Mají-li nám být Blaničtí rytíři dnes co platní, pak nutné musejí přezbrojit. K tomuto závěru došel dávno před námi Jára Cimrman (Smoljak se Svěrákem asi před pěti lety). K podobnému zjištění by měla dojiti naše spící církev. Nedá se říci, že by náš vklad do současnosti byl naprosto nulový, nicméně většinou se ve společnosti pohybujeme jako teologičtí či dogmatičtí těžkooděnci, kteří přestali citlivě reagovat na nemoci dneška. Jsme nemohoucí, protože nám brání naše výzbroj a naše ochranné krunýře. Musíme nutné přezbrojit a ze staré výzbroje ponechat jen to, co nás učiní sociálně citlivějšími a zároveň vnímavějšími vůči Boží působnosti v tomto světě.
Nežít ve lži – to byl hlavní problém minulosti. Energie některých se vyčerpávala v boji o vlastní integritu a na ostatní práci mnoho času nezbývalo. Energie dalších byla pohlcena strachem a obavou, zda naše sbory přežijí rok 2000 a zase na ostatní práci moc času nezbývalo, přestože každoroční dotazníky pro synodní radu se skvěly nejroztodivnějšími hausnumery. Doba pokročila, strach o naši budoucnost – zdá se – již pominul. Naopak, slyšíme teď z mnoha stran hlasy, které s naší existencí a pomocí počítají, např. ve školství, pečovatelské službě, vězeňství atd. Nikdo o naši likvidaci neusiluje, teď už svou církev můžeme udělat bezvýznamnou a zbytečnou jen my sami. Nebo snad přece jen raději přezbrojíme a staneme se církvi sociálně citlivou a odpovědnou?
Není možné přehlédnout, že s přezbrojováním se začalo již dávno před Cimrmanem. Ale právě jen začalo, mělo by se tedy pokračovat. V celých církevních dějinách se setkáváme s prorocky citlivými lidmi, kteří rozpoznávali Šance i nebezpečí své doby a promlouvali do současnosti slovem i činem. Pod tlakem Božího slova se stáváme citliví pro aktuální problémy, vidíme nová pole působnosti a práce církve se přetváří. Někteří již začali působit v diakonii, někteří navštěvují vězně, někteří zas učí občanskou nauku na základních a středních školách – znovuotevřením kaple Betlémské se tato možnost otvírá i pro školy vysoké. Jiní se zapojují již delší čas do práce s postiženými dětmi nebo nabízejí svou poradenskou službu pro psychicky labilní, popř. pro závislé na drogách atd. Poněkud stranou našeho zájmu zůstává život vojáků v základní a náhradní službě, a úplně mimo náš obzor jsou zatím pastoračně-poradenské služby pro nezaměstnané. Měly by vzniknout zcela jistě. Nejde přece jen o to najít někomu práci, ale je též nutné nabídnout zázemí a vytvořit síť pastoračně citlivých, kteří dovedou být druhému nablízku. Mimo střed našeho zájmu jsou většinou i uprchlické tábory. Uprchlíků zřejmě ubývat nebude, naopak – za nějaký čas budeme asi zaplaveni přílivem uprchlíků ze Sovětského svazu, jen co budou mít i jeho občané možnost cestovat do zahraničí bez víza.
Pole působnosti církve se bude zvětšovat. Bylo by však směšné, kdybychom si mysleli, že věc zachrání pár odborníků, popř. nadšenců. Za jejich službu jsme a budeme i nadále vděčni, ale nemá-li se naše církev již definitivně stát ostrovem blaženého nicnedělání, kde jedinou duchovní aktivitou staršovstva je oprava kostela a budov přilehlých, popř. nemá-li církev sloužit jen k liturgicky vybroušenému uspokojování náboženských potřeb, pak je bezpodmínečně nutné, aby se z nás Blanických rytířů stali lidé, kteří jsou svědomím národa a služebníky těch nejvíce potřebných. Bylo by dobrým znamením, kdyby také náš synod o potřebě tohoto přezbrojení věděl a kdyby napomohl k probuzení ospalců, zabývajících se pouze údržbou vlastních sborů. Náš dnešní zápas o identitu má zdroj ve slyšení Božího slova, které zůstává stejné jako v minulosti. To slovo nás vysílá do nejrůznějších oblastí lidské nouze, aniž bychom přitom ztráceli kontakt se sborem, se společenstvím církve.