Kázání Davida Balcara

Číslo

Abram a Lot. Text: Genesis 13,1–13

„I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou…“ Normálně bychom řekli, že šel nebo putoval. Tady čteme, že vystoupil. Je to míněno víceznačně. S Abramem to jde v celém jeho velkém vyprávění nahoru a dolů (ostatně jako s každým, kdo jde po cestě víry), chvíli září – jako ten, kdo důvěřuje, a jindy klesá, když se rozhoduje tak obyčejně, když se bojí a tak. V tomto příběhu vystupuje nejen geograficky, od moře v Egyptě do hornatin zaslíbené země, ale i ve svém životě: po ostudné epizodě v Egyptě se vrací ke kormidlu důvěra a odvaha. Vrací se i k oltáři, který před časem vybudoval, ano vrací se ke své lepší minulosti.

Situace, kterou má nyní řešit, je nadčasová: Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci.

Spor o pastviny a studny. Dnes bychom řekli: spor o životní prostor, o zdroje, o zdroje surovin, o to, co člověk potřebuje k životu. Každý člověk potřebuje prostor a každý potřebuje přístup k vodě, půdě, ke zdroji obživy, k práci, ke vzdělání.

Hustota obyvatelstva má strop. Je zákonité, že putující skupina chovatelů dobytka nemůže přerůst určitou hranici, má-li zůstat životaschopná. Spory pastýřů jsou příznakem krize. Mírové řešení je takové, že se jedna podskupina oddělí. Ostatně i ve firmě, když nějaké oddělení přeroste mez komunikativní skupiny, vznikne oddělení nové. Ani na vandr se nedá jít v neomezeném počtu, třeba v 70 lidech, skupina se musí rozdělit, aby to bylo k životu.

V dobách a poměrech Abramových je spor o pastviny krajně nebezpečný. Z toho může vzejít i válka, nechají-li se spory rozhořet. Hádky o studny, o zdroje, boj o lepší místo, o více místa, o víc prostoru, boj o životní prostor. Tak to bylo v Kenaanu, tak je to v naší ulici, tak je to mezi dvěma sourozenci v jednom pokoji, když jsou dva byty v jednom podlaží a jen malá chodba, když sedí dva žáci v lavici a šťouchají se loktem, tak je to, když jsou dvě auta a jen jedno parkovací místo, když je malá pláž a hodně zájemců o koupání, když je málo místa v kempu a hodně stanů… asi nemá cenu pokračovat. Každý chce mít svoje místečko, a pokud možno větší. A když je místa málo a záchodů a kohoutků v umývárně málo, vzniká dusno. Začíná to vzájemnými schválnostmi – pastýři z jednoho tábora se v noci vplíží do druhého a vytáhnou stanové kolíky. Anebo se na parkovišti tomu, kdo je tu dnes navíc, vyfouknou kola atd. Drobné naschvály se rychle rozhoří, vymkne se to z ruky. Abram, vyvolený Boží, tuší, že to začíná být nebezpečné a – a to je důležité – začíná jednat: Tu řekl Abram Lotovi:

„Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“ Hned v první větě deklaruje, z jakého základu chce při řešení vyjít, na čem chce stavět. Vždyť jsme přeci muži bratři. Vždyť přeci patříme k sobě, vždyť jsme na jedné lodi. Hledá to společné v situaci, kdy vidíme právě jen to, co nás rozděluje. Vždyť jsme přeci lidi, tak se domluvíme, ne? Vědomí, že k sobě patříme, že jsme lidi, není vůbec samozřejmé – jsou i tací, kteří mají druhé za podlidi, čísla, námezdní síly.

Neméně důležité se mi zdá i to, že spor chce řešit, že o tom mluví. Nahlas otevírá něco, co skoro všichni tuší (že situace mezi oběma tábory je napjatá). Ale Abram nezůstane u toho, že se to ví, nechce to nechat rozhořet. Mám za to, že je to velmi těžké, že to chce sílu od Boha, přiznat, že je problém a že je rozumné o něm mluvit. Ano, mluvit nahlas, otevřeně o tom, že je napětí – třeba v rodině (Abraham a Lot byli rodina), to vůbec není jednoduché. Plno věcí raději vůbec neotevíráme. Tematizovat napětí ve firmě nebo ve sboru, otevřít, že je v našem městě napětí mezi různými skupinami obyvatel nebo mezi národy – to chce odvahu, to je krok víry. Ale je to první krok k záchraně míru – šalomu. Ve chvíli, kdy se už leží v zákopech, kdy už sousedské žaloby leží u soudu, to už je pozdě křičet do druhého zákopu – vždyť jsme přeci lidi, tak se domluvíme, ne?

