Vážení přátelé, jsem ekumenicky cítící a smýšlející katolík a pravidelný čtenář Vašeho měsíčníku. Zcela spontánně cítím potřebu ohradit se proti článku Jana Škroba „Je homofobie křesťanskou hodnotou?“. Pokládám ho za nepromyšlený a podjatý. Jmenovat jedním dechem vedle pánů Hájka a Bátory i arcibiskupa Duku vnímám jako nehoráznost. – A hlavně: autor nekriticky přejímá termín „homofobie“ v tom smyslu, jaký mu dávají představitelé emancipačního hnutí homosexuálů a mnozí lidskoprávní aktivisté, a sám ho výslovně spojuje s netolerancí a záští.
Postoj heterosexuálů k homosexuálům je strukturován složitěji a má řadu variant. Některé jsou zavrženíhodné. Zejména ty, které předvádějí tzv. pravicoví extremisté, kteří rádi spatřují v homosexuálovi, Romovi a Židovi obraz univerzálního nepřítele. Připouštím, že od těch není příliš daleko k postoji, který svého času veřejně formuloval tehdejší lidovecký poslanec Tolner. Ne každý negativní postoj k homosexualitě je však hoden odsouzení. Např. rodič, který zjistí, že jeho dospívající nebo již dospělé dítě je přitahováno příslušníky stejného pohlaví, je zpravidla zdrcen, a nelze mu to mít za zlé. Je zajisté na něm, na rodiči, aby i v tom případě nepřestal své dítě milovat, i když to pro něho není snadné. Podobně se nelze divit, když heterosexuální mladík, psychosexuálně a citově dosud nezcela zralý, reaguje zhurta na pokus o homosexuální přiblížení nebo i na pouhou představu čehosi takového, protože v tom intuitivně cítí ohrožení své psychické integrity.
Otázka vyjádřená titulem článku je proto matoucí. Především tu nejde o (ne)křesťanskost nějaké hodnoty, ale o hodnotu pravdy a pravdivosti, která je vlastně „předkřesťanská“. Není tomu totiž tak, že homosexualita je variantou normy, kterou prý mnozí nejsou ochotni akceptovat (jako např. barvu pleti nebo ještě před 50 lety leváctví). To tvrdí a o tom nás chtějí přesvědčit liberálové, lidskoprávní aktivisté a hlavně samotní homosexuálové. Je to abnormita, což je dáno především biologicky, neboť ve vývojové řadě (jejímž článkem je i homo sapiens) je zřejmé, že funkce předávání života „byla svěřena“ pohlavnímu dimorfismu.
To vše není důvodem, abychom homosexuály pohrdali. I v jejich případě platí, že máme milovat bližního jako sebe samého. To tvrdí i Katechismus katolické církve a smýšlí tak nepochybně i mons. Duka. Jeho protestu rozumím jako postoji nikoli k homosexuálům, ale k programu jejich emancipačního hnutí, které předkládá problematické požadavky (např. uznání rovnosti stejnopohlavního soužití a manželství muže a ženy aj.).