškou i sebou samotným, Eliščině mamince: „Sestro Aničko, ta vaše Eliška tak miluje Ježíš! On si ji určitě bude hlídat…“
Ústavní bohoslužby běžely slušně, ale naprosto nezáživně, pro Elišku i její kamarádku Miladku to byla „velká nuda“. Nedělní školu v jídelně učila Kulfánkova manželka; žáci dostávali dokonce jakési indexy. Většinu dějů Starého zákona si Eliška osvojila v Otylčině nedělní škole. Z „tlusté německé bible“ zaujal sedmiletou Elišku Dürrerův obraz potopy světa – s matkou, jež sama po prsa ve vodě „pozvedá nad hlavu svoje děťátko“, ostatně: všichni se beztak utopili. Děti si rády hrály na obětování Izáka, ale při hledání „obětního zvířátka“ se Eliška málem rozbrečela. Trochu čerstvého vzduchu vnesl do vyučování šumperský vikář Chrástek; ten tu byl činný i jako nedělní kazatel. Eliška oceňovala jeho neokázalost a smysl pro humor. Bez odvážného odlehčení se biblická vyprávění a evangelijní zvěsti stávají málo stravitelnou ideologií.
Významnou dobou pro malé obyvatele sobotínského domova byl advent, v jehož průběhu byla přepečlivě připravována oslava Vánoc: nacvičována kluky byla pastýřská scéna, zpíváno „Za noci hluboké“, pěno ze Zvonků, zpěvníčku podlouhlého tvaru (na ten si sám ze svého myslibořického dětství dobře a skoro s pohnutím vzpomínám); paní Vlasákova poutavě líčí i dětskou výrobu andělíčků. Na samotné vánoce odjížděla Eliška s maminkou pryč – do Kyjova a potom do té zlaté Prahy.
Připomenu letmo i jiné podniky, například společné hry na zahradě dětského domova. Návštěva venkovského cirkusu v Sobotíně rozpálila dětské vzrušení, stala se „spouštěčem inspirací“ pro vytváření dosud nevyzkoušených her. Konala se besídka k oslavě konce školního roku. Na zábřežské faře byly zdivadelněni Karafiátovi Broučci. A byly tu prázdniny a s nimi spojené výlety. Fascinující byly zvláště trasy na Granátovou horu a na Ovčárnu. Zvlášť působivě, ale i ironicky vidí Eliška (později svým manželem lichotivě zvaná Elsa jako ta slavná lvice) sobotínské poslední Vánoce, kde zbožný šéfující strýček jako by přičaroval dobrým nuzným dětem stavebnice, krasohledy a jiné extra věci a „jako král při karnevalové noci sestoupil mezi lid.“ Humanistický účel splněn a hračky se přitom neopotřebovaly. Já jako recenzent jsem získal dojem, že jde o horor, tentokrát sociálně křesťanský.
Novou kapitolou bylo „bydlení na zámku“, totiž myslibořickém. A něco z pohádek, alespoň z jejich rekvizit tu věru bylo: stropy, lustry, podlahy, obrazy. Sem, kde od roku 1937 působil můj otec, se přesunul po zvnějšku viděno administrativním, ve skutečnosti mocensko politickém rozhodnutí komunistické moci, i famózní strýček Kulfánek se svou Otylkou. V mysli tehdy sedmileté (osmileté) autorky se zeleně obrysuje zámecká zahrada s edenskými dětskými představami: omlžená laguna, umělé jezírko, v němž se možná komicky, možná velkolepě a irealistický nacházel ostrůvek. Myslibořické ústavy měly i své zahradnictví, kde bylo možné si vypěstovat slunečnice. Místem her byl hustý park se vzrostlými stromy (tak autorka na str. 118), kde zřídila Eliška se svou konspirující kamarádkou hřbitov pro ptačí mrtvolky. Jemně, ale nesentimentálně jsou popsáni obyvatelé zámku. Nejvíce pozornosti věnuje Vlasáková zmíněné Jindřišce Wurmové, hezké, bělovlasé, trochu melancholické, a proto tu cítíš přídech mytického koloru. Wurmová byla „první živá spisovatelka“ s níž se Eliška, která se stala o hodně později také spisovatelkou, setkala.
Pobyt na zámku – to byl pro Elišku život bez maminky. Eliška si myslela, že je to proto, že se proti mamince provinila. Jako zlá chřipka se dostavila krize a symptomaticky přišly z Eliščiny strany dosti kruté schválnosti. Útlé děvčátko obklopovali někdy běsi patřící k našemu člověčímu životu a jeho kolapsům. Sám Poe by se nestyděl za záznam horibilního dojmu ze smrti babičky Kleinové. „Mrtvá sestra Kleinová byla přikryta bílým prostěradlem a z plátěné plochy zřetelně vystupovala špička nosu a ostré hroty chodidel. Naprostá nehybnost byla strašidelná. Někdo shrnul prostěradlo z mrtvého těla a bledost mrtvoly a voskově žluté ruce sepnuté na hrudi jako při modlitbě se mi navždy vryly do paměti.“ Aby unikla přízrakům, zpívala si Eliška na bíle vykachlíkovaném WC zaklínadlovou píseň Má Pán Ježíš má mě rád. (Všimněte si bělosti mrtvoly v souladu s bílými záchodovými kachlíky.) V zámecké škole se činila Františka Drštičková, tlustá a nevýrazná. Poučné pro život byly během nanicovatého vyučování této pedagogické dámy dětské demonstrace vlastní pohlavnosti (z poklopce vytažený bimbásek). (Vzpomeňme Vodňanského rčení „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde“.) Příjemnější bylo okouzlení „zázraky v přírodě“, například filigránskými kvítky divoce rostoucích bramboříků.
