rozhovor s Janem Milíčem Lochmanem, profesorem basilejské university
PK: Pane profesore, kdy jste odešel do Švýcarska?
JML: V roce 1967. Do Prahy tehdy přijela z Basileje delegace a nabídla mi stolici systematické teologie na basilejské univerzitě. Šlo jim o to, aby po Karlu Barthovi nastoupil některý z jeho žáků. Na Barthovo doporučení – když nemohl nastoupit Helmut Gollwitzer – se fakulta obrátila na mne.
PK: Nejste jen Barthův žák, ale také znalec českého teologického myšlení. Které české osobnosti vás i ve Švýcarsku inspirovaly?
JML: Především celá řada myslitelů české reformace od Milíče z Kroměříže (který mne už od dětství přitahoval tím, že mi rodiče dali jeho jméno), přes Husa až po Komenského. Toho jsem v Basileji vlastně pro sebe „objevil“. Stal se mi blízký dvojím: za prvé svým spojením jednoznačného zakotvení v bratrské teologii a dalekosáhlého pochopení pro nutnost sledovat vývoj v jiných vědách a vést s nimi rozhovor. To mne oslovovalo zvlášť v době, kdy jsem byl zvolen rektorem univerzity a měl tedy vykonávat úkol teologa v neustálém kontaktu s otázkami ostatních věd. Druhý aktuální přínos Komenského se týká nutnosti najít z teologického hlediska nový přístup k otázkám ohroženého životního prostředí. Komenský byl jeden z prvních, kdo viděl nebezpečí karteziánsky rozpolceného světa, v němž mezi člověkem jakožto myslící bytostí a objektivním světem našich spolu-tvorů zeje propast. Komenský se snažil tomuto rozpolcení čelit vizí jediného stvoření Božího, v němž ostatní tvorstvo není jen předmět lidské dispozice, nýbrž naše „spolutvorstvo“ („spolustvoření“).
PK: V čem vidíte specifičnost české reformace? Kteří její interpreti vás nejvíce zaujali?
JML: Velmi mne oslovila Molnárova interpretace svébytnosti první reformace v kontaktu a v jistém kontrastu k reformaci luterské i kalvínské. Pokud jde o osobité a ekumenické důrazy české reformace, jmenoval bych příkladem alespoň dva: pojetí pravdy, které výrazněji než ve světové reformaci v sobě obsahuje prvek spravedlnosti a husovského vztahu k celé šíři a hloubce života; tedy pravdy, která neplatí jen v oblasti intelektuální, nýbrž chce utvářet život jedince i lidského společenství.
A za druhé mne silné zaujalo osobité pojetí svobody jakožto svobody pod zákonem. Vůbec pojetí zákona v české reformaci je pozoruhodné. V luterské reformaci existuje polarita zákona a evangelia, kdežto česká, reformace zdůrazňovala jednotu obou těchto pojmů i skutečností. Toto rozpoznání se mi zdá dodnes platné. Je třeba vyhnout se jak bezduchému zákon (jde přece o zákon Kristův), tak záměně svobody s bezbřehou libovůlí, která občas ohrožovala zvláště luterskou německou tradici. V této souvislosti se pro mne potom stala velmi vzácnou i tradice české filozofie, ať už šlo o Masaryka, Rádla nebo Patočku. U všech se objevuje motiv osvobozujícího životodárného zákona, který umožňuje člověku najít i v nepřehledných situacích svobodnou a závaznou cestu.
PK: Když jste v lednu poprvé po dvaadvaceti letech přednášel v Praze, všiml jsem si, že vás dost inspirovalo myšlení Emanuela Rádla a Václava Havla.
JML: Ano, Rádl je pro mne už od studentských let, vedle J. Patočky a K. Jasperse (u něhož jsem v Basileji studoval), nejvzácnějším filozofickým ukazatelem cesty. Mrzí mne, že filozofie tak živá je v zahraničí málo známá a snažil jsem se na ni, stejné jako na myšlení Masarykovo, vždy znovu ukazovat. Veliký ohlas při tom měly především „ekologické“ motivy Rádlova myšlení, jak je přináší Útěcha z filozofie. Jeho pokus kriticky zhodnotit galileovskou tradici přírodní filozofie a dát znovu slovo zdánlivě vyřízené tradici aristotelské se mi kdysi v Praze zdál příliš jednostranný, takřka nostalgický, ale se stoupající aktuálností ekologické krize se mi zdají Rádlovy vývody slovem takřka prorockým. Ostatně už ve 20. letech, tedy mnohem dřív než se světová filozofie začala těmito problémy obírat, Rádl začal ukazovat cestu k humánnějšímu přístupu k přírodě a přirozenému světu. Rádl je pro nás také aktuální svou pozoruhodnou koncepci národa, která se důsledné pokouší překonat rasové a pokrevní koncepce poukazem na národ jakožto smluvní a programové společenství. Tato koncepce nabývá nové ceny nejen v naší česko-slovenské problematice (pomlčka byla vyslovena s pousmáním – pozn. aut.), nýbrž i v celoevropském rámci pokusu o vytvoření nového evropského uspořádání.
PK: A Havel?
JML: Upoutal mne neobyčejně už před řadou let, nejen svými divadelními kusy, ale i svými projevy politicko-filozofickými. Zvláště kniha Dopisy Olze byla pro mne učiněným objevem, v němž jsem s velkou vděčností slyšel hlas nejhlubších českých i evropských tradic, hlas odpovědné vize lidského poslání uprostřed dnešního světa.
PK: Dá se nalézt nějaká souvislost mezi Havlem a TGM?
JML: Souvislost je nepochybně dána již tím, že Havel na Masaryka vědomé navazuje. Motiv pravdy a lásky spolu s permanentním důrazem na mravní dimenzi politiky je něco bytostné masarykovského. Přitom Havel není žádným druhým vydáním Masaryka, nýbrž pracuje v obdobném duchu svými vlastními prostředky. Jinými slovy – Masaryk měl za sebou jako prezident impozantní a všestranné filozofické dílo. Havlovo těžiště je především v tvůrčí oblasti literární a dramatické.
Avšak právě tato relativní odlišnost činí z Havla prezidenta pro naši současnost: obrovský ohlas jeho mimořádných projevů na nejrůznějších úrovních nashromáždil pro československou politiku a kulturu naprosto nečekaný „kapitál“ mezinárodní důvěry Z toho se nepochybné dá do budoucna čerpat, aby se ,návrat do Evropy“, o kterém se tak často hovoří, ne odehrál pouze směrem z Evropy k nám, nýbrž i směrem právě opačným. Evropské kultuře totiž máme co nabídnout.
Děkuji za rozhovor
S profesorem J. M. Lochmanem hovořil Pavel Keřkovský