Večerní akce nemusím a dlouhé filmy též. Ale teď tu sedím v českobudějovickém kinu Kotva na předpremiéře filmu Chvilky naděje, sleduji diskusi s hlavními protagonisty, co sedí na pódiu po projekci filmu a odpovídají na dotazy diváků.
„To se nedalo, být unavenej,“ řekne mi později kamarádka z kostela Rut, co je tu se mnou. Ale vidím tu i více známých. A všichni napjatě, ale ukázněně (měla jsem připravený utišující dotaz pro případ, že by se mezi diváky zamaskoval nějaký provokatér, ale není třeba) sledují mladé lidi na pódiu. Teď se režisérka Amálka Kovářová ptá lidí v sále: „Můžete se přihlásit, kdo z vás byl s Chvilkou na Letné?“ Přihlásí se většina z téměř plného hlediště Kotvy.
Na pódiu jsou hlavní herci a tahouni spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář, Ben Roll, dále současný aktivní člen Chvilek Jiří Jakub Zévl. Ti všichni se proplétali i filmem. Pak je tu přítomna již zmíněná režisérka Amálka a producent Jiří Konečný, který teď navíc běhá s mikrofonem za diváky.
Vypadá to tak, že tvůrci nového filmu jsou nejen zvědaví na naši reakci, ale zkoušejí si u nás též, jak kvalitně reagovat, aby vytříbili své vystoupení na další projekce filmu. Režisérku nejvíce zajímají názory na film. Všechny jsou kladné. Vždyť po projekci následoval potlesk ve stoje. A to jsou tu i lidé starší věkové skupiny, kterým se po hodině a půl sezení obtížně vstává.
Jediný náznak kritiky zazní od pána středního věku v červeném tričku, co sedí kousek před námi. Něco v tom smyslu, že film mohl být akčnější, třeba zařazením nějakého sporu mezi Benem a Mikem. „Vždyť my jsme se nikdy nehádali,“ reaguje skoro dětským úsměvem již vousem obrostlý a tatínkovsky vypadající Ben.
Režisérka před filmem připomíná, že více než o nějakou politickou propagaci jí šlo o zachycení vztahu a společného úsilí dvou přátel. A to se povedlo. Z publika zazní: „Film je krásný, je to o síle, ale i o slabosti, o tom, jak člověk ve chvíli největšího životního úspěchu, kdy za ním stojí tolik lidí, může být slabý a naopak, v době prohry a neúspěchu, může být silný. O síle přátelství.“ Nebo: „Pusťte to na Slovensko, ať to hrají všude, v každé dědině.“ Publikum reaguje smíchem.
Přihlásí se jeden vysoký mladík, říká hrdě, že mu právě bylo osmnáct. A že půjde poprvé volit. Ale jak ho překvapilo, když mu řada spolužáků říkala, že politice stejně nerozumí, a proto k volbám jít neplánují. Nevěděl, co jim říci, ale v pátek promítají přece v Českém Krumlově „Chvilky Naděje“. Pošle tam spolužáky.
Neztratit to, co jsme tak těžko vyzískali. O svobodu se bojuje dlouze a občas bolestně, to jsou myšlenkové linie, které se táhnou filmem i diskusí. Film Chvilky naděje je ale zajímavý nejen svým obsahem a poselstvím, ale i grafickou stránkou. Čas od času, jako dovysvětlení, se filmem míhají rozkošné kreslené postavičky z pera kreslířky Ilony Polanski. Vše je laděno do oblíbených chvilkových barev: červená, modrá, bílá. Vtipné, vkusné. Režisérka Amálka dále prozrazuje, že existuje i zkrácená verze filmu, určená pro školy, kde se žáci mohou učit, jak nenásilně, slušně, demokratickými postupy si vydobývat svá práva a přání. A že se nemusí začít hned revolucí. Že existuje postup, na jehož začátku je slušná žádost o svůj nárok v rozhovoru.
