Zemřel Hans Küng

Číslo

V úterý 6. dubna, několik dní po devadesátých třetích narozeninách, zemřel v bádensko-württemberském univerzitním městě Tübingen původem švýcarský, německy píšící teolog s religionistickým zájmem Hans Küng. Překročil práh mezi dočasností a věčností, již se věnoval ve střízlivém až skeptickém spisu Věčný život? (Praha: Vyšehrad, 2006). Téma tu posuzuje z multidisciplinárního hlediska včetně dnešní medicíny a její paliativní péče, přírodních věd, filosofie a dějin náboženství.

Po tehdy odděleném a na sebe navazujícím filosofickém a teologickém studiu na Gregoriáně, jedné z papežských univerzit v Římě (1948–1955) krátce působil jako kněz v Lucernu, ale záhy spojil síly s katolickou teologií v Tübingen. Působil tam v šedesátých letech minulého století společně Josephem Ratzingerem, posléze papežem Benediktem XVI. Oba jako mladí teologové pracovali rovněž v roli poradců na 2. vatikánském sněmu, který probíhal v létech 1962–1965. Podporovali reformní koncilní linii papežů Jana XXIII., který sněm svolal, a Pavla VI., který mu předsedal v následujících třech letech.

Názorový rozchod obou kolegů se obvykle dává do souvislosti s radikálními akcemi studentů v roce 1968, které křehký akademik Ratzinger nemohl akceptovat a posunul se ke kultivovanému konzervativismu. Küng se držel reformní linie a po nástupu polského papeže Jana Pavla II. se dostal do konfliktu s církevní autoritou, když v roce 1970 vydal obsáhlou historicky a teologicky zaměřenou publikaci Unfehlbar? Eine Anfrage (Neomylný? Otázka). Slovo „Anfrage“ místo „Frage“ – „otázka“ – může znamenat také interpelaci nebo průzkum tématu.

Küng odlišuje Petrovu službu, která má v církvi pokračovat i po počáteční etapě Ježíšových apoštolů, od papismu, papežského absolutismu. Skupina autorů věrných oficiální linii odpověděla Küngovi sborníkem, v němž obhajovali neomylnost papeže při definování dogmat. Küng reagoval shrnujícím útlým spisem, v němž otázku radikalizoval, pod názvem Fehlbar?: Eine Bilanz (Omylný?: Bilance). Tím se dostal do konfliktu s dogmatem o papežské neomylnosti vyhlášeným roku 1870. Následovalo vyšetřování a v roce 1980 odebrání kanonické mise, tedy církevního pověření k výuce teologie.

Tübingenská univerzita nechtěla o profesora Künga přijít a vytvořila pro něj jako státní instituce pracoviště nezávislé na církevní autoritě, na kterém pak působil až do konce svého aktivního období. Věnoval se tam vnitrokřesťanským mezicírkevním vztahům a pak zejména vztahům křesťanství s jinými náboženstvími. Populární zkrácenou verzi zmíněné diskuse vydal v knize, již máme k dispozici v češtině pod názvem Malé dějiny katolické církve (Brno: Barrister & Principal, 2010).

Küng je autorem rozsáhlého publikačního, ale i organizačního projektu pod záhlavím Světový étos. Není snadné překonat rozdíly v tom, čemu jednotlivá náboženství věří o transcendentní skutečnosti, je však možno se poohlédnout po jejich etice. Ta se, jak ukázala Küngova badatelská aktivita ve spolupráci s religionisty, jeví jako dalekosáhle shodná. Náboženství se mohou setkat v globálních etických podnětech. Jejich nejprostším základem je společně uznávané zlaté pravidlo „jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou“.

Prvním nástinem byla Küngova útlá publikace, která se brzy po vydání originálu, snad jako první překlad do jiného jazyka, objevila v české verzi jako Světový étos: projekt (Zlín: Archa, 1992). To, co v ní je naznačeno jako úkol pro další práci, se pak realizuje ve studiích Hanse Künga s dalšími spoluautory jednak o rozdílech a shodách mezi třemi abrahámovskými náboženstvími, a pak v sérii čtyř knih o hinduismu, buddhismu, čínských náboženstvích a islámu, v nichž jeden autor spíše religionisticky zachycuje v jednotlivých kapitolách víru a praxi daného náboženství a Küng jako spoluautor ke každé takové kapitole přidává křesťanské hodnocení.

