Ztraceni v Česku

Někdy před deseti lety koukaly naše děti na seriál Lost – Ztracení – o trosečnících uvízlých na tropickém ostrově. Když jsem se podivoval náruživosti, s níž jakožto počínající kritikové rozvinutého kapitalismu seriál konzumují, vysvětlovaly mi, jaké má všelijaké důležité sociální kontexty, podtexty a filosofické přesahy.

Teď jsem uvízl u jiných Ztracených – v Česku. Nebyl na něj potřeba tým scénáristů, stačil tým režisérky Šárky Horákové-Maixnerové. Ztraceni v Česku je totiž šestidílný dokument, mapující jeden rok života bezdomovkyně Míši, Lucie odsouzené za podvody, nedobrovolného pěstouna dědečka Jiřího a kurdské rodiny Sidi, žádající v Česku o udělení azylu.

Přesahů a podtextů nabízí tento seriál víc než dost, navíc se neodehrávají ve vzdálené exotice, ale máme je „v Česku“, tedy hned za dveřmi. Sleduje zápas s tím, co strhává člověka hlouběji a hlouběji, vypráví o nadějích a očekáváních, rašících uprostřed reality nikterak nekašírovaného lidského života, kde následné zklamání bolí o to citelněji. Provází po zákrutách úřednické mašinerie či šikany – často nechtěné a nezamýšlené – způsobené jen tím, že příslušný představitel či představitelka systému sociální pomoci (sic!) neumí vyhodnotit překážky, jež vyvstaly v konkrétním lidském příběhu. A tak sledujeme např. šedesátiletého Jiřího, jak se opakovaně marně snaží vyplnit jakýsi formulář. A jindy zas Lucii, která marně vyhlíží propuštění „na půlku“, v němž jí zabrání představitelka personálu, která o ní ví možná daleko méně než divák.

Působí-li vězeňská mašinerie jako nezastavitelný mlýn na lidské naděje, potom mašinerie zpracovávající žádosti o azyl – sledovaná zblízka skrze osudy kurdské azylantské rodiny – dopadá jako ouřad absurdně odcizený svému vlastnímu účelu. Nesrozumitelné šoupání s lidmi, odkládání a prodlužování termínů, v nichž má být rozhodnuto – a v tom všem otec, matka, dvě dcery a syn, kteří mají za sebou pro nás nepředstavitelné hrůzy syrské války. Takhle se v Česku plní Ženevské konvence.

Seriál si všímá pozorně i vzestupu ze sociálního dna, a tady až zamrazí z toho, co všechno se po „vynoření“ ze sice bídné, ale v něčem vlastně strašně jednoduché bezdomovecko-alkoholické existence objeví, kolik a jak silných problémů z minula člověka dožene a s čím se musí vyrovnat.

Přesahů mne napadá hned několik: V situaci, kdy dochází k čím dál viditelnějšímu sociálnímu rozkastovávání na vrstvy, které mají minimální či spíše žádnou společnou životní zkušenost, seriál brání tomu, co kolega Keřkovský trefně nazývá „sociální tupost“, tedy neschopnost představit si, neřkuli zažít, v jakých podmínkách žijí někteří naši bližní, resp. spoluobčané.

Citlivé sledování konkrétních životních dilemat se úspěšně ubránilo „záslužnictví“ do sebe zahleděné pomoci. V této souvislost stojí za vděčnou zmínku i průvodní komentář. Neklade si nárok na pravdu, ale hledí skutečně zprostředkovat životní situaci těch, o nichž vypráví. Nepřímo a možná neplánovaně z průběhu a vývoje jednotlivých příběhů vyplývá, že režisérka a její tým musejí na sobě neustále pracovat, aby se pro portrétované nestali dalším do sebe zahleděným světem, který si vposledu jen stěžuje, že lidé v nouzi neumějí být vděční za prefabrikovanou pomoc.

V neposlední řadě nás pak seriál upozorňuje – toužíte-li po nápravě sociálních křivd, nerovností a neprůchodností, nikdy nebude stačit jen změnit systém. Vždycky bude záležet na lidech, kteří v něm budou pracovat a s konkrétními lidmi a jejich konkrétní nouzí se potkávat.

Dramatičnost jednotlivého lidského života podtrhuje nakonec vyobrazení jeho křehkosti. A není to jen křehkost tváří v tvář mašinerii společenských institucí, zranitelnost si jednotliví aktéři – a divák s nimi – uvědomují především tváří v tvář vlastnímu životnímu příběhu. Druhou stranou této konfrontace je rozpoznání, že k motivací k vytrvalosti na cestě za změnou svého lidského údělu je konkrétní lidská pozornost – zjištění, že tu jsou lidé, kteří jdou se mnou mou cestou, podporují mne, naslouchají, necpou do mne peníze, ale věnují mi čas, vnímavost a energii. I kdyby se jednou v nějakém pokračování mělo ukázat, že po dvou, třech letech je to s osudy sledovaných ztracených v Česku jinak, než kam prozatím vyústily, nebyl to zájem investovaný nadarmo.

Ztraceni v Česku, dokumentární TV seriál,
ČT 2 leden a únor 2017, 6×41 min
Režie: Šárka Horáková-Maixnerová