Známka z pokání?

Pokusím se volně zareagovat na článek Petra Pazdery Payne „Studium v kriminále. Sláva?“ a odpověď Radomíra Kuchaře „Reakce na novinový článek“. Rád bych se přitom odpoutal od poněkud zaujaté polohy, kterou ve své reakci po kaplansku drží Kuchař. Má jistě v mnohém pravdu, kromě služby vězeňského kaplana je také vysokoškolským pedagogem, a uvádí reálná fakta z teorie i praxe. Přesto jeho sarkastický tón a dotčeně laděný závěr o urážlivém zpochybňování práce mnoha zúčastněných, mezi něž také patřím, nesdílím. Osobně mě Paynův článek zaujal právě pro onu nezúčastněnost. Ta je pro mě jako vězeňského kaplana, a tedy zúčastněného, důležitá. Potřebuju čas od času slyšet hlas odjinud – zpoza plotu, zpoza zdi. Hlas možná laický a neinformovaný, ale vždy nějakým způsobem probouzející, preventivní. Proti ztrátě obezřetnosti, proti opojení z natrénované zbožnosti náboženských atletů nebo proti obyčejnému upadnutí do stereotypu „plnění úkolů“. Probouzející i tím, že mě třeba naštve.

Když tedy Payne ke Kuchařově nelibosti slovy „mělo by se“ vyzývá k jasnému definování, v čem spočívá trest odnětí svobody, mám se k činu a pátrám, co praví zákon. Ano, patřím k té části duchovních, která administrativní část své profese ke své škodě opomíjí. A ejhle, co se díky neadresnému „mělo by se“ dočítám. Hned v § 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody stojí, že účelem výkonu trestu odnětí svobody je prostředky stanovenými tímto zákonem působit na odsouzené tak, aby snižovali nebezpečí recidivy svého kriminálního chování a vedli po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem, chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti. Trestat tedy podle tohoto zákona znamená vychovávat, chránit společnost a zabránit další trestné činnosti. Navíc z pořadí jasně vyplývá, že nejdůležitější je práce s „klientem“.

Odnětí svobody v pojetí zákona tedy znamená především odnětí libovůle nakládat se svobodou svévolně. Mnoho dílčích svobod, jak se ještě ukáže, totiž zůstává. Odnětí libovůle se děje přesunem svévolníka do prostoru, kde platí přísný řád. K účelu trestu odnětí svobody v tomto pojetí tedy také patří vychovávat z neřáda řádného člověka. Bez řádu se žít nedá, neřád v jistém smyslu vlastně nežije. Ve věznici je svévolníkovi tento řád ordinován zvnějšku a přijme-li ho vnitřně, začíná žít. Opakovaně od některých vězňů slyším, že život objevili až tady. Věznice má tak v ideálním případě blízko k nemocnici, kde jsou pacienti léčeni, rehabilitováni a nakonec propouštěni do ambulantního léčení. I vězni jsou zbavováni špatných návyků, učeni dobrým a často také propouštěni s uloženým probačním dohledem, případně soudem uloženým ústavním léčením. Paralel u obou institucí je více. Původním smyslem trestu odnětí svobody byla především odplata, satisfakce a izolace od normální společnosti. Podobně původním smyslem „internace“ nemocných bylo zabránit šíření infekce (malomocenství). Dnes se na první místo dostává zájem o člověka, který je neřádem, nemocí postižen. Proto se také stále více mluví o způsobu zacházení s vězni jako o restorativní justici (uzdravující spravedlnost) a o vězni jako o klientovi. Jistou podobnost vykazuje i problém recidivy, která se výrazně snižuje po pěti letech po propuštění. Tato paralela, nabízející se až podezřele snadno, ovšem končí u jedné zcela zásadní odlišnosti. Zatímco pacient za svou hospitalizaci nemůže, odsouzený za své uvěznění ano. Hospitalizace není důsledek hříchu, uvěznění ano. Vězeň na rozdíl od pacienta, který trpělivě a víceméně pasivně čeká na uzdravení, se sám musí stát penitentem, tedy kajícníkem, aby k uzdravení došlo.

