Gottland aneb pohled Poláka na české dějiny jednou z Ostravy a podruhé z Prahy

V Polsku vyšla v roce 2006 kniha novináře Mariusze Szczygiela o české historii a stala se bestsellerem. S jejím českým vydáním to o rok později bylo stejné. Asi proto se letos dočkala i divadelního zpracování, a to rovnou dvojího. V lednu uvedlo Gottland Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a v březnu měl Gottland premiéru v Praze ve Švandově divadle.

Protože jsem knihu četla, byla jsem hodně zvědavá, jak si s takovým textem poradí dramaturgové a režiséři. Jako první jsem viděla představení ve Švandově divadle. Povedla se jim zajímavá věc, a to propojit naši současnost s historií. Režisér funkčně zapojil do děje na jevišti sociální síť facebook, tedy místo, kde se dnes běžně pohybujeme a svým způsobem žijeme. Postavy z knihy a naší historie – Lída Baarová, rodina Baťů, Adina Mandlová, Helena Vondráčková či Otakar Švec – chatují na facebooku. Divák má díky tomu postavy jasně odlišené a prvky jako „změna statusu“, „přihlášení“, „to se mi líbí“… působí velmi vtipně.

Dramaturgie pražské verze postupuje v podstatě podle časové osy. Všichni herci jsou na pódiu v jakési strohé šedé kancelářské budově, mají na sobě dnešní černobílé kancelářské uniformy a sedí u počítačů. Ve druhé části se ocitáme v muzeu Gottland. Tady dochází k jakémusi zpytování dějin a postav, jakoby před nebeskou bránou. Navíc je zde připsána nová postava Jana Kaplického.

Ostravský Gottland je hnědý. Ano, to je věc, která vás zaujme už na fotkách. Všechno je hnědé, umakartová scéna a všichni účinkující v neslušivých hnědých kostýmech z dob totality. Posloupností děje se hra nedrží knižní předlohy ani časové roviny, což působí trochu zmatečně. Na rozdíl od pražské verze hraje jednotlivé postavy více herců, např. mladou Baarovou hraje jiná herečka než starou. Začíná se prologem, v němž postavy skáčou až do vysílení (kdo neskáče není Čech), a nebo zpívají potichu hymnu. V prvních dvou kapitolách je vysvětleno, co je Gottland a jak čeští číšníci okrádají německé turisty. Diváci se tu hodně baví, ale na mě to byla zkratka trochu laciná. Objeví se i odkazy do současnosti, k Leoši Marešovi a Ivetě Bartošové, které v knize nejsou. Pak následuje pět příběhů: Marta a Helena, Anticharta, Valašská epopej, Stalinův pomník a Lída Baarová. Závěr je věnovaný postavě Zdeňka Adamce, který se inspirován Janem Palachem v roce 2003 na protest upálil. Hodně na mě působila hudební složka, kdy text je prokládán úryvky z písní Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové, Karla Kryla a jiných. Někdy zazní od herců, jindy z reproduktoru a zajímavě dokreslují atmosféru.

Nechci ta dvě představení porovnávat, jsou odlišná a každé má něco do sebe. S čistým svědomím doporučím k zhlédnutí obě. U obou zpracování mě ve srovnání s knihou zarazilo, kolik prostoru věnují poměrně neznámé postavě Zdeňka Adamce. Přitom postavu Jarmily Mooserové a její líčení smrti Jana Palacha nezapracovávají. Přišlo mi, že Sczgyiel právě tyto dva činy sebeupálení od sebe odlišuje, kdežto na divadle to v obou případech vyzní, jakoby Palach a Adamec jedno byli, což rozhodně nejsou. V ostravské verzi po jevišti pobíhá jakýsi kněz dávající rozhřešení, v té pražské jsem si přímých odkazů ke křesťanství nevšimla. Jsem docela zvědavá, jak podle Sczygiela „bezbožní“ Češi přistoupí k jeho druhé knize o nás s názvem Udělej si ráj. A malá perlička na závěr. V ostravské verzi se o muzeu Gottland mluví v úvodu, v pražské se celá druhá polovina odehrává v jeho útrobách a provází nás jím sličná průvodkyně. V knize je muzeu věnovaná necelá stránka. Název Gottland dle Sczygiela v sobě nese spojení Bůh – Systém. „Systém jakožto zdroj utrpení bez ohledu na to, je-li komunistický, demokratický nebo kapitalistický.“ V souvislosti s tématem působí komicky i historka, kterak chtěl majitel muzea Karla Gotta žalovat českého nakladatele za užití názvu Gottland.