„Někteří lidé mají stále pocit, že se jim ubližuje, a přitom mají největší možnost projevu hlasu,“ prohlásil kardinál Dominik Duka v rozhovoru pro iRozhlas.cz – a i když cílil jinam, nechtěně přesně vystihl zásadní aspekt svého působení. I když je hlavou organizace, jejíž moc – ať už sem počítáme majetek nebo prostor v médiích – je naprosto neúměrná zastoupení počtu členů a členek v české populaci, má neustále pocit, že je obětí jakéhosi útlaku. Omílá klasický konzervativní mýtus, že je umlčován, nemůže svobodně prezentovat své názory a pasuje se do role odvážného disidenta, který navzdory nebezpečenstvím říká, co si myslí. Tento ublížený tón paradoxně známe právě od lidí v tak jednoznačně privilegovaných pozicích jako je nejvyšší český představitel římskokatolické církve nebo prezident republiky (ať už dnes Miloš Zeman nebo před ním Václav Klaus). V rámci nacionalistické mše 28. září ve Staré Boleslavi Duka také vyslovil přání, aby mlčící většina dostala možnost vyjádřit svůj hlas místo rozmarných a privilegovaných menšin. Opět nechtěně poukázal na jiný problém – jako představitel menšiny – a to v mnoha ohledech menšiny skutečně privilegované – dlouhodobě usiluje o co největší propojení sebe a své církve s politickou mocí ve snaze reálně mocensky a politicky působit. Přitom pasivně agresivně shazuje ze stolu kritické hlasy jak ve své církvi, tak mimo ni.
V rozhovoru pro časopis Týden o nějaký čas dříve si Duka posteskl, že konzervativně smýšlející lidé jsou terčem novodobé inkvizice. Tento výrok je problematický v několika směrech. Bez ohledu na autora je to nafouklá a nepřesná analogie, která na jedné straně bagatelizuje utrpení lidí, kteří skutečně trpěli v rukou inkvizice, na straně druhé zveličuje jednoduchou a pro lidi jako Duka nepřijatelnou skutečnost, že dnes skutečně existují lidé, kteří se proti utlačitelskému autoritářství nebojí ozvat a nehrozí jim za to (teď a tady) zásadní postih. Konzervativně smýšlející lidi ale za jejich názory nikdo nepronásleduje – nevybavím si například, že by ve střední Evropě konzervativně smýšlející učitel přišel o místo, což se naopak stalo Jaroslavu Lormanovi, který se jakožto vyučující na Katolické teologické fakultě přihlásil k homosexuální orientaci, nebo slovenskému evangelickému teologovi Ondreji Prostredníkovi, který se kriticky vyjádřil na adresu církevní homofobie. Jednoduchý závěr by tedy mohl znít, že Dominik Duka má máslo na hlavě, případně že potrefená husa nejvíc kejhá nebo něco podobného. Výrok o novodobé inkvizici je ale o to hrůznější, že vychází z úst čelního představitele římskokatolické církve, která za zločiny inkvizice nese zodpovědnost, a proto bychom od jejích představitelů snad mohli čekat větší citlivost. Ještě zajímavější vrstvu reality ale odhalíme, když se podíváme na text o španělské inkvizici z roku 1992, jehož autorem je sám Dominik Duka. Na internetu je tento text – nazvaný prostě Španělská inkvizice – volně ke stažení mimo jiné na stránkách krajně pravicové organizace Národní sjednocení. To samo o sobě dává tušit, že půjde o text nanejvýš zajímavý. Dovolím si několik citací:
„Můžeme mít jakýkoli názor na protižidovský postoj španělské inkvizice, ale skutečným problémem byly důvody pro vznik antisemitismu. Španělští Židé vždy patřili k nejvyšší vrstvě a sňatky byli spojeni s nejvyšší šlechtou a dokonce i s královskou dynastií. […] Hidalgo a prostý obyvatel se cítil ohrožen nejen židovským kapitálem, ale musel být přesvědčen i o ohrožení své národní a náboženské existence.“
„Auto de fé nebylo sadistickou maškarádou, ale skutečným dobovým vyjádřením spravedlnosti.“
„Humanismus, renesanční obdiv antiky vyvolal návrat k pohanským praktikám a oživil živořící zbytky pohanské minulosti evropských národů. To je jeden z rysů regrese, kterou je renesance.“
„Čarodějnické epidémii padl za oběť téměř jeden milion osob. I zde vedle magických pověr sehrály úlohu jevy jako narkomanské orgie, andělíčkářství, kriminální manipulace s jedy apod. Zdaleka není možné tvrdit, že se jedná pokaždé o nevinnou oběť.“
Jakkoli tyto citace hovoří samy za sebe, chce se dodat, že se před námi otevírá pohled na svět, který jako by vypadl z první čtvrtiny 20. století a nejspíše možná ze 30. let. Obhajoba – respektive bagatelizace – antisemitismu a čarodějnických procesů, evidentní despekt k humanismu jako takovému, a jistě ani nemusím citovat výroky na adresu islámu. Dukův spis o španělské inkvizici musí šokovat i člověka, který o otevřenosti a lidskosti primase českého nemá úplně valné mínění. O to zajímavější je pak nářek nad novodobou inkvizicí, jejímiž řetězy a mučícími nástroji jsou pravděpodobně články na internetu, které tu a tam vyrukují s kritikou na adresu Duky a jeho věrných, případně transparenty na demonstracích.
Kromě autoritářské ideologie, která má pramálo společného s jakoukoli duchovností, celkově křesťanskou nebo konkrétně katolickou, je na působení Dominika Duky šokující bezostyšnost, se kterou osočuje své protivníky z věcí, ke kterým má nakonec nejblíž sám. V psychologii se takovému chování říká projekce, ovšem v případě Dominika Duky bych se přikláněl spíš k názoru, že jde o chladnou vypočítavost.