Odtud si, myslím, pramení pochybnost, kterou má Payne o přesvědčivosti bakalářské práce pana V. M., potažmo smyslu studia teologie v rámci výkonu trestu. K tomu je potřeba se ještě podívat, co k problematice studia praví již jednou citovaný zákon. § 27 hovoří o omezení a zbavení některých práv a svobod: Po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. (Tak například je vězňům kontrolována korespondence, nemohou stávkovat, podnikat, pít alkohol apod.) Jinými slovy, jsou-li omezena některá práva, řada jiných omezena není. Mezi taková patří i právo na vzdělání. V § 34 stojí: Odsouzeným, u nichž jsou pro to předpoklady, se obvykle umožní, aby získali vzdělání na základní nebo i střední škole, anebo se zúčastnili dalších forem vzdělávání, které jim umožní získat a zvyšovat si svoji pracovní kvalifikaci. Když přidáme další paragrafy hovořící o tzv. zacházení s vězni a programech zacházení, které zakládají právo na širokou škálu aktivit, je zřejmé, že z hlediska zákona je i vysokoškolské studium vězňů přípustné. Neplatí proto také Paynem citovaný hlas z lidu k zveřejněnému rozhovoru s odsouzeným V. M., že trest by měl být trestem, a ne získanou výhodou. Jde dokonce o protimluv, protože pozice uvězněného je v mnoha ohledech výhodnější než pozice před uvězněním. Jednoduše řečeno, žít v řádu je výhodnější než v neřádu, byť nedobrovolně. S tímto zajímavým paradoxem výhody v povinnosti pracuje moderní penologie. Vězení v tomto smyslu opravdu osvobozuje (od nesmyslnosti k smysluplnosti) a stává se výhodou. Mnohý z vězňů mi potvrdil, jak se mu až ve vězení rozšířily obzory, jak ho vězení vysvobodilo z nevědomosti.

Složitější je otázka morálního hlediska, kterou Payne nastoluje v působivé části nazvané Absence pokání. Srovnává zde V. M. před odsouzením, kdy cynicky, vehementně a systematicky zapírá a lže, s V. M. ve výkonu trestu (a po obrácení), kdy studuje teologii a píše bakalářskou práci. Tato práce prý obsahuje fráze a snůšku banalit (v teoretické části) a frapantní rozdíl mezi tím, co V. M. řekne o sobě a co zveřejní z odpovědí ostatních (v empirické části). Kuchař jako vysokoškolský pedagog takové hodnocení odmítá argumentem, že k charakteru bakalářské práce nepatří přiznání viny a student teologie nemusí být obrácený. Podle něho je potřeba hodnotit podstatné aspekty charakteru bakalářské práce, jako je například schopnost formulovat téma a práce s literaturou, a to podle zadavatelů a hodnotitelů student splnil. Pokouším se porozumět oběma pohledům – jeden vnímá víc penitenta, druhý studenta.

Poskytování duchovní péče, které je tématem, tedy jakýmsi neutrálním metodicky zkoumatelným předmětem bakalářské práce, sehrálo velmi důležitou roli ve vnitřní proměně autora, v jeho obrácení. Tuto péči mu poskytovali kaplani. Vedoucím i oponentem bakalářské práce byli učitelé, kteří nejspíš trestní minulost studenta neznali a ani nebyli povinni znát. Jak by se taková zkušenost měla do práce promítnout? Lze vůbec tak intimní a hluboce vnitřní zkušenost, jakou je přiznání viny, obrácení a přijetí odpuštění, popsat metodicky? Patří takové osobní svědectví do žánru písemné práce, kterou bude hodnotit nezaujatý pedagog? Existuje pro to vhodná a žánru bakalářské práce odpovídající forma? Jak by asi postupoval apoštol Pavel, který se sám o své minulosti a obrácení ve svých rozsáhlých dopisech zmiňuje jen v několika větách? O dramatu Pavlova obrácení píše ve Skutcích někdo jiný. Nevím. Ale spolu s Paynem nemohu v sobě potlačit určitou rozladěnost z absence autentické sebereflexe, odvahy projevit se nejen jako řádný student, ale i jako řádný penitent. Teologické fakulty, více než kterékoliv jiné, by v sobě měly mít zabudováno propojení racionality s emocionalitou, informaci s formací. Kde jinde se aplikace této podvojnosti rozumu a citu nabízí více než právě v takovém případě? Pod odborným vedením moudrého pedagoga, který si je vědom úskalí patosu a „dojmologie“, si ji umím představit.

Autor je hlavní kaplan Vězeňské služby ČR