Po půl roce je mladičká zkoumatelka života odsunuta do Kyjova. Na Sobotín i na Myslibořice zbyly leda vzpomínky. „Už to byl sen,“ ale ne jen sen, poněvadž pobyty v evangelických dětských domovech se hluboce vkreslily do celého Eliščina života, včetně náznaků milostné přízně malých mužských chovanců.
Pro čtenáře je vzácné, i když bizarní zaznamenání dětských zážitků z Vysočiny (Zálesí č. 7) a návštěva evangelického kostela ve Sněžném s energickým, ale usměvavým farářem Betkou.
Svět kamarádek, popřípadě (spíše náhodně) i kamarádů prosvětloval stíny mnohdy tajených úzkostí v ústavním domu, který se pravým domovem stát nemohl. Taková Miladka Mertová – s tou se daly prožít všechny nudy i všechny krásně staniolové radosti. Milostným dotekem obdařil malou Müllerku i spolužák při vyučování náboženství Zdeněk Jakubčík. Do intenzivnějšího stadia pozorování přibyli u Elišky Pavel Hypius a německý chlapec Erik, pěstitel rostlin a lovec užovek. Některé holčičky na hřejivější vztah nikdy nepřistoupily, zvláště ta, která vznikla v tajném dobrodružství strýčka Kulfánka. Největší kamarádkou zůstala provždy maminka. Vztah matky a její dcerky (otec nezmíněn) má až mytický přídech. Jako podětštěný mýtus vstupuje do našich znepokojených očí veškerý život v obou ústavech. Jakoby vstupem do radostné rozumnější reality bylo Eliščino zábřežské setkání s tehdy osmnáctiletou Lydii Cejpovou a její sestrou Květou; byly to (hle, výjev jakoby z klasických obrazů) „dvě velké dívky, slečny, které nám přinášely v koších třešně.“
Knížka spisovatelky Vlasákové nešetří vtipnými a přitom přesnými charakteristikami, někde s oparem ryzí poezie. „Děravý úsměv tlusté paní kuchařky“ (str. 16). „Jak čas tam houstl a líně se valil jako těžký sirup“ (str. 62). „Za prasklým klíčkem vybledlá fotografie stínů neznámých lidí“ (str. 65).
Život jevil se „Elišce v říši divů“ jako hra, všechno bylo skoro neskutečné, nebo až příliš skutečné; a hry, které svěřenci ústavů předváděli o svátečních příležitostech, byly život sám, ano: víc než život: „Chtělo se mi pokračovat v letu mimo ten jevištní prostor a bylo mi, jako bych vylétla za hranice samého života a měla ještě volbu: vrátit se do středu dění a pospolitosti a smluvené reality, nebo se pobláznit a ode všeho uletět.“
Svou knížkou nám paní Vlasáková posílá jakýsi dopis. Vlastně neposílá: ona si ten svůj dopis čte, ale neodhání nás, když jí nahlížíme přes rameno. Ona, Eliška, se sama čte. A inspiruje nás k tomu, abychom se i my pokusili sami se přečíst.
Eliška ještě nechápala význam některých školních trestů. Jednou byla učitelkou vykázána za dveře. „Udivilo mě to a nevěděla jsem, co mám za těmi dveřmi dělat, ty se nade mnou tyčily do výšky, chvíli jsem stála a nemohla na nic přijít. Tak jsem pomalu vyšla před školu a vydala se známou cestou k domovu, až jsem přišla k mamince.“
Eliška byla nezkažená. Věřila na dobré srdce oblažující úmysly pedagogů. Věřila v čestné jednání. Nešla za dveře s pocitem hanby. Byla zvědavá, co za těmi dveřmi bude.
A o to se to ústavní a zároveň neústavní (zá-ústavní) dítě snažilo pořád. Nahlédnout za stěny a dveře reality, která nás nejen obklopuje, nýbrž i svírá. Dohlédnout k onomu světelnému chvění, které naši stále hodně ztuhlou duši rozehřívá a také rozsvěcuje.
Vzpomínání paní Elišky nám přináší „zážitky sedmiletého děvčátka“, ale jsou to již reflektované zážitky. Mezi někdejším ústavním dítětem a čerstvou důchodkyní teče řeka času. Autentické zážitky jsou prostě ty tam. Ale autorka sličné emanské knížky ke svým někdejším zážitkům sestupuje, snaží se je uhádnout, svou téměř absolutní pamětí je identifikovat. Je to vzpomínání ve smyslu hebrejského z-k-r, což znamená rozpomínání jakožto zpřítomnění. To činí zkušená psycholožka „na památku“ sedmileté ústavní dívenky. Skrze svět dospělých proniká spisovatelka do světa dětí. Ale důležitější je, že Vlasáková proniká skrze svět dětí do života dospělých. Ptá se tím: jste si, vy dospěláci, vědomi toho, co ztrácíte, když své dětství necháte spláchnout časem? Vždyť tuto otázku si kladly už starodávné mýty, eposy, kabala a babička Boženy Němcové. Kniha Jako sen je i velmi cenným historickým dokumentem, bez něhož by mnohé okolnosti a postavy vybledly v neurčitou nevýznamnost. Ale ještě mnohem více je to tiché, ale výrazné Ježíšovo připomenutí: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3).