Dveře pro pastýře i ovce
Text: Jan 10,9–10
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
Milí přátelé v Kristu, sestry a bratři, kolegyně a kolegové, přemýšlel jsem i se modlil, čím bych nás mohl dnes oslovit. Co potřebujeme v této době a situaci slyšet právě my? Nejdřív jsem myslel, že něco ve smyslu: snažme se správně pochopit a využít tento divný čas. Však jsou takové texty a výzvy v Bibli. Třeba Kazatelovo: Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. A k tomu jako příklad apoštola Pavla, který se snaží šířit evangelium i z různých vězení. To by se přece hodilo dneska kazatelům povědět, ne? Ale pak jsem si začal představovat, jak se právě o tohle teď všelijak vynalézavě, nesnadno až lopotně všichni snažíme. A začal jsem spíš vnímat (sám na sobě), jak jsem z toho už chvílemi unavený. Já se tady v těchto otravných podmínkách snažím dobře kázat, vyučovat online, udržovat s lidmi nesnadno kontakt, naslouchat a povzbuzovat, přemáhat pochopením a dobrým slovem všechny ty zmatky a strachy, rozdávat včas kvalitní duchovní stravu – a nakonec? Připadám si z toho dost vyčerpaný a bez uspokojivého sdílení, dost unavený a osamělý pastýř (dalo by se říct), zvlášť v neděli odpoledne. A tak, jestli to máte podobně – ale i kdyby třeba ne – je tu pro nás do této situace dobré slovo Ježíše. Hlas našeho dobrého pastýře.
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…
To první, co můžeme uslyšet s osvobodivou úlevou – že dřív než pastýř jsem ovečka. Jeho ovečka. Jedna z jeho ovcí. Jedna z ovcí jeho stáda. Ne osamělý pastýř. Že můžeme společně patřit do jeho stáda. Nejsme jen osamělí pastýři rozházení po farách. Zkusme si to představit, vžít se do toho, trochu si to nově užít: že jsme ovečky, o které se on, náš dobrý pastýř, věrně stará. Právě v téhle době. A že ta dobrá pastva není na nás, ani naše síly, ale hlavně na něm. A že on se o nás dobře stará. Abychom je měli. Nejdřív my sami, abychom je měli. Že on nám to umožňuje. Skrze něj k nim můžeme přicházet, vcházet i vycházet, a nacházet je: odpočinutí i pastvu. Když se skloníme a s pokornou důvěrou nově uslyšíme: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…
Jo, to sklonění, zpokornění zřejmě právě my docela potřebujeme. Protože připustit si, že já jsem takovou ovcí, dost tupou, poměrně tvrdohlavou, snadno zmatenou a zaběhlou někde? No, snad obrazně, ale opravdu? A vůbec, představa že jsem jednou z takových ovcí stáda, to mi zní až nebezpečně. A nepřipadá vám taky někdy, že se možná tváříme jak ovečky, ale vskrytu jsme spíš jako stádo osamělých beranů?
Ale zní do toho hlas Ježíše, dobrého pastýře. Nesoudí nás, volá všechny k sobě. Do dveří Božího ovčince, kterými sám je. Abychom jimi každý i spolu vešli, a byli ze všeho zachráněni. Třeba z pocitů výjimečnosti, z obtížné potřeby originality a srovnávání nebo naopak z pocitů selhání, nedostatečnosti, neužitečnosti, méněcennosti, nedocenění a osamělosti. To všechno přichází jako zloděj, jen aby nás to o život okrádalo, zabíjelo a ničilo. Ale – Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu…
A teď slyšíme – a kéž bychom to každý uslyšeli nově pro sebe – že Pán Ježíš je nám dveřmi dovnitř i ven. Že nám obojí umožňuje, protože jako náš dobrý pastýř ví, že obojí bytostně potřebujeme. Abychom mohli být zachráněni pro život, jaký nám Bůh nabízí – pro život v hojnosti, ve smysluplnosti. Ale i pro naši službu takovému životu. Vcházet do ovčince Božího i vycházet ven a nalézat pastvu – to obojí jako jeho ovce potřebujeme.
