Virtuální = deficitní?
Tento cyklus byl nazván „církev ve virtuálním prostoru“. Na závěr se ještě vraťme právě k pojmu virtuální/virtualita. V našem kontextu je toto slovo užívané častěji (virtuální církev, virtuální víra, virtuální bohoslužby) než např. slovo „digitální“, které se jako spojení „digitální církev“ často užívá v Německu.
Pojem virtuální má obvykle tři významy. Jednak je pojem virtualita spojen s novým médiem počítačů, digitálních technologií a internetu. „Dnes označujeme jako virtuální všechno, co zažíváme, nebo s čím se setkáváme v ,kyberprostoru‘, imaginární oblasti, do níž se dostáváme pomocí počítačů, když se přihlásíme na internet.“ (RYANOVÁ, Marie-Laure. Narativ jako virtuální realita. Imerze a interaktivita v literatuře a elektronických médiích. Přel. Eva Krásová. Academia: Praha, 2015, S. 42.)
V církvi se pojem virtuální užívá právě ve smyslu prostředkovaný skrze internet, na dálku, a – jak už bylo vícekrát řečeno – s negativním, technopesimistickým předznamenáním. Virtuální je potom protikladem komunikace prostředkované primárními a sekundárními médii, na blízko, „analogově“ (jak se někdy, dle mého soudu poněkud komicky, objevuje v německých debatách), tedy za fyzické přítomnosti. A právě ona fyzická distance, která mj. znemožňuje rozdílet svátosti, které jsou na fyzické přítomnosti závislé, představuje pro mnohé zásadní argument, proč komunikaci v církvi skrze nová média v době koronakrize považují za deficitní. Tuto nedostatečnost nedokáže pro mnohé vyvážit ani interaktivita, kterou internet oproti jiným elektronickým médiím umožňuje.
Jen nereálná fikce?
S tímto deficitem se potom pojí druhý význam, který pojem virtuální v běžném úzu má: totiž to, co neexistuje, to, čím se označuje něco nereálného. To, co je vymyšlené, vy- či z-konstruované, fiktivní, podvržené, fantazijní, zdánlivé, materiálně či fyzicky neexistující, domnělé, nepravdivé, simulované, umělé, „jako by“, nepřítomné. A jehož protějškem – je skutečný, reálný, aktuální, pravý, ryzí, ve skutečnosti existující, faktický, blízký, originální, objektivní. I tohle užívání pojmu virtuálna souvisí s počítačovou technologií, kde se zrodil fenomén virtuální reality (definice viz minulý díl). Reálný a virtuální odpovídá tedy v obecném povědomí také protikladu pravdivý a lživý.
Jako příklad tohoto „metaforického“ užití pojmu virtuální popř. virtuální reality zmiňme Pavla Hoška: „Když někomu řeknu: ,Ty žiješ ve virtuální realitě,‘ myslím tím, že ten člověk žije v iluzi, ve fikci, že podléhá klamu, že se ocitl v nějaké bublině, která mu filtruje skutečnost zkresleně. ,Virtuální‘ je pak ta jeho realita v tom smyslu, že neodpovídá skutečnosti.“ (HOŠEK, Pavel. Co je vlastně virtuální realita, in Slovo & život, s. 5.) A Hošek kriticky pokračuje, virtuální vztahy nejsou skutečné vztahy, neboť fasáda profilu na nějaké sociální síti může být „virtuální, fiktivní, falešná, což vede k tomu, že od virtuální reality většinou nedostanu nasycení těch nejhlubších potřeb své duše. To totiž bytostně souvisí se skutečnými vztahy a skutečnými lidmi. (…) Potřebujeme skutečné lidi a opravdovou skutečnost. Proto virtuální realita nenahradí skutečnou realitu, byť ji může nějakou dobu simulovat.“ (HOŠEK, s. 7)
Plodný modus bytí
Pojem virtuální však může mít i jiný význam, ne tak úzce technický, resp. ne tak negativně zabarvený. Pojem virtuální pochází z latinského virtus – mužnost, mužská ctnost, zmužilost. Toto latinské slovo má zase souvislost s řeckým dynamis, které má jednak význam moc, jednak schopnost či možnost. V Aristotelově opozici je tento pojem v komplementárním vztahu s pojmem energeia (skutečnost). Jako stavební kameny skutečnosti však u Aristotela nestojí tyto pojmy proti sobě, nýbrž jsou myšleny ve své souvislosti. „Aristoteles zdůrazňuje, že energeia může označovat vícero významů: jako pohyb (…) popř. činnost, ale i podstatu (…). V souladu s tím má dynamis vícerý význam a může potom označovat potenci nějakého subjektu jednání, jeho schopnost jednat, ale i zcela obecně možnost.“ (KÖRTNER, Ulrich. Dogmatik, Leipzig, 2018, s. 216.)
