V sobotu 21. ledna náš Pán povolal k sobě Pavla Kaluse, faráře ČCE. Byl to můj nejlepší přítel a velmi se mi po něm stýská. A myslím, že nejen mně. Vždyť Pavel žil hodně pro druhé a měl mnoho přátel. Hodně je těch, kterým nějakým způsobem pomohl. Každý den na něj myslím a vzpomínám na to, co jsme spolu prožili. Za těch víc než čtyřicet let, co jsme se znali, toho bylo opravdu hodně.
Potkali jsme se koncem sedmdesátých let při studiu evangelické theologie v Praze. Pavel studoval o čtyři roky níže, i když byl jen o rok mladší. Kvůli tatínkovi Vladimírovi mu totiž nedovolili studovat theologii hned po střední škole. Musel tedy na dva roky na vojnu. Sloužil ve Velké Hleďsebi a dělal „panského kočího“, tedy vozil jako řidič především vojáky z povolání. S jedním z nich udržoval kontakty po mnoho dalších let. Vzpomínám si, že kdykoli jsme jeli Ohři, téměř vždy se u něj v Karlových Varech zastavil. Pavel měl k armádě hodně kladný vztah. A myslím, že kdyby mu to zdraví dovolilo, byl by po revoluci asi prvním vojenským kaplanem z naší církve.
Na fakultě jsme spolu strávili dva roky a hodně jsme se spřátelili. Pavel se tak trochu připojil k našeho ročníku, neboť v tom svém byl o dva roky starší a měl za sebou vojnu. Vídali jsme se na fakultě a také v Liběchově, kde jsem se svou rodinou bydlel. V létě 1981 jsme spolu s ostatními studenty jeli na Vltavu. Pro mne to byla už několikátá řeka, ale pro Pavla, myslím, byla první. Zažili jsme tam hodně deště, povodeň, ale pak i sluníčko. A samozřejmě dobrodružství a vzájemnou pomoc. Jeli jsme z Lenory až do Budějovic. Za ten týden jsme se hodně poznali. Pavel vyrostl v Miroslavi ve farářské rodině a jeho tatínek Vladimír byl v církvi velmi výraznou postavou. Mně táta umřel v dětství, sourozence jsem neměl a vyrůstal jsem jen s maminkou. A tak jsem k Pavlovi přilnul jako ke svému bráchovi. Přátelství nám vydrželo po celý život. Jen když se Pavel rozešel s Mášou a vzal si Vendulu, tak jsme se trochu vzdálili.
Pavel žil hodně pro druhé a snažil se druhým pomáhat. Osobně mám jeho pomoc spojenou třeba s naším stěhováním z Liběchova do Merklína. Měli jsme tehdy už tři děti, a tak jsme byli rádi, že jsme na to nebyli sami. Když jsme po celodenní dřině přijeli do Merklína, tak Pavla před hospodou, kam jel pro pivo, sebrala policie. Odvezli ho na služebnu do Stoda, tam ho mnoho hodin vyslýchali a k ránu ho obvinili, že je chtěl podplatit. Pavla nám přivezli až za svítání. A tak z toho byl soud; ten okresní ho odsoudil a krajský osvobodil. A mezitím už ministerstvo tlačilo na fakultu, aby ho vyloučili ze studia. K tomu ale nakonec nedošlo.
V paměti mám ještě jednu historku z už zmíněné vody na Vltavě. V Lenoře jsme strávili ve vytrvalém dešti pod stany několik dní. Vltava se vylila z břehů a zatopila tábořiště, a tak se všichni vodáci museli přestěhovat. Než jsme šli spát, tak si Pavel všiml, že na malém ostrůvku uprostřed zatopeného tábořiště hoří oheň a u něj někdo leží. Chtěl, abychom se tam šli podívat. A tak jsme se tam přebrodili a našli tam spícího opilého vodáka s kytarou. Vzbudili jsme ho a vodou ho převedli na břeh a uložili do stanu. Vltava stále stoupala a ostrůvek do rána zmizel pod vodou. Myslím, že onomu vodákovi Pavel tehdy zachránil život.
Náš život byl spojen mnoha příběhy a událostmi. Když jsem měl nastoupit na svůj první sbor v Merklíně, Pavel mne požádal, abych ho s Mášou oddal. Nakonec k tomu ale nedošlo, neboť státní souhlas mi dali o měsíc později. Alespoň jsem na Zbytově pro ně měl svatební kázání.
Díky Pavlovi jsem také měl kozu Lízu. To už jsme bydleli v Hrabové. Líza byla z Prosetína, kde ji pro mne vybral kozí král Kinc. Přijela s Pavlem autem, neměla rohy a byla to dobrá dojnice. Jeden rok dojila i 7 litrů denně. Podobně mi přivezl i Lízu č. 2 do Mladé Boleslavi. Ula s ním pak za to nějaký čas nemluvila.
Když jsem šel na sbor do Hrabové, Pavel mi řekl o faráři Jiřím Veberovi, který byl tehdy bez státního souhlasu a dělal saniťáka v šumperské nemocnici. Jiří patřil do onoho slavného Trokavera (Trojan, Kalus, Veber, Rodr), ale když mu bolševici vzali státní souhlas, tak se jim podařilo ho z církve vytlačit na okraj. Jsem Pavlovi vděčný, že jsem se mohl s Jiřím a jeho ženou Jiřinou spřátelit. Navštěvovali jsme je v Šumperku a několikrát jsme byli na dovolené na Senince (i s Lízou). Jiří nám pak pokřtil naše tři starší děti. Nejmladšího Štěpána pokřtil pak Pavel v Boleslavi. A později ho zde i oddal.
V devadesátých letech jsem začal navštěvovat krajany v Bohemce na Ukrajině. Několikrát jsme tam byli spolu s Pavlem. Připravovala se tehdy stavba kostelíka v Bohemce. Pavel domluvil u svého učitele ze stavební průmyslovky projekt stavby a přispěl k tomu, že synodní senior Pavel Smetana tuto stavbu podpořil.
V mladších letech jsem každý rok jezdíval na vodu. Nejprve se spolužáky z fakulty a později z míst, kde jsem byl vikářem. Po revoluci se mi rozpadla vodácká parta v Hrabové a Pavel mě tehdy vzal na vodu se svojí partou z Prosetína a okolí. Byl jsem za to vděčný a jezdili jsme spolu takto každý rok po mnoho let. Poznal jsem tak díky němu spoustu fajn lidí. Vltava, Hron, Ohře, Lužnice, Otava, Ploučnice, Dunajec. Mám z těchto řek s Pavlem mnoho zážitků, které se ale nejlépe vypráví u táborového ohně. Dokonce jsem na Hronu pokřtil i svého budoucího kurátora v Litomyšli. A Pavel byl jeho kmotrem.
V posledních letech jsme už jezdívali na vodu v menších skupinách. Několikrát s našimi syny Jendou a Danielem a pak už jen sami dva. Dva vodáci a dvě kánoe: Ploučnice, Orlice, dolní Ohře. Letos nám ještě zbýval poslední úsek do Terezína… S Pavlem jsem se hodně radil. O věcech v rodině, ve sboru, v církvi. V posledních letech jsme na vzájemné rozhovory měli čas právě na vodě; zpravidla večer u ohně.
Jak jsem již napsal, Pavel žil hodně pro druhé. Ve vzpomínkách se mi vybavují další oblasti, kde zanechal stopu, ale vím o nich vlastně jen málo:
Třeba ilegální dovoz literatury z Nizozemí, která zde za bolševiků nemohla vycházet. Myslím třeba na Novou píseň, na jejíž distribuci se zřejmě podílel. Ale nikdy mi o tom vlastně mnoho neřekl. Pamatuji si jen na kufry, v nichž knihy převážel. Zřejmě udržoval konspiraci.
Pavel měl dar pro práci s dětmi a mládeží. Po tatínkovi převzal lesní brigády na Kunvaldě. Mnoho mladých evangelíků tudy prošlo, třeba i moje děti. Velký kus práce udělal také na táboře v Bělči, kde každoročně vedl pobyty pro postižené děti.
Pavel si vždy všímal těch, kteří byli sami nebo na okraji. A měl také dar lidi dávat dohromady. Vytvářel společenství a někdy v nich vznikala i manželství.
Pěstoval rovněž kontakty s německými a slovenskými evangelíky. Jako první předseda SPEKu je zval na naše kurzy v Praze a udržoval s nimi kontakty až do smrti.
Když odešel ze sboru v Krouně, působil nějaký čas v ústředí církve a pak také v Diakonii. O jeho práci ve vedení těchto institucí ale moc nevím.
Až do minulého roku pracoval v komisi pro vikariát. Snažil se tak utvářet nejmladší farářkou generaci. Jednou z jeho posledních aktivit byla supervize v naší církvi. Sám se stal supervizorem a jednou jsem i já jeho služeb využil.
Pavel byl ale především farář. Navštěvoval jsem ho na farách v Prosetíně, v Brně (zde se mu podařilo otevřít Červený kostel), Krouně a naposledy v Praze na Žižkově. Nikde nechtěl být příliš dlouho, ale všude zanechal výraznou stopu. Jeho poslední kázání jsme slyšeli s Ulou 8. ledna ve Škvorci. Pavel byl dobrý farář. A dobrý přítel. „Velice jsem po tobě teskliv, bratře můj Pavle.“
Autor je farář na odpočinku na Horkách