Pořád mi ten film něco připomíná, a teď už vím, přece dokument o skupině Beatles, zvaný Perný den. Vidíme Bena a Mika a další, jak se ve svých perných dnech probíjejí chystáním dalších akcí, jak se občas marně snaží oslovit lidi na ulici, jak řeší, co dál za pandemie, jak za nimi táhnou kamery, jak z toho všeho utíkají do prázdných koutů Prahy třeba jen s jedním rohlíkem v ruce. A jak se v tom občas i pěkně plácají. Humor a hravost výsledného obrazu vítězí nad patosem. Není to oslavný medailon. Stejně jako ten o Beatles. Ale pak Beatles v Perném dnu chytnou kytary a začnou spolu hrát a najednou vidíme, jak John Lennon na pódiu zcela přirozeně přebírá vedení, má všechno pod kontrolou a „ví“ do posledního detailu přesně, jak se to má hrát a co teď právě udělat. A ostatní členové kapely mu visí na rtech a tuto jeho prozíravost respektují, sladí se s ním. A to jsou scény z pódií na Václaváku, Staromáku a Letné, kdy Mik je najednou jako ryba ve vodě a „ví“, jak to má probíhat. „S úsměvem a pokorně,“ zní poslední slova, co říká Benovi, který setřese svou nejistotu Mikovi k nohám a vybíhá odvážně a jistě na pódium. A ohlušující aplaus davu ho neomámí. On je teď pod taktovkou Mika, který se na něj pod pódiem vědoucně, nadšeně, zapáleně usmívá. A kdykoliv Ben během svého vystoupení tam nahoře potřebuje utvrzující pohled, že nezačal hrát jinou píseň, že nenaladil falešnou notu ve svém oslovení demokracie chtivého davu, Mik je tu se svým „ví“ pro něj. Jak film běží, potřebuje Ben toto ujištění od Mika méně a méně a stává se z něj samostatný jedinec. V zajímavém rekapitulačním rozhovoru stejně uznává, že zpočátku Mikovi jen „kryl záda“. A kolikrát ho Mik překvapil tím, že něco začal, občas tak rychle, že Bena nestačil předem ani připravit ani informovat, a Ben se jako dobrý přítel rychle přidal, přitom netušil, že to může vyjít, a pak jen zíral, že to Mikovi právě v tuto chvíli vyšlo. Stejně jako Paul s kytarou naskakuje do Johnovy rozjeté písničky a dodá tam ty správné mezihry, i když ani neví, jak Johnova tvůrčí pouť bude pokračovat. A pak už Mik cítí, že Ben to opravdu zvládne sám, odchází z Chvilek a ty to bolestně reflektují. A Mik ještě před odchodem zajišťuje, že jeho možný budoucí neúspěch Chvilky nepošpiní. A smutný Ben to tak bere. A věří, že je to tak správně. To je síla přátelství. Film též vypráví o nutnosti oběti. A není to jen odložená svatba či cesta kolem světa.
V následné diskusi s diváky se nemluví jen o filmu, ale také o současné politické situaci. Režisérka Adélka říká: „Postupně jsme zjistili, že situace je taková, že tomu svému zápasu o zachování demokracie musíme dát víc než chvilku.“ Diváci se ve svých reakcích dost shodují: „To se mi celou dobu líbilo, že jim to nikdy nestouplo do hlavy, ten úspěch.“ Divačka staršího věku: „Já jsem se za vás každý den modlila.“ Já, která jsem dnes do Kotvy šla i s trochou obav, se teď cítím v naprostém bezpečí. A je to asi tím, že Milion chvilek již od začátku přitahoval slušné lidi. Další divák pak svědčí o své katarzi z voliče Babiše na voliče Pekarové. Zmíněná politička ve filmu oceňuje význam působení spolku Milion chvilek při sjednocení opozice. Ben pak hovoří o skupinách pozitivní deviace, kterou on i teď jako farář nachází v církvi. Téměř na závěr zabírá film Bena, jak se modlí v kostele v taláru Otčenáš. Je to silný moment. „Naděje zlátne“ píše pak některým vycházejícím na plakáty spolu se svým podpisem Zévl. Takže vy, co jste na rozpacích ohledně příštích voleb, zvěte své známé do kina!
Chvilky naděje, český dokument, 89 minut, režie Amálie Kovářová, 2025