Základním tématem je globální etika, ale není zcela vynecháno ohledávání možné shody ve víře. Tak se například testuje možnost přiblížení důsledného islámského monoteismu a křesťanského trojičního učení, které Küng formuluje silně monoteisticky.

Jistým vyústěním badatelského a diskusního úsilí byla Küngova publikace Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000), v níž předkládá společnou nábožensko-etickou oporu demokratické společnosti respektující občanské svobody a lidská práva a přístupy sociálního státu. Odpovědná politika napomáhá rovnováze mezi ideály a realitou. Odpovědný hospodářský přístup spojuje ekonomickou strategii s etickým přesvědčením.

Projevem projektu byl i desetidenní Parlament náboženství světa, na němž byl 4. září 1993 přijat závěrečný dokument Ke globální etice: Počáteční prohlášení. Parlament se sešel v Chicagu u příležitosti výročí prvního takto pojmenovaného setkání zástupců různých náboženství ve stejném městě o sto let dříve. Parlament je dnes stálou institucí či spíše iniciativou a v podobném složení se od té doby sešel ještě pětkrát, naposledy roku 2018 v Torontu. Mezitím probíhají setkání ve skromnějším formátu kolem konkrétních témat, jako je klimatická situace, stav původních obyvatel, spravedlnost, násilí.

Küng se spolupracovníky intenzivně prosazují téma světového étosu a širšího ekumenického dialogu do veřejného prostoru, především do škol. Vydali různé doprovodné texty pro žáky i didaktické pomůcky pro učitele.

Největšího českého příznivce nalezl Küng v docentu Karlu Flossovi stejného věku, který mohl po pádu komunistického režimu přednášet filosofii a dva roky byl senátorem. Svůj senátorský plat vložil do Nadace Světový Étos – Centrum Prokopios, která podporovala zejména letní filosofické školy konané tehdy v Sázavě, Flossově bydlišti. Na okraji filosofických otázek se tam probíraly i küngovské podněty sociálně etické, ekumenické a mezináboženské. Lidé kolem nadace, zejména Floss sám, překládali Küngovy spisy do češtiny a věnovali se tématu i v grantovém projektu.

Küng představuje konfrontaci racionálního, vědeckého myšlení a sekulárních společenských hodnot s křesťanstvím. Vychází této moderní mentalitě dalekosáhle vstříc, i když ne ve smyslu radikálního náboženského modernismu, který u nás zastupovali Karel Farský a František Kalous. Tím se částečně otevírá nové etapě, kde se křesťanství vyrovnává se současným smýšlením na jiných základech a kolem jiných témat.

V textu Proč zůstávám katolíkem?, který v českém překladu vyšel v periodiku Getsemany, shrnuje svůj postoj takto: „Je pravda, že jsem byl pokřtěný do mnohem většího společenství všech těch, kdo věří v Ježíše Krista – nicméně jsem se narodil současně do katolické rodiny, která je mi drahá, do švýcarské katolické farnosti, do které se vždy rád vracím. Krátce řečeno, do katolické vlasti, kterou nechci ztratit, kterou nechci opustit. Všechno toto prožívám právě jako teolog. … Jak často opakuji slovem i písmem, že nejsem proti papežství, že nejsem ani proti současnému papeži, ale že jsem vždy bojoval v církvi i mimo ni za Petrovu službu – skutečně očištěnou od absolutistických projevů a na biblických základech. Soustavně jsem se vyslovoval za opravdový pastorační primát ve smyslu duchovní odpovědnosti, vnitřního vedení a aktivní péče o blaho celé církve. Za primát, který by se tak mohl stát všeobecně uznávanou autoritou pro zprostředkování, jednání a pro smíření v celém ekumenickém světě. Byl by to pochopitelně primát ne panování, ale nezištné služby, vykonávané v odpovědnosti před Pánem církve a prožívané v nevyvyšujícím se bratrství.“

Zdroj: Náboženský infoservis 8. 4. 2021