Normalizační lži
Patřím k těm, kteří nepociťovali potřebu vzdát poslední poctu zesnulému Karlu Gottovi v Praze na Žofíně ani prostřednictvím televizního přímého přenosu z chrámu svatého Víta. Dosud se mi líbí jeho písně sinatrovské, semaforské (Kdyby tisíc klarinetů), popř. z dílny divadla Apollo. S počátkem politické normalizace (duben 1969) a po jeho návratu z emigrace, vyhandlovaném s komunistickými špičkami, se pro mne idol mnohých československých žen stal symbolem normalizačního marasmu, který on důkladně znásobil signováním anticharty a svým nesmlouvavým odsouzením nonkonformních umělců. Za svůj loajální projev vůči tehdejším mocnářům se po roce 1989 neomluvil, na rozdíl od Evy Pilarové a některých dalších. Spolu s jinými svůj podpis pod antichartou vysvětlil jako politickou nezbytnost, pokud chtěl setrvat činný ve své branži. Byl skutečně excelentním pilířem socialistické kulturní politiky. Podobně jako se neodmyslitelnou součástí socialisticko-komunistické kultury staly všechny řemeslně brilantní seriály scénáristy Jaroslava Dietla, v jehož filmech se „dobří komunisté“ vždy zasloužili o vyřešení všech potíží a konfliktů.
Umlčení – stále inspirující
Režisér filmu Díky za každé nové ráno vystihl přesně atmosféru normalizační doby připomenutím všudypřítomnosti slavičích písní slavného Karla. Tehdy se všemi póry do našeho těla vtíraly sladké písně. Slavík nadšeně pěl „korunou si hodím“ nebo varoval „já smůlu nosím“. Někdy posluchače zasypával zpěvnými banalitami „kávu si osladím o trochu víc, svý banjo naladím a jinak nic“. Velká část jeho normalizačních písní byly kvalitně zazpívané banality, navíc všudypřítomné až k neúnosnosti. Ale co vlastně vysílat, když ostatní byli umlčeni? Marta Kubišová („Ať mír dál zůstává s touto krajinou“), Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, hudebníci Marian Varga a Laco Déczi, šansoniérka Alena Havlíčková („člověk někdy cítí stesk jak varhany, že je lidský žití špatně napsaný“) či šansoniér Rudolf Pellar („a nemít nahnáno, ať z pánů nebo z ulice, jak vy pane Cyrano“) tvůrce písní Bohdan Mikolášek („na palebné čáře, já viděl jsem lháře, kteří jen řvou a křičí“), zpívající farář Svatopluk Karásek, farář a mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt, básník Ivan Martin Jirous-Magor, skupiny Plastic People of the Universe, Berani, Lídl & Velík („až přijdeš Pane znova na tenhleten svět, pak stáhnou svoje slova i kandidáti věd, uklizečky začnou zpívat hosana, a jejich šéfové taky“). Jmenovaní a desítky dalších měli po dlouhou dobu smůlu. Šansony, protestsongy a náboženské spirituály nebyly v médiích vítány. Nebyly dost lidově socialistické, aby povzbuzovaly k těm správným aktivitám, nebo se příčily ateistickému světovému názoru. Jazz si sice občas přišel na své, ale nesmělo ho být zas příliš, protože přišel z imperialistického západního světa, jak velmi dobře připomíná zdařilý televizní seriál Vyprávěj. Kdežto dechovkáři měli zelenou nejen na Vlachovce. Slovácké lidovky byly tolerovány, pokud nezněly příliš odbojně. Kremelský mráz polevil až ke konci 80. let. Jinak v médiích kralovali výhradně ti, kteří prošli sítem hudebních, a hlavně ideologických zkoušek před státními komisemi.
Kdo má být doceněn a následován?
Kéž by režiséři pohřbů se státními poctami a komisaři navrhující státní vyznamenání jednou vyznamenali z veřejnosti vyhnané loutkoherce (na svatém kopečku v Olomouci), divadelní herce včetně Vlasty Chramostové či vězněné recitátory neschválených autorských čtení, tvůrce samizdatů a samizdatové přepisovačky a přepisovače, tvůrce obrazů a výtvarných artefaktů, včetně land-artu, tvůrce duchovních písní, kazatele podzemní církve a faráře bez státního souhlasu, z nichž někteří byli potrestáni několika měsíčními a někteří několikaletými tresty. Pronásledování sice nepotěšili miliony posluchačů, ale vytvářeli svobodomyslnou kulturu a smysluplnou náboženskou literaturu. Dosvědčovali, že není fér opustit kvalitní repertoár, vytvářet či hrát výhradně bezproblémové kusy schválené státními komisemi, byť profesionálním způsobem.
