Kdo dneska ví, kdo byli Kératry, Baillot, Dupin, Persil, Guizot? A jak se jmenovali ti další poslanci, průmyslníci, starostové, ministři, advokáti či bankýři, známí ve Francii kolem roku 1832? Svou dobou byli důležití, ale do dneška přetrvali jen někteří z nich jako sochařské karikatury Honoré Daumiera. Konec konců za své litografie si tento slavný malíř, grafik a sochař ve své době odseděl pár měsíců.
Když jsem uviděl v Marseille ony Daumierovy busty, byl jsem překvapen, jak jsou malé. Z reprodukcí jsem si je představoval daleko větší. Ale i tak jsou monumentální. Jsou úžasně různorodé, nápadité ve stylizaci, sahají daleko za hranice politické karikatury. Jakýmsi vyšším estetickým smyslem demaskují (soudí) člověka, jakkoli ve společnosti zavedeného a postaveného.
Historie soudí, prosívá a přetavuje minulost. Dávno zasedající soudy se ukazují být s odstupem let pomýlené ve svých rozsudcích. Něco podstatného se v nich vyjevilo, ale dnes je hodnotíme s opačným předznamenáním. V případě Sokrata, Ježíše, Galilea, Husa a třeba i Daumiera odsuzujeme jejich tehdejší soudce.
Na soudy, jimiž se obírali lidé od starověku přes středověk až k novověku, se však pomalu zapomíná. Zapomíná se na ty, kteří viděli pod povrch věcí. Historie se pořád přehodnocuje, lidé si proto skoro radši ani nic nemyslí, aby si pak nemuseli myslet něco jiného. Dějiny soudí chybně, a tak raději aby vůbec nesoudily. U Václava Bělohradského jsem našel pozoruhodnou myšlenku: Pravda se vyjevuje už jen jako skrupule. Ano, možná už jen jako jakési bláznovství, jako hlas na okraji vědomí, neblahé tušení, pocity viny.
Co potom s takovou masivní myšlenkou, jako je představa Posledního soudu? Poslední soud, pokud si ho ještě vůbec někdo nějak představuje, bývá situován až na konec věků – je prostě časově poslední. Zkusme tuto realitu nevnímat jen v horizontálním časovém, ale i v kvalitativním přítomnostním smyslu. Pak by Poslední soud byl spíš tím, co je „za“ či „nade“ vším, jako poslední pravda, jako soud nad všemi soudy.
Zahledíme-li se na středověké malby Posledního soudu, nabýváme dojmu, že pro tehdejšího člověka byl soud přítomen tak jako nebe a peklo v dalších plánech malby. Tohle si naše doba, pohybující se čistě po horizontální přímce, nedovede představit. Že by cosi finálního bylo dynamicky a kolmo k horizontále již nyní přítomno, že by Kristus Posledního soudu byl zde a tady jako druhá osoba v základním vztahu já – ty; nikoli jako nějaká třetí osoba, neosobní zákon nebo jako pes sledující jazýčky vah při posmrtném přelíčení.
Myšlenka Posledního soudu je možná tou největší skrupulí, tím největším bláznovstvím. Naštěstí jsou tu ti, kteří se téhle zásadní skrupule nezbavili! Přijme-li jedinec myšlenku Posledního soudu, otvírá se mu v jeho naléhavosti v kvalitativním smyslu právě teď a tady.