A on říká: Já jsem dveře k tomu. Pro vás. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn. Bude vcházet do bezpečí, spočinutí, načerpání nových sil a upokojení uvnitř Božího ovčince i jeho náruče. Ale bude taky moci zase svobodně vycházet ven, do otevřeného, a proto i všelijak nejistého a nebezpečného prostoru, ale najde tam pastvu.
Přátelé, zůstanu v líčení obojího raději střízlivý a při zemi. Protože to spočinutí uvnitř i pastvu, kterou nalézáme venku, prožíváme a přijímáme – myslím – dost málo, omezeně. Ale o to je nám oboje asi vzácnější – možná teď víc než dřív. A o to víc v nás možná ta Ježíšova slova vzbuzují potřebu toho a touhu po tom. Nevím jak vy, ale já spíš, než bych vcházel skrze Ježíše dovnitř, víc spěchám někam ven, kde se sháním po pastvě pro druhé. Někdo z nás možná vchází zase víc dovnitř a ven se mu nechce. Jenže ono to nejde bez toho vyjít ven a hledat pastvu. I když je tam teď ještě víc omezení a rizika. Ale když víme a věříme, že dveřmi je on, Pán Ježíš, ten dobrý pastýř náš, tak se přece nemusíme bát ani zdráhat. No, zkrátka – zřejmě máme uslyšet, že k životu v hojnosti je třeba obojího: vcházet dovnitř i vycházet ven skrze něho. V jakési vyváženosti.
No a už chci říct jenom jedno poslední. Zdá se mi, že slyším tohle: Kdo se před Ježíšem a skrze něj stane nejdřív sám ovcí jeho stáda, může se stát skrze něj taky pastýřem. V tom smyslu, že ten, kdo najde skrze něj pastvu pro sebe, může ji nacházet i pro druhé. Nebo naopak: Těžko můžu být dlouhodobě a dobře pastýřem, když nejsem dřív a vlastně pořád jeho ovečkou, jednou z jeho stáda, kterou osobně zná, volá a vodí jménem. Když na sobě nevnímám jeho péči.
Vždyť to, že nalézám tu dobrou pastvu – nejen pro danou chvíli a tyto dny, ale pro život v hojnosti, nejen pro sebe – vyrůstá ze života, který vydal i pro mne a pro tebe.
chvíle ticha
Modleme se:
Bože, Otče náš nebeský, děkujeme, žes nám v Ježíši otevřel a otvíráš dveře k sobě i ven do života. Děkujeme, že i dnes jsi nás takhle shromáždil, abychom si mohli s úlevou uvědomit, že patříme tobě. Že jsi nás skrze Ježíše Krista připojil k velkému stádu svých ovcí, o které se ve své dobrotě věrně staráš. I dnes nám dáváš skrze jeho slova a Ducha vejít ke spočinutí a občerstvení u tebe a vyvádíš nás na dobrou pastvu života. S úlevou přijímáme tvou dobrotivou péči. A s novou důvěrou zaslíbení, že budeme nalézat pastvu, o kterou se můžeme dělit s druhými. Děkujeme, že s námi ve své pastýřské službě stále a nově počítáš.
Zároveň vyznáváme, že tvou péči často opomíjíme. Nedovedeme ji vnímat ani přijímat, a proto ji leckdy i tíživě postrádáme a tvému vedení se přitom vzpíráme. Býváme obtížní svou důležitostí nebo naopak projevy nedocenění. Mezi sebou i vůči sobě se snadno stáváme osamělými berany. Zanedbáváme péči o sebe – tělesnou, duševní i duchovní – a jsme pak proto ukřivdění a litujeme se. Litujeme toho, a co můžeme, bychom rádi změnili. Proto prosíme: Pane, smiluj se nad námi.
Slova milosti:
Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit… Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“ Amen.
Kázání při online bohoslužbách konaných 25. 1. 2021 místo kurzu Spolku evangelických kazatelů.