Marasmus a odpor
V jednom televizním dokumentu, vysílaném v předvečer pohřbu, si zasloužilý umělec pochvaloval, že i ve velmi obtížných dobách měl to štěstí, že jezdil do zahraničí a písněmi rozdával radost západoněmeckým fanynkám a fanouškům. Opomenul říci, že to nebylo štěstí, ale důsledek dohody s komunistickou nomenklaturou. Komunistické špičky si přály, aby se Karel Gott, bratří Štaidlové a další vrátili ze zahraničí a pracovali pro socialismus. Během jeho vyprávění jsem si zavzpomínal, že ti méně společensky úspěšní tehdy toužili po gospelsonzích, spirituálech a neusilovali jsme o štěstí za každou cenu. Na biblických hodinách mládeže a na letních táborech jsme si občas zazpívali: „Přijde k tobě ďábel sám, abys před ním klek! Na to dobrou radu mám, vyzkoušený lék. Moc i slávu, světa říš, vše ti nabídne, ty mu na to odpovíš: ne, ne, ne. Kočku chtěla sežrat myš, dvakrát dvě je pět, tak nám to tu podepiš, otevřeš si svět. Však jsou slova, jak sám víš proutky čarovné. Ty jim na to odpovíš: ne, ne, ne.“ Zpívali jsme o tom, jakým autoritám jsme zavázáni, a bylo to i slovo do pranice, že marxistická poučka o náboženství, které je prý opiem, je zcela pomýlená a naivní. Proto jsme s chutí zpívali i refrén: „Čest dej, jen Pánu Bohu svému dej.“
Krach socialistické zákonnosti
Kvůli kdysi umlčovaným a trestaným a také díky některým odvážným farářům (pořadatelé besed s hosty z neoficiálních kruhů, třeba chartistických) a některým odvážným režisérům kamenných divadel a malých scén je zřejmé, že právě díky jejich aktivitám nebyl život v socialistické společnosti zase až tak schematický, sociálně sterilní, popř. téměř vydestilovaný do tekutiny bez chutě, barvy i vůně či zápachu. A křesťané snad kajícně přiznají, že některé teologicko-církevní špičky kdysi tvrdě vyžadovaly, aby se kázalo sterilně čisté evangelium bez příměsí solidarity s problémovými a umlčovanými. Lva prý není radno tahat za vousy, jak mi sdělil s převahou zkušeného a se shovívavým úsměvem můj českobratrsko-evangelický rádce a dozorce na prahu osmdesátých let minulého století. Slogan o lvu byla naivní církevně-politická lež, protože lva už nebylo za co tahat, jak prokázala Charta 77. Komunistického lva oholil zákon č. 120/1976 Sbírky zákonů. A naopak mezinárodní tlak zahalil lva hustou hřívou zákonem deklarovaných svobod a práv, která i pro něj byla závazná, ač on to vehementně odmítal brát na vědomí, a dál prosazoval pendrekovou socialistickou zákonnost strachu a poslušnosti. Socialistická zákonnost dovolovala poslušným konzumentům socialismu „kávu si osladit o trochu víc, svý banjo naladit, a jinak nic.“
Inspirující Zásady ČCE
Ti náboženští protagonisté, kteří postulovali apolitické jednání kazatelů, si nechtěli připustit platnost Zásad Českobratrské církve evangelické i v době normalizace (duben 1969 – listopad 1989). Zásady ČCE byly schválené 15. synodem v roce 1966, tiskem vyšly 1968. Mnozí na počátku 70. let opustili náboženskou konfesi, která je po několik let vyučovala civilně-náboženské odpovědnosti uvnitř právního státu, k čemuž ještě v roce 1969 vyzývalo provolání 19. synodu Synod svému národu (1969 – viz Cesta církve IX, Praha 2019). 11. února 1972 bylo provolání zneplatněno a Zásady ČCE odsunuty stranou. Podle Zásad ČCE má totiž křesťan ve své společnosti dbát na úroveň spravedlnosti a ryzost zákonů, protože jeho svědomí je zjitřené evangeliem. Proč někteří kazatelé opustili českobratrskou konfesi? Je stále možné se jich na to zeptat. Někteří dokonce tvrdí, že českobratrští chartisté a jejich sympatizanti nehráli fér hru. Ano, i po třiceti letech si stále dlužíme celocírkevní debatu o evangelijní odpovědnosti a legitimní českobratrské spiritualitě. Soukromé vzpomínání na letních církevních pobytech v přírodě by se mělo přetavit do celocírkevní debaty o minulosti, a tak zjistit, čeho bychom se nadále měli vyvarovat.
Milion chvilek a multikulturní společnost
Výše zmíněnými fakty bych se chtěl zapojit do debaty o Milionu chvilek, která probíhá na stránkách Protestanta, a to tvrzením, že teologickou legitimitu zakladatelů tohoto hnutí smíme vidět právě v jejich svědomí zjitřeném evangeliem, že tedy jejich snahy souznívají se Zásadami ČCE a chartistickým úsilím o spravedlnost. A že vhodnou formou – přiměřenou liberálně-demokratické společnosti – pokračují ve výchovně-mediálním zápase o větší spravedlnost a svobodu v naší multikulturní, multináboženské a multipolitické společnosti. Kultura, náboženství a politika jsou tři oblasti, v nichž by se měla zračit nadějnost, radostnost a férová spravedlnost života společnosti. Proto se Milionáři nechtějí stát fanklubem jedné strany. Neargumentují na demonstracích po způsobu fotbalových fanoušků jen pro své oblíbené mužstvo. Na celostátních i regionálních akcích přitahují a spojují členy různých stran a uskupení. Investigativně sledují mnoho kulturních, státně-správních i politických kauz, a tak se podílejí na vytváření veřejného prostoru a vybízejí regiony k vlastním řešením. A právě toto jejich politicky nedogmatické úsilí lze považovat za chvályhodnou liberálně-demokratickou devizu, jak připomínají i investigativní novináři v Deníku N. Nediktují nám hodnoty, jak to bylo obvyklé za totality. Nezásobují nás darmotlachovskými bonmoty, které demoralizují společnost a rozvracejí uznávané hodnoty mezinárodní politiky našeho státu. Miliony chvilek pouze skromně vytvářejí hřiště, na kterém svobodně mohou mnozí hrát, tedy mluvit, jednat, žít spolu s druhými a uskutečňovat své argumentačně probojované hodnoty a názory.
Pozn. red. K dokreslení názorů K. G. na odpovědnost občana může dobře posloužit článek T. Cejpa v Pt 5/2016 Die Begegnung Dr. Balabans mit Gott