Podíl náhody na politických dějinách

Číslo

Kdysi mne uchvátila snad nejslavnější kniha o konci římské říše, Úpadek a pád římské říše Edwarda Gibbona, a od té doby mne doba přelomu nepřestává fascinovat. Proto jsem sáhl po novém přírůstku z rodiny knih zabývajících se tématem rozkladu římské říše.

Kyle Harper je profesorem starověkých dějin a literatury na University of Oklahoma. Zabývá se dějinami z pohledu globálního působení klimatu a nemocí. Podle něj a samozřejmě dalších historiků pracujících podobnou metodou netvoří dějiny na prvním místě vojevůdcové a politika mocností. Působení člověka spíše reaguje na přírodní podmínky. Rozvrat římské říše byl klasickou historiografií vykládán z pohledu člověka, z pohledu osobností, které dějiny tvoří. Harper naopak dokládá, že lidé jsou ve vleku událostí, které přicházejí buď jako nezasloužená milost, nebo nečekaná pohroma.

Harper konstatuje známý fakt, že římské říši se velmi dařilo do roku 165 n. l. Nebylo to však jen díky působení geniálních politiků, válečných stratégů nebo úchvatnosti římského zřízení, ale prostě proto, že do tohoto roku nebyl Řím postižen žádnou globální katastrofou. Nebylo sucho, nebyla zima, nebyly pandemické nemoci. Civilizace k pandemickým nemocem teprve nazrávala. Počet obyvatel byl právě těsně před vypuknutím tzv. antoninovského moru na vrcholu, jehož už pak nikdy nedosáhl. Proto první globální morová rána, pravé neštovice, mohla přijít až v určité nazrálé chvíli.

Harper pomocí dlouhé řady různých důkazů z širokých archeologických dat týkajících se jak zkoumání ledovců, tak DNA kosterních pozůstatků apod. postupně vykresluje situaci běžného člověka v římské říši. Výsledkem je, že čtenář ztratí veškerou iluzi. Dle dnešního stavu bádání se jeví život v římské říši jako naprosté zoufalství. Děti byly od dětství sužovány průjmovými onemocněními, lidé žili doslova mezi výkaly, slavná římská kanalizace byla k ničemu. Život člověka byl od narození k smrti lemován neustálými nemocemi. Přesto až do roku 165 neexistovala skutečná pandemie, jen lokální, jako např. malárie. Skutečná světová pandemie byla umožněna až rozmnožením obyvatelstva (v té době měla průměrná římská žena 6 dětí) a důkladnou sítí komunikací – v podstatě se jednalo o první globalizaci. Právě tato globalizace přinesla první pandemii neštovic.

Autor popisuje, jak pandemie propukla, jak probíhala, co vše tato nemoc způsobila. V průběhu času se v římské říši objevovalo stále více pandemií i nových onemocnění, jako např. ebola a nakonec i pravý dýmějový mor, který už s námi zůstal až do jeho vymýcení v moderní době. Popis pravého moru patří k nejpoutavějším a zároveň nejstrašnějším kapitolám knihy. Čtenáři připomene v mnohém nedávno prožité obavy z covidové pandemie.

Autor se domnívá, že podíl náhody na politických dějinách je mnohem vyšší, než se dříve předpokládalo. Dokládá to právě popisem nesmírně složitého procesu vzniku pandemie dýmějového moru. Shodou okolností se sešlo několik různých faktorů, které nemohl nikdo ovlivnit. Jednalo se o faktory provozně hospodářské (např. způsob skladování obilí ad.), ekologické (kombinace sucha a zimy aj.). Mohutné přesuny obyvatelstva z důvodu nedostatku vody vyvolaly politické otřesy. Následně přišla pandemie, která zas měla důsledek pro fungování celého státu. Ten pak byl mnohem zranitelnější. Celkový kolaps způsobený ekologií dal prostor pro apokalyptické myšlení přeživšího obyvatelstva. Křesťanství a islám jsou tak podle autora knihy především náboženství vzešlá z ekologických katastrof. Na rozdíl od pohanských kultů dokázaly nabídnout přijatelné odpovědi. Kvůli pandemiím a hrůzám pozdně antické doby ledové získalo nakonec křesťanství v římské říši převahu.

Na základě mnoha archeologických důkazů dochází autor k povědomému závěru, že přírodní katastrofy, nemoci a války jdou ruku v ruce. Války jsou většinou produktem oněch katastrof, resp. s nimi poměrně úzce souvisí.

Harper netvrdí, že mezi těmito jevy existuje přímá úměra. Dokládá však, že je třeba brát na prostředí, v němž žijeme, větší zřetel. V tomto smyslu je kniha ekologicky citlivá. Nabádá historiky, aby se nenechali uhranout lidským géniem. Člověk není demiurg, který určuje dějiny. Není polobohem, jeho jednání je často spíše odpovědí na to, co přichází a co se kolem něj děje.

Po přečtení knihy vtrhlo putinovské Rusko do Ukrajiny. Na základě Harperovy studie jsem došel k závěru, že i tato válka vzešla částečně z covidové pandemie. Podle všeho se zdá, že ruský vůdce Putin potřeboval upevnit svou moc v situaci, kdy Rusko čelí nebývale vysoké úmrtnosti a rozkladu z části právě kvůli pandemii. Vyvolání války je dobrá strategie, jak odklonit pozornost.

Pád Říma, Kyle Harper, Praha 2021