Text: Genesis 12,1–9
Gn 12,1–9
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.
I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
Milé sestry, milí bratři,
Abram žil sedmdesát pět let ve své zemi, ve svém rodišti, v domě svého otce. Se svou ženou Sáraj, uprostřed příbuzných. Žil tam dlouho, snad se mu tam bydlelo hezky. Akorát děti neměl. A pak jednoho dne odešel.
V Bibli čteme, že jej oslovil Hospodin. Bůh k němu promluvil. Řekl mu, aby šel za ním. Mluví k nám Bůh takto i dnes? Můžeme o něčem říci, že jsme to udělali proto, že nám to Bůh přikázal? Jak poznat, co je od Boha a co je výmysl našeho srdce? Znal jsem pár lidí, kteří tvrdili, že to a tamto udělali na Boží povel. Ale většinou mělo toto jejich dílo rychlý konec. Také já jsem před chvílí potvrzoval, že povolání faráře tohoto kutnohorského sboru přijímám jako pověření od Boha. Není to troufalost? Nebo nezodpovědnost? Veřejně se holedbat, že mé kroky řídí Hospodin…
Hospodin povolal Abrama. Abram poslechl, vzal všechno, co měl a vydal se na cestu. Vyšel, nevěda kam. Spolehl se na Boží slib a šel. Ten příběh je velmi známý a často se uvádí jako příklad víry a důvěry v Boží zaslíbení. Abram přišel do Šekemu mezi pohanské Kenaance. Vybudoval tam oltář Hospodinu. Aby bylo jasné, komu ta země patří. A Hospodin se mu znovu ozval a řekl mu, aby tam zůstal, protože právě tuto zemi dává Abramovu potomstvu. Jenže pak nastal hlad a Abram znovu odešel. Jenomže tentokrát ze země, kterou mu Hospodin ukázal, kterou mu daroval. Abram sestoupil do Egypta. Když v Bibli někdo někam sestupuje, tak to velmi často zavání průšvihem. Hospodin o Egyptu nic neříkal, sám Abram tam sehrál nepříliš povedenou taškařici se svou ženou. Celá tato egyptská epizoda končí, když farao přikáže svým lidem, aby toho podezřelého cizince zdvořile vyprovodili k hranicím a pokud možno nepouštěli zpátky.
Nevím, jak moc rádi cestujete. Já osobně cestuji rád. Přijde mi, že cestování obohacuje. O zážitky, o přátele. Člověk se vždycky vrátí trochu jiný, než jaký byl, když odjížděl. Čas mimo domov plyne úplně jinak. Je vzácnější, musíme si jej důkladněji uvědomovat a pracovat s ním. Je posvátnější. Také my sami se chováme jinak. Zvlášť když nejsme na cestách sami. Musíme být ostražitější, otevřenější. Všímat si svých souputníků. Brát ohledy na to, když někomu dochází síly. Být ochotni pomoci. Nebrat druhé na lehkou váhu, naslouchat a být připraveni reagovat, měnit plány, když se stane něco nečekaného. Slevit z vlastních cílů, nebo naopak zatnout zuby a zabrat, když je třeba. Na cestách jsme si blíž, jsme na sebe víc odkázáni. Na cestách se rychle a zřetelně projeví, jací opravdu jsme. Okolnosti rychle odhalí jakoukoli přetvářku. Na cestách se v jasném světle projeví dobrá a špatná rozhodnutí. Dobré rozhodnutí se pozná podle toho, že se vlastně nestane nic, že vše běží tak, jak má. Naopak špatná rozhodnutí mají mnohdy katastrofální následky.
Toto kázání je instalační kázání. Dovolte mi tedy, prosím, ještě chvíli mluvit o sobě. Nechci se v žádném případě nijak srovnávat s praotcem Abrahamem. Nicméně i já jsem žil dlouho v klidu svého domova, v bezpečně známém prostředí univerzity a pod ochrannou rukou mentora během vikariátu. Pak jsem byl osloven několika sbory a vybral jsem si tento kutnohorský. A abych řekl pravdu – nevím do jaké míry to byla Boží vůle. Bylo to moje rozhodnutí, rozhodnutí místního staršovstva a většiny kutnohorského sboru. A dnes tady promlouvám své instalační kázání. Stojím na začátku cesty. Také kutnohorský evangelický sbor stojí na začátku své další etapy s novým farářem. A přál bych si, aby se naše společné soužití podobalo cestě. Cestě, ke které povolal Bůh Abrama. Cestě, na kterou vyvedl Hospodin svůj lid z egyptského otroctví. Cestě od zavřených dveří svého domova ke společenství se sestrami a bratry. Cestě vstříc Božímu požehnání.
Taková cesta, nebo možná životní postoj na cestě není nic jednoduchého. Vyžaduje odvahu a sebezapření. Přináší s sebou riziko, že vyjdou najevo naše nedostatky. Zcela jistě máme před sebou omyly, nedorozumění a chyby. Mnoho toho zkazíte vy. Neméně toho zkazím já. Je to však cesta, která vede k pravému společenství a k pravému životu.
Abram musel urazit pořádný kus cesty, než mu Hospodin pověděl, že došel do země, která bude patřit jeho potomstvu. A to je stále jenom začátek jeho příběhu. Ta cesta, na kterou nás Hospodin povolává, je dlouhá a kdo ví, zda má vůbec nějaký cíl. Ale myslím, že vítězstvím může být právě ten životní postoj, který nedovoluje ustrnout na místě. Tak jak nám to dosvědčují příběhy v Písmu svatém, kde jedině hledejme Boží slovo. Hospodin povolává k vykročení. K opuštění všech začarovaných kruhů na cestu lásky a svobody. A nabízí nám pomocnou ruku třeba právě v podobě našich sborů. Ale ten první krok z toho vlastního osobního Egypta do svobody, touha po tom, jít si vybojovat požehnání, to musí vzejít od nás.
Pane, ty nás voláš a vyzýváš nás k neklidu. Abychom nezpohodlněli, ale hledali tě a šli za tebou. Ty taky víš, jak je nám v té naší lenosti dobře a jak velmi často o žádné hledání nestojíme. Prosíme, nelámej nad námi hůl, ale probouzej v nás touhu být spolu a společně se ptát na cestu k Tobě. Amen.
Kázání při instalačním shromáždění 1. 12. 2013