Abram navrhuje rozchod v míru. Aby bratři bydleli svorně, aby bylo pokud možno dobro a blaho, tak je momentálně třeba se domluvit na rozdělení. A dává Lotovi vybrat. V zájmu pokoje je Abram při dělení ochoten vzít horší díl. Moudřejší ustoupí. Anebo snad věřící ustoupí? Jistě ne jako univerzální pravidlo, ale jsem si jist, že toto řešení umožnila Abrahamovi víra. Že je to dar od Boha, plod svobody, která z víry roste, – totiž že člověk necítí potřebu trvat na rovném, nebo chcete-li spravedlivém dělení, ale že může zvolit i řešení pro sebe náročnější, ve jménu pokoje – ve jménu šalomu – ve jménu toho hlubokého souladu, který Bůh připravil a který my můžeme do vztahů ve světě přinést. K plodům víry patří svoboda – totiž že zjistím (a snad ani nevím, kde se to vzalo, v tomto smyslu je to dar), že jsem svobodný od toho trvat na všem, co mi patří, nebo by mi mohlo patřit. Jako zásilka od Hospodina přichází odvaha ustoupit – odvaha odpustit. Ne že tak vždycky musím, protože křesťan musí. Ale že jako křesťan vím, že je to možné. (A aby to náhodou nemátlo – nemusí to vždy znamenat ustoupit silnějšímu. Tak to není, že máme zlu povolovat. Ono totiž při setkání se zlou silou to může být zcela naopak, že právě odolat a vytrvat znamená obětovat něco z vlastní pohodlnosti – když by bylo jednodušší utéct.) Tedy obecněji, jde o to posloužit šalomu tím, že sebe omezím.

Lot má tedy na vybranou, rozhlédne se – a na první pohled je mu jasné, co bere. Jako každý normální, průměrný člověk, jehož v celém Abrahamově příběhu Lot ztvárňuje, bere část v nížině – u Jordánu. Ta je zavlažovaná, vypadá, no skoro jako Hospodinova zahrada. A na Abrahama zbývá to horší, hornatější část. Bude odkázán na déšť – tedy na Boha, bude mít víc práce, bude tam drsněji. Otec víry bude dřít víc než Lot. Tak to je – cesta víry může být i dřina, i nejistota. Právě proto, že má zaslíbení, nemusí na tom lepším lpět…

Ale je tam ještě jeden pisatelův signál, možná i trocha ironie: Lot vybral zemi, která vypadala jako země Egyptská – a od Egypta dobrá řešení nevanou… Pozor, Egypt – to v bibli není předně geografický údaj, Egypt – to je tam, kde je sice blahobyt, ale dobré místo k životu to není, Egypt, to je místo, kde je člověk spoután a zotročen… A také píše: to bylo tam, co je Sodoma – tedy město, kde jsou lidé příslovečně zlí. Lot to bude to mít možná vnějšně jednodušší – voda poteče, réva bude pučet a sklízet se bude náramně, ale život tam nebude jednoduchý. Stěhování – je vždy i stěhováním do jiného duchovního klimatu. Kolem Sodomy bylo krajně nedobré. To není dobrá adresa.

Situace byla napjatá, čekalo se, kdy to bouchne – zatím se jen vypouštěly pneumatiky a tahaly stanové kolíky. Ale nebouchlo to, protože Abram, no ten, co se učí chodit po cestě víry, Abram do toho aktivně vstoupil:

  • nebál se o tom mluvit, napětí tematizovat
  • postavil jasný základ – jsme přece bratři, jsme přece lidi
  • dokázal se spokojit se s nevýhodou, vzít horší díl

Nebouchlo to, šalóm byl zachován, protože Abraham zase znovu uvěřil. Ono to je někdy napjaté, v rodině, nebo ve sboru, v práci, i na táboře mezi vedoucími, mezi dětmi ve třídě, v oddíle, ve spolku. Spory o životní prostor jsou konstantou lidského soužití. A ti, kdo klopýtáme po cestě víry jako Abraham, chceme být pozorní a všímaví, kde by snad nějaká hádka mohla přerůst ve velký konflikt. Důležité je budovat pokoj včas – i preventivně. Tudy míří i Ježíšovo slovo: „Dohodni se se svým protivníkem včas…“ A také „Blahoslavení tvůrci pokoje“. To není Nobelova cena za mír, tu nejde o velké mírotvorce, ale spíše o soukromé mezilidské vztahy. A ne jenom ti, co neruší, nebrání pokoji, co nepodporují nepokoj, ale ti, co ho činí, mír tvoří. To je aktivní věc. Pokoj není klídek, je to tvůrčí pokoj. A kdo ho tvoří, jde s kůží na trh. Ale zároveň tak následuje Abrahama, i Ježíše – co pokoj tvořil (o tom je celé evangelium – jak ho tvořil). Také mluvil o tom, o čem se nikomu mluvit nechtělo, ptal se… také připomínal, že k sobě patříme, že jsme všichni jednoho otce děti, že jsme bratři a sestry, co říkají Otče náš. Taky nelpěl na prostoru pro sebe, ba co neměl ani kde hlavu složit. Nejen že obětoval ze svého, on obětoval sebe. A tak ten přinesený pokoj ve světě upevnil, natrvalo zanechal a my z něj můžeme brát. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazvání syny Božími. Amen.