V těch dobách báječných, před dalekými lety,
kdy Theologie se skvěla svými květy,
prý jeden z doktorů, a větší druhů svých
– když byl dřív pronikl do srdcí lhostejných
a v jejich hlubinách hnul zmatenými tmami,
když cestou k nebesům byl prošel pěšinami,
jež byly neznámy i jemu dosavad
a jimiž chodíval jen průvod duchů snad –
jak člověk, stižený závratí z hrozné výše,
se rozkřik' jeden den, řka v satanské pýše:
„Ježíši, Ježíšku, já hodně jsem Tě zdvih'!
Než kdybych, slabého, Tě napad' v hůrách Tvých,
Tvá hanba zajisté by zakryla Tvou slávu,
a Ty bys nebyl nic než zmetek směšný davu!“
V té chvíli se mu však hned rozum zakalil,
třpyt slunce na nebi se florem zahalil
a chaos zakroužil tvou hlavou plnou jasu,
tím chrámem, plným krás a řádu do těch časů,
pod jehož klenbou byl jen lesk vždy domovem.
Strašlivé ticho s tmou se rozhostily v něm
jak v sklepě, k němuž se klíč ztratil nenadále.
A on pak jako zvěř po městě bloudil stále,
a když, nic nevida, se napříč poli bral
a léto od zimy již nerozpoznával,
byl, na nic, jako věc, jež patří mezi smetí,
pln špíny, šeredný, jen pro smích houfu dětí.
(přeložil Svatopluk Kadlec)