Nemůžeme to zde více rozebírat, ale snad lze říci: virtuální může odkazovat k tomu, že to, čemu říkáme skutečnost, „to, co působí,“ je něco vícevrstevnatého, že skutečnost má více rovin, není to jen pozitivistická „objektivní realita“. Jak třeba upozorňuje i přední teoretik kyberkultury Pierre Lévy: „Striktně pojaté virtuálno má málo společného s nepravdivostí, iluzí či imaginárnem. Virtualita je bezpochyby protikladem reality. Na druhé straně je to ale mocný a plodný modus bytí, který rozšiřuje tvůrčí proces, otevírá budoucnost a do prázdnoty bezprostřední fyzické přítomnosti vkládá jádro smyslu.“ (LÉVY, Pierre. Becoming Virtual: Reality in the Digital Age. Ney York, 1998, s. 16. Citováno in: RYANOVÁ, Marie-Laure. Narativ jako virtuální realita. Imerze a interaktivita v literatuře a elektronických médiích, s. 54.)
Snad je možné z teologického hlediska navázat a říci, že právě Boží skutečnost je takovým mocným a plodným, byť ve své plnosti nezřetelným „modem bytí“, který otevírá budoucnost a do prázdnoty bezprostřední fyzické přítomnosti vkládá/vložilo/vloží „jádro smyslu“.
Není i Boží přítomnost „virtuální“?
Snad můžeme tento cyklus uzavřít úvahou, nemá-li i církev své zakotvení, svou účast na „virtuálním prostoru“ Božího království, na Boží skutečnosti, která je jiného řádu než skutečnost stvořená. Boží skutečnost je s tou naší skutečností (stvořením) sice ve vzájemném vztahu, jak v řádu stvoření, tak v řádu spasení. Neviditelná Boží skutečnost v našem světě působí, zachovává ho, chce ho. A také se do světa vtěluje a posvěcuje ho. V Kristu a v Duchu svatém. Zde je oprávněné vymezit se vůči spiritualismu a „gnosticismu“, které mají tendenci hodnotu stvoření podceňovat. Zároveň je však ta Boží skutečnost stále „totaliter aliter“, jiná, neviditelná, skrytá, ještě neprojevená: duchovní. Zkušenost s touto duchovní realitou, která, jak věříme, v našem světě působí a do něj se vtěluje, však nemá povahu běžné empirické zkušenosti s předměty, ději a osobami našeho světa. Nemá povahu faktu všeobecně ověřitelného.
Jakkoliv je přítomnost Krista ve svátosti prohlašovaná za reálnou a v některých variantách i za tělesnou, vždy se jedná nejen z čistě pozitivisticky empirického, ale i z hlediska víry o přítomnost sice působivou, ale neviditelnou, resp. zakusitelnou ve specifickém a paradoxním modu víry. Řečeno provokativně a v intencích úvah nastíněných výše – jedná se o přítomnost virtuální.
Jakkoliv vyznáváme, že Bůh je nám blízko a je přítomen, nemůžeme zároveň jinak než vyznat, že Bůh je nám přítomen jako nepřítomný, „virtuální“ (symbol pro tuto dialektickou přítomnou virtualitu Boží je Kristovo nanebevstoupení). A jako ten, jehož možnosti se uskuteční v eschatologickém horizontu.
To se týká, jak bylo upozorněno v minulém díle, právě i prostředků, médií spásy: „Kde se tato dialektika popírá, objevují se blouznivecké pozice – počínaje u tzv. entuziastů v Korintu až ke spiritualistům doby reformace a k jejich charismatickým potomkům – anebo masivní sakramentalismus a přeceňování církve jakožto svátosti spásy v římsko-katolické teologii“. (KÖRTNER, Dogmatik, s. 525.)
Toto byly však jen velmi kusé, tápavé a zčásti laické úvahy. Mám naději, že naše praktická i systematická evangelická teologie dodá brzy hlubší analýzy aktuálního tématu křesťanské víry v digitální éře.