Nemůžeme vyčítat Petru Příhodovi, že se primas český vysloví ještě hůře, než to on ve své polemice vložil do úst Janu Škrobovi, aby si ulehčil svou apologii arcibiskupa. Jak má správný katolík, navíc konvertita, vědět dopředu, jak se vysloví jeho svědomí? Vždyť přijetí výzvy k odmítnutí sociálního státu církvemi je ještě horší než neodmítnutí nenávistných útoků vůči gayům i jiným menšinám ve jménu křesťanských hodnot. Toho se dopustil Dominik Duka. Jan Škrob ho také nezařadil na stejnou úroveň jako mluvčí presidenta. Ten se však k nim přihlásil.
Můžeme si své svědomí suspendovat na poslušnost a úctu k presidentovi? Na příkladu Dominika Duky jako by to fungovalo. Hned jak Václav Klaus vyzval církev, aby podpořila jeho nenávist k sociálnímu státu, arcibiskup mu vyšel vstříc tak daleko, až to muselo Václava Klause překvapit. Vždyť z jeho apelu udělal klausuru pro církev. Primas český poděkoval presidentu, že za církev vyjadřuje její myšlenky. A tím, že se Ekumenická rada církví nevyjádřila, vypadá to tak, že pražský arcibiskup je totožný s církví apoštolskou, obecnou, katolickou.
Pravidelnému posluchači Karla Kryla by mohla vyklouznout slova: „…a bylo jim to málo, poručili dětem modlit se, jak si přálo veličenstvo kat.“ Ale jak je to možné? Vždyť Karel Kryl to zpíval do úplně jiné situace! A před dvaačtyřiceti lety! Snad bychom ho nepovažovali za proroka?
Ono však přesně řečené má moc mluvit do různých situací. Právě situační etika se stává etikou normativní. Přesná slova si vždy znovu najdou nový obsah!
A ti, kdo vládnou, používají stejné vzorce, stejná schémata. Ideologii, byrokracii, management.
Dominik Duka dal presidentu arcibiskupský dispens na lhaní. A to vše ve vidění majetku, který bude moci katolická církev spravovat, a navíc i ostatní církve si přijdou na své. Její kněží už nebudou stačit kázat, ale stanou se správci lesů, polí, luk a budov, které budou jejich živobytím, všední realitou.
Možná se ekonomická témata na theologické fakultě rozšíří do té míry, že theologii zůstane jen takový poměr, jaký jí patří. Veškerý žádný. Dát za pravdu takzvanému ekonomovi znamená uznat, že nad lidskou skutečností vpravdě vládnou jen peníze, nikoli duch, nikoli idea, myšlenka, slovo. A rozum si může vystačit jen s čísly. Nepodepisuje si takto církev ortel nad svou existencí? To, co nedokázali církevní tajemníci, to si církevní tatíci uskuteční po svém, až do hořkého konce!
Lidé, kteří si myslí, že ekonomická rozluka církve od státu zajistí církvi její duchovní nezávislost, se možná diví, že tato ekonomická rozluka a vděčnost za ni vedou k opačným důsledkům. To, že církve budou své myšlenky odvozovat od představitelů státu a do sedmnácti let budou církve a stát ekonomicky rozloučeny, však zajistí to, že církve budou zcela podobné a oportunní ke státu, bez veškeré distance, vždyť svědomí už prodaly. Nezávislé myšlení nebude kritické k tomu, co se nosí. Církve se tak promění v mluvčí národa, a to té ideologie, která bude právě na pořadu dne. Taková situace se dnes jeví nasnadě.
Uznáme panující poměry za svého Pána?