Uběhl téměř rok po sedmém říjnu a po vyhlášení války Izraele vražedné teroristické bandě Hamás.
Zda bylo toto vyhlášení války rozumné, je po roce válečných zkušeností spíše otázkou. Izrael a jeho vláda s premiérem Benjaminem Netanjahuem, známým přátelům i nepřátelům jako Bibi, se dopustil největšího selhání ve svých dějinách, horšího, než bylo to z říjnové války v roce 1973, na kterou tehdy také nebyli připraveni a jejíž 50. výročí si právě připomněli. Už tehdy byla všechna varování lehkomyslně a arogantním způsobem odmítána. Tentokrát byly prvními oběťmi masakru pozorovací stanoviště na strážních věžích na hranici s Gazou, s vojačkami beze zbraní, které podle pozorovatelů varovaly armádu před tím, co Hamás po všech útocích na hranici podle nich chystá. Armáda je však všechny rozčíleně odmítla jako pouhé historky ženských, které by měly konečně zmlknout. Většina vojáků, kteří se nacházeli u Pásma Gazy a kteří by vpádu z Gazy zabránili, byla stažena a převelena do okupovaných území, aby chránili tamní osadníky.
1200 mrtvých, znásilněných, zmasakrovaných a zmrzačených a 250 unesených, živých i mrtvých, dětí, kojenců, žen, starých lidí a kdo ještě? Povinností státu by mělo být, aby po svém selhání udělal vše pro to, aby na prvním místě přivedl tyto nešťastné lidi zpět. Vyhlášení války přitom nebylo správným krokem. Pokračování této války ještě po roce pravděpodobně bude znamenat smrt dosud žijících rukojmích, smrt mnoha dalších obyvatel Gazy a smrt dalších a dalších izraelských vojáků, jejichž počet již nyní převyšuje počet mrtvých vojáků ze 7. října. A to vše jen proto, že jeden člověk a jeho zkorumpovaní stoupenci chtějí z osobních důvodů v této válce pokračovat.
Čeho dosáhla tato válka? Žádného z deklarovaných válečných cílů. Po jednom roce válčení a očekávaném dalším roce nedojde ke zničení Hamásu a ukončení jeho vlády v pásmu Gazy. Izrael se nepoučil od Sovětů v Afghánistánu, od Američanů ve Vietnamu, v Afghánistánu a v Iráku. I když tyto země nepředstavují úplnou paralelu, mělo by to stačit k tomu, abychom se zamysleli.
Izraelská vláda nezveřejnila žádnou vizi poválečné budoucnosti pro Gazu na jihu ani na severu pro Libanon. Krajní pravice ve vládě již přemýšlí o rekolonizaci pásma Gazy a okupaci jižního Libanonu. Ani zde nepomohlo poučení ze dvou prohraných libanonských válek. A Bibiho tvrdošíjné odmítání opustit pohraniční oblast v Pásmu Gazy s Egyptem ukazuje spíše na záměr Pásmo Gazy obsadit, prodloužit válku, aby ho soudní proces nepřivedl do vězení.
Taková je tedy situace po roce války – hromada střepů. Desítky tisíc vysídlených lidí z oblasti kolem pásma Gazy a z Galileje obývají hotely v Ejlatu, u Mrtvého moře a jinde, nemohou se dostat na svá pracoviště a jejich pole a skleníky se rozpadají. Ovoce a zelenina se nesklízí a jejich domy na severu se stále častěji mění v pole trosek, podobně jako vesnice v jižním Libanonu, které jejich obyvatelé opustili také. Tady i tam je vzájemným ostřelováním vypalována půda, více v Izraeli než v Libanonu, protože Izrael je více zalesněn. Hizballáh a Jemen prohlásily, že zastaví palbu, pokud Izrael zastaví palbu v pásmu Gazy. Neexistuje žádná záruka, že tomu tak opravdu bude. Stálo by to však za pokus, zejména proto, že války v Gaze a proti Hizballáhu nevykazují již žádný pokrok. Čeho mohly dosáhnout, totiž oslabení Hamásu a Hizballáhu, bylo již dávno dosaženo. Více stejně není možné. Vyhlášení války na severu s invazí izraelských vojsk do Libanonu je hrozbou pro samu existenci Izraele. Izrael nevyhrál válku, mírně řečeno, od šestidenní války v roce 1967. Nyní je na hranici svých možností a jejich překročení by mohlo vést ke katastrofě, jejímž koncem by bylo zmizení státu Izrael.
Po roce války to nejsou dobré vyhlídky. Kéž by konečně došlo k tomu, že moc převezme lepší vláda a ukončí válku. Pak by mohla začít obnova v Gaze, Izraeli a Libanonu s pomocí mezinárodního společenství, včetně umírněných sousedních arabských států.
Michael Krupp (1938) žije v jeruzalémské čtvrti Ein Kerem. Publikoval řadu knih o sionismu a rabínské literatuře, kterou také vyučoval na Hebrejské univerzitě (v češtině vyšly tři). Celoživotně se věnuje židovsko-křesťanskému dialogu. V Izraeli žijí také 4 jeho děti a mnoho vnoučat, z nichž v současnosti 3 slouží v izraelské armádě.