Poslední zpráva vědeckého panelu IPCC, bez přehánění alarmující, byla málo slyšet, protože vyšla na na konci února, tedy v době, kdy veškerou pozornost poutala právě začínající válka na Ukrajině.
Výjimečnost hodnotících zpráv IPCC oproti jiným textům věnovaným klimatické změně spočívá v tom, že je výsledkem spolupráce předních světových klimatologů s vládními experty coby zástupci jednotlivých zemí, a poskytuje tak informace, jež jsou z vědeckého hlediska správné a zároveň jsou srozumitelné politikům, kteří potom mohou na jejich základě dělat zásadní rozhodnutí.
Obsah zatím posledního dílu shrnula koordinátorka Klimatické koalice Jitka Martínková pro A2larm takto: „Dopady klimatické krize jsou v novém výstupu IPCC hodnoceny ještě pesimističtěji než v poslední zprávě IPCC na stejné téma z roku 2014. (…) Zpráva výmluvně dokládá, že potřeba a limity adaptace nezávisí pouze na intenzitě projevů klimatické krize v daných zeměpisných šířkách, ale mimo jiné i na penězích, které má region k dispozici pro řešení. (…) Nejzranitelnějším regionem světa je Afrika, následují Jižní Asie, malé ostrovní státy a Jižní a Střední Amerika. Zpráva je tak především dalším silným argumentem do diskuse o klimatické spravedlnosti. (…) Nová zpráva IPCC ale neukazuje pouze na nerovnosti mezi státy. Upozorňuje i na zranitelnost určitých komunit a skupin obyvatel, např. seniorů, domorodých obyvatel nebo žen a dětí. Klimatická spravedlnost má čím dál zřetelněji i jasnou sociální linku a je stále zřejmější, že bez úzkého propojení se sociální spravedlností se žádná ekologická řešení neobejdou.“
Zprávy IPCC jsou k dispozici od roku 1990. Politici všech zemí tak měli opravdu hodně času započít reformy, které by postupně a sociálně citlivě vyvedly hospodářství a každodenní život ze závislosti na fosilních palivech. Čas nevyužili, mimo jiné vlivem silného tlaku producentů ropy a uhlí.
Česká veřejnost v průzkumech veřejného mínění opakovaně v průběhu posledních let označila změnu klimatu a její dopady za závažný problém. Městský soud v Praze v polovině června konstatoval, že Česku chybí přesný plán, jak snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent (oproti úrovni z roku 1990), což je podle Městského soudu v Praze nezákonné.
I takto lze zarámovat diskusi o klimatické změně. Vědecká fakta jsou k dispozici a veřejnost je akceptovala. Chybí však dostatečně silný politický impuls ke změně. Je to vcelku pochopitelné. Dělat velké společenské změny rychle je totiž bolestivé a nebezpečné. Přesto bychom to měli od našich volených zástupců požadovat.
Povzbuzením na obtížné cestě k dostatečně razantním a zároveň sociálně spravedlivým a demokraticky formulovaným řešením může být nedávno zveřejněná Klimavize. Jde o podklad pro strategické promýšlení, jak řešit klimatickou krizi, a to z pohledu občanských iniciativ. Autorem vize je tým šesti výzkumnic a výzkumníků různého zaměření a hned v úvodu vzkazují „Nevymýšlíme strategii, pomáháme ji hledat.“ Obsah Klimavize stojí za opakovanou pozornost, zde nabízím jen rychlou ochutnávku.
Klimatická krize je komplexní téma, které nelze zúžit na ochranu přírody nebo snižování množství uhlíku v atmosféře. Příčinou klimatické krize je ekonomický systém a její řešení spočívá v holistické, nadresortní transformaci. Pro takovou transformaci potřebujeme mít jasno v tom, kdo drží moc. „Zásadní překážkou řešení krize jsou partikulární mocenské zájmy, které těží z jejího prohlubování. Chce-li ji klimatické hnutí překonat, musí tento mocenský rozměr odhalovat, budovat vlastní sílu ve společnosti a demokratizovat moc tak, aby veřejný zájem znovu převážil nad soukromým.“ S tím úzce souvisí potřeba měnit instituce. Pro řešení klimatické krize bude klíčové působení veřejných institucí, od lokální a regionální úrovně přes národní až po evropskou úroveň. Schopnost zejména národních institucí na krizi reagovat je dnes tristní.
Aby změny byly úspěšné a trvalé, musí získat podporu většiny obyvatel. Klíčem k podpoře je podle výzkumníků transformace sociálně spravedlivá, která povede k ekonomice více zaměřené nejen na ekologickou udržitelnost, ale i na potřeby lidí. Jedním z prvních kroků je hledání spojenectví a koalic, které nebude možné ignorovat. Patří sem jak byznys, tak odbory, ale také církve. V Klimavizi se o ČCE píše toto: „V Českobratrské církvi evangelické pak propojení se záměry klimatického hnutí existuje výrazněji. Konkrétním příkladem průniků může být etický kodex pro investování prostředků, který vylučuje vkládání financí do neetického podnikání či do aktivit, které vedou k poškozování planety (včetně těžby a spotřebovávání fosilních paliv).“
Zájemcům o hledání strategických řešení klimatické krize nabízí autorský tým také workshopy, který pomůže převést teorii Klimavize do jejich skupinové práce. V případě zájmu stačí navštívit webovky www.klimavize.cz/.
„Vše musíme změnit, aby věci zůstaly stejné,“ zavolal v knize Gepard mladý revolucionář Tancredi na svého strýce dona Fabrizia, bohatého sicilského feudála, když opouštěl jeho dům, aby pomohl garibaldovcům postavit na nohy novou Itálii. A stejný vzkaz má pro nás místopředseda Evropské komise Frans Timmermans. Náhoda? Nemyslím si.
Autorka pracuje pro asociaci ekologických organizací